Miloš Zeman v polovině 90. let prohlásil, že Republikáni Miroslava Sládka jsou vlastně sociální demokraté—jen zdivočelí. Z „vandru domů“ do ČSSD také pozval komunisty.

Politolog Lukáš Jelínek, který má k ČSSD blízko, se důsledků tohoto tehdejšího „rozkročení“ ČSSD dotkl ve výstižném komentáři v Deníku Referendum pod názvem „Chřadnoucí růže“. Napsal mimo jiné, že v klíčových pozicích v ČSSD je nedostatek vzdělaných členů, schopných získávat a zpracovávat informace pro svoji práci. Bídou není podle Jelínka homofobní poslankyně Pavlína Nytrová sama o sobě, nýbrž to, kdo se může v ČSSD ocitnout vysoko na kandidátní listině.

“Nezná a nehájí program své strany, naopak jí v době, kdy záleží na každém hlasu, odhání voliče, ba celé voličské skupiny. Hlavně že je pečená vařená na pochybných webech šířících propagandu a dezinformace,” dodává Jelínek s tím, že nepochybně není sama.

Coby dalšího „mistra zkratky“ a užitečného šerpu východního a nacionálního pojetí světa zmiňují média Stanislava Humla, připomíná Jelínek, ale šlo by přidat i další jména, jež se těší té výhodě, že jejich nositele nikdo navenek nezná. Jelínka by prý docela zajímalo, jak by oni vyprávěli příběh sociální demokracie, průkopnice občanských a sociálních práv, počínaje osmihodinovou pracovní dobou, slušnou mzdou, přes všeobecné a rovné volební právo (i pro ženy), a konče právy sexuálních menšin.

Odpověď na jeho otázku není bohužel povzbudivá. Lidé jako Nytrová nebo Huml by ten příběh vyprávěli z pozic národního socialismu nebo krajně pravicového populismu, i když by se jistě zaštiťovali tím, že jsou pravověrní sociální demokraté. Mají ostatně dobrý příklad, protože tím, že je sociální demokrat, se zaštiťoval i Miloš Zeman, který lidi typu Nytrové do strany pozval, ačkoliv v době, kdy tak učinil, byl spíše liberálem než sociálním demokratem.

Tím se nestal ani během svého pobytu v čele strany. Dnes je nacionálním populistou a čestným předsedou Strany práv občanů, která se dříve pyšnila i douškou „zemanovci“. Tato strana, vedená bývalým normalizačním komunistou, senátorem Janem Velebou, je dnes v koalici se Stranou přímé demokracie Tomio Okamury, která hlásá názory ještě o poznání více xenofobní než sám Zeman. A to je co říct.

Někteří lidé, které Zeman v 90. letech nalákal „z vandru“ do ČSSD, odešli právě do SPO. Mnozí dříve zdivočelí sociální demokraté v řadách republikánů se nechali Zemanem ochočit, v ČSSD zůstali, ale přinesli s sebou politickou kulturu a názory, které nemají s moderní levicí nic společného. Generace mladých lídrů, která vedle těchto dříve zdivočelých sociálních demokratů vyrostla, se od nich dnes názorově moc neliší. Není vůbec náhoda, že lídrem eurokandidátky ČSSD je Jan Keller, který je dokonalým představitelem nacionálně-sociálního postkomunismu.

Výsledkem je, že v dnešní ČSSD lze jako sociální demokraty, tak jak je známe ze Západu, popsat jen hrstku lidí. Ti ostatní by se dobře vyjímali u národních socialistů anebo by byli ozdobou kupříkladu Národní fronty Marine Le Penové.