Zahraniční politika českého státu je věrným odrazem celkové nedospělosti demokratické politiky u nás. Ve většině zemí, kde spolu politické strany nemilosrdně soupeří o politické body na domácí scéně, jsou v zahraniční politice schopny hledat v zájmu státu jakýsi minimální konsensus. V české republice je ale zahraniční politika často jen extenzí žabomyších domácích sporů, nebo, budeme-li parafrázovat klasika, pokračováním politické války jinými prostředky.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že zahraniční politiku českého státu nedělá u nás v zájmu všech občanů stát, ale především jedna ze dvou politických stran, která je právě u moci. Jak občanští demokraté, tak sociální demokraté mají podivnou představu, že se zahraniční politika má dělat bez větších konzultací s opozicí (nebo dokonce s koaličními partnery) podle jejich receptů.

Na tom, že je zahraniční politika určována do jisté míry filozofií největší vládní strany, by nebylo nic špatného. Jenže zahraniční politika má být zároveň i výkladní skříní celého státu, a měla by tedy reflektovat jakýsi širší konsensus. V českém kontextu ovšem téměř vůbec neexistují mechanismy, jak takový konsensus hledat—tedy, jak formulovat státní zájmy, které transcendují zájmy sekretariátů jednotlivých stran.

Ba, jak už bylo naznačeno, je to ještě horší. Politické strany nejenže nehledají širší konsensus, ale občas používají zahraniční politiku, aby si navzájem dělaly naschvály. Tak se může stát, že se například současná vláda pod vedením ODS snaží o co nejrychlejší uzavření jednání se Spojenými státy o umístění americké radarové základny na českém území, ačkoliv má jen velmi křehkou většinu, opozice je zatím jako jeden muž proti, a většina veřejnosti radar odmítá. Přitom je pravděpodobné, že kdyby byla opozice vtažena do celého procesu, nebyla by sice jednání s USA možná tak rychlá, ale postupně by se třeba podařilo vytvořit širší konsensus, který je právě pro takovou strategickou dohodu důležitý.

Na opačné straně spektra jsme pro změnu svědky toho, že předseda sociální demokracie Jiří Paroubek a stínový ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek jedou na vlastní pěst do Sýrie. Paroubek má sice pravdu, když se hájí, že coby šéf největší opoziční strany se musí pravidelně setkávat s mnoha osobnostmi ze zahraničí, třeba jen proto, aby si mohl zformovat správní názory. Jenže když zároveň tvrdí, že i ČSSD má právo dělat svou zahraniční politiku, aby se připravila na okamžik, kdy opět převezme moc, jsme u jádra problému.

Ve vyspělých demokraciích prostě nedělají zahraniční politiku politické strany, dělá jí stát. V případě cesty předsedy největší opoziční strany do Sýrie, při níž má schůzky s politickými představiteli této problematické země, by byla namístě přinejmenším konzultace s vládou, zda se taková cesta dá nějak využít k prosazení českých zájmů. Tvrzení, že se taková cesta odehrává v rámci zahraniční politiky jedné české politické strany, která bude zkušenosti z cesty schopna využít ve své zahraniční politice, až se dostane k moci, je v lepším případě výrazem nepochopení, o co v zahraniční politice jde, v horším případě výrazem skutečnosti, že rakovina extrémní partokracie prolezla v České republice už opravdu všechno.

Důsledkem takového pojetí zahraniční politiky je, že se odehrává takříkajíc ode zdi ke zdi. Česká republika je tak několik let například konstruktivní, víceméně proevropksou zemí, aby se po nástupu nové vlády změnila v evropského potížistu, který prosazuje své vlastní nadstandardní vztahy s USA na úkor ostatních členských zemí EU. Největším problémem přitom je, že ani víceméně proevpropská orientace během vlády vedené ČSSD, ani proamerická orientace na úkor Evropské unie během vlády vedené ODS, nejsou široce založené postoje větší části politické reprezentace, ale jen silou prosazované stranické priority, které v českých poměrech navíc v posledních letech lze parlamentně obvykle obhájit jen s pomocí té nejtěsnější možné většiny.

Výsledkem usurpace zahraniční politiky stranickými sekretariáty dvou nejsilnějších stran je pak i jev, nad nímž se nedávno pozastavil bývalý prezident Václav Havel, který prohlásil, že se mu zdá být česká zahraniční politika egoistická. Narážel tím zřejmě například na způsob, jak současná politická reprezentace dosáhla zrušení vízového režimu pro cesty českých občanů do USA. Tedy tak, že bilaterálně vyjednala dohodu, která je s velkou nelibostí vnímána v Evropské unii. V minulosti se čeští politici občas podobně chovali vůči svým spojencům například v rámci tzv. visegrádské skupiny.

Havlem zmíněný egoismus je možná nejenom vyjádřením jakési obecnější neblahé české vlastnosti, ale právě též výsledkem skutečnosti, že zahraniční politika je vnímána jako léno toho stranického sekretariátu, jenž má právě v zemi největší moc. Takto úzce pojatá zahraniční politika totiž potřebuje předvádět jakési úspěchy, které se mají přetransformovat do politických bodů pro dotyčnou stranu na domácí politické scéně. A těchto údajných úspěchů je třeba dosahovat i navzdory tomu, že přitom, obrazně řečeno, dáme úder loktem někomu jinému.

Dětinskost tohoto počínání je o to větší, že dvě největší strany se i v zahraniční politice—snad z důvodu jakési politické přehlednosti—zásadně a radikálně vymezují proti sobě. Osvojí-li si tedy například ODS snahy umístit na českém území americký radar, můžeme si být jisti, že ČSSD, která během své vlády neměla s radarem větší problémy, bude najednou stoprocentně proti radaru. A když vyjedná vláda vedená ČSSD například přístupovou smlouvu k EU, můžeme si být jisti, že na ní ODS nenechá nitku suchou. A mohli bychom pokračovat.

Při hlubším pohledu je přitom zřejmé, že obě velké strany by mohly najít celou řadu průsečíků. Vždyť jejich stoprocentní „ano“ či „ne“ pro to či ono je často jen čirá taktika. Nutno navíc říci, že taktika dosti zbytečná, pokud si tím hodlají zvyšovat domácí popularitu. Průzkumy veřejného mínění totiž dlouhodobě ukazují, že občany zahraniční politika příliš nezajímá a své stranické preference si na jejím základě utvářejí jen málokdy.

Koho naše zahraniční politika ale zajímá, je zahraničí. A tam čeští politici vypadají spíše jen jako amatéři, kteří se nejsou schopni na ničem kloudném dohodnout. Přidáme-li k tomu skutečnost, že svou zahraniční politiku, často bez větší vazby na vládu, dělají i naši prezidenti, není divu, že v zahraničí často nevědí, kdo za Českou republiku vlastně mluví, a co naše země skutečně chce.

ČRo 6, 4.3.2008