Když skupina známých osobností zveřejnila nedávno dokument nazvaný Kroměřížská výzva, v němž signatáři oznámili založení Pelotonu - občanské iniciativy pro volbu prezidenta, spustila se živá mediální polemika.

Někteří prominentní komentátoři soudili, že už vzhledem k tomu, že mezi autory výzvy převažují lidé z tábora, kterému se u nás říká Pravda a Láska, navíc často spojení s některými minulými, ne vždy úspěšnými iniciativami, je Kroměřížská výzva polibkem smrti pro jakéhokoliv prezidentského kandidáta, který by s ní spojil svoje jméno.

Tak si zřejmě vyhodnotil iniciativu textař a podnikatel Michal Horáček, který veřejně o prezidentské kandidatuře vážně uvažuje, a od Kroměřížské výzvy se distancoval.

Našli se ovšem i prominentní komentátoři a politici, kteří argumentují, že nápad signatářů výzvy zorganizovat cosi jako prezidentské primárky v rámci občanské společnosti s cílem najít vhodného společného prezidentského kandidáta občanských iniciativ, může být užitečný.

Že to nemusí být nápad úplně scestný, potvrzují do jisté míry minulé prezidentské volby na Slovensku. I tam se zdálo být úsilí občanské společnosti najít společného kandidáta, který by se postavil zdánlivě neporazitelnému Robertu Ficovi, marné. I tam panovala skepse ohledně občanských aktivistů, kteří nakonec podpořili Andreje Kisku coby kandidáta občanské společnosti. Kiska ale nakonec zvítězil.

Jisté je, že Kroměřížská výzva už dosáhla jednoho cíle. Rozpoutala rok a půl před prezidentskou volbou veřejnou diskuzi, která je v českém kontextu důležitá. České prezidentství má sice být z ústavního hlediska institucí spíše ceremoniální, ale každý další prezident zanechává v české politice nesmazatelný obtisk.

Nejen proto, že prezidentská funkce má u nás tradičně vysokou autoritu bez ohledu na reálné pravomoci prezidenta, ale také proto, že prezident do značné míry určuje tón veřejné diskuze. Má navíc řadu možností ovlivňovat přímo i nepřímo politiku vlády, dění v politických stranách a zahraničně-politickou orientaci země.

Současný prezident Miloš Zeman má nemálo příznivců, a jakýkoliv pokus ho porazit, pokud bude znovu kandidovat, se zdá být odsouzen k neúspěchu. Jenže už samotná veřejná diskuze v rámci občanské společnosti o tom, jaký by měl být prezident, který společnost bude na rozdíl od Zemana spíše spojovat než rozdělovat, je užitečná.

Kroměřížská výzva nemusí být nakonec úspěšná v tom, že by skutečně vygenerovala společného kandidáta občanské společnosti, ale může být inspirací pro politické strany. A to ve dvou směrech. Za prvé proto, že upozorňuje politické strany, že není úplně prozíravé ponechávat hledání prezidentských kandidátů až na polovinu příštího roku.

Za druhé proto, že některé velké strany, jako je třeba sociální demokracie, naznačují, že tentokrát jejich kandidátem nemusí být straník, ale veřejně respektovaná osobnost, třeba právě z prostředí občanské společnosti. Kroměřížská výzva může takové osobnosti pomoct přinejmenším hledat.

ČRo Plus, 1.6.2016