Kdybychom měli posuzovat českou politiku vůči Evropské unii jen podle nejviditelnějších iniciativ, došli bychom k docela nelichotivým závěrům. Česká republika se momentálně, stejně jako už mnohokrát v minulosti, zviditelňuje svými „ne.“

Vláda reprezentovaná ministrem vnitra Milanem Chovancem dál rezolutně odmítá kvóty pro rozdělování uprchlíků a možná ještě rezolutněji kritizuje evropskou směrnici omezující držení jistých typů zbraní. K uprchlickým kvótám lze mít jistě řadu výhrad, ale v bojovných vystoupeních českých politiků proti nim jaksi nezaznívá, že Česká republika byla spolu s dalšími třemi zeměmi ostatními členskými státy Evropské unie drtivě přehlasována v této věci podle platných pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě, kterou sama pomohla schválit.

Ostatní země jistě lze diplomaticky upozorňovat, že schválena politika kvót jaksi zatím nefunguje, a to nejenom vinou zemí k ní kritických, ale vystupovat s prohlášeními, že tuto politiku odmítáme, není dobrým vysvědčením o respektu naší země pro rozhodovací mechanismy EU.

Nyní slyšíme podobně odbojnou rétoriku v případě směrnice o zbraních, v jejímž případě je Česká republika v ještě větší defenzívě. Směrnice bude velkou většinou členských zemí schválena, ale to pro české politiky evidentně neznamená, že by se rozhodnutími přijatými podle pravidel EU, která sami pomohli schválit, hodlali řídit. Hrozí nejen žalobou u Evropského soudního dvora, ale už dopředu deklarují, že udělají vše pro to, aby směrnice nebyla u nás implementována.

Hlavním důvodem zase jednou je, že Češi mají proti naprosté většině EU pravdu. Všichni ostatní si nevidí na špičku nosu. Člověk znalý české politiky by se naopak spíše mohl ptát, zda se zde zase jednou nestává evropská politika rukojmím domácích politických kalkulací před nadcházejícími sněmovními volbami. Anebo dokonce hůř: zda nejsou politici ve vleku zbrojařské lobby.

Tento malicherný souboj české politiky s EU se odehrává na pozadí brexitu, přání nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby z EU vystoupily i další země, a ruské dezinformační kampaně, jejímž cílem je totéž. Čeká se na francouzské prezidentské volby i na výsledky parlamentních voleb v Nizozemsku a Německu.

Ačkoliv takový argument oficiálně nezaznívá, česká politika prostě pasivně čeká, jak to všechno dopadne, přitom ještě stačí okopávat Bruselu kotníky. Neexistují dokonce ani jen náznaky nějaké proaktivní evropské strategie nebo vize.

Po překvapivých výsledcích britského referenda o vystoupení z EU a amerických prezidentských voleb se samozřejmě nedají vyloučit vítězství nacionalistů ani v již zmíněných volbách v klíčových evropských zemích. Ale mnohem více pravděpodobné zatím je, že v druhém kole Marine le Penová prohraje francouzské prezidentské volby, že i v případě vítězství Geerta Wilderse v Nizozemsku se proti němu spojí ostatní strany, a že v Německu vyhrají volby buď proevropská křesťanská demokratka Angela Merkelová nebo ještě víc proevropský socialista Martin Schulz.

A pokud k tomu dojde, měli by čeští politici kupříkladu věnovat větší pozornost úvahám Merkelové o vícerychlostní Evropě, než směrnici o zbraních. Merkelová poprvé otevřeně vícerychlostní EU podpořila. V pozadí je předpoklad, že nejpozději po německých volbách se EU musí pohnout kupředu, a že v zájmu záchrany EU jsou nutné velké změny.

Jinými slovy: jelikož existuje nemalá pravděpodobnost, že se věci v EU dají do pohybu ve směru naznačeném Merkelovou, měli by čeští politici možná začít přemýšlet o evropské politice, která přesahuje současnou zákopovou strategii.

ČRo Plus, 8.2.2017