Nedávno proběhlé švédské parlamentní volby budily značný zájem, protože byly dalšími v sérii voleb v Evropě, které měly ukázat o kolik narostl vliv protiimigračních a protievropských stran, které ve Švédsku reprezentují na parlamentní úrovni Švédští demokraté. Nakonec se ukázalo, že posílení Švédských demokratů o necelých 5 procent ve srovnání s posledními volbami bylo menší, než se čekalo ve světle přílivu zhruba 160 tisíc migrantů do Švédska od roku 2015.

Jinými slovy: švédská společnost zareagovala uměřeně, nepodlehla hysterii. Pětiprocentní posílení Švédských demokratů bude komplikovat sestavení vlády, ale nerozbilo zásadním způsobem dosavadní fungování švédské politiky, v níž se u vlád střídají umírněná sociálnědemokratická levice a umírněná pravice. Vzhledem k tomu, že pod tlakem veřejnosti švédská vláda po náporu migrační krize migraci výrazně omezila, nehrozí, zdá se, kolaps politického středu ani v budoucnosti. Švédští demokraté budou mít o téma méně, spoléhat budou muset spíše na problémy s integrací migrantů, kteří ve Švédsku už jsou.

Toto je tedy švédská realita. Český pohled na dění ve Švédsku ale odrážel realitu jinou. Mohli bychom říci, že spíše tu českou, než tu švédskou.

V záplavě převážně ponurých komentářů k možným výsledkům a dopadům voleb bylo možné najít nemálo těch, které spíše odrážely ducha současné české politiky i nálad veřejnost na poli migrace než švédskou realitu, takže dopředu přeceňovaly růst vlivu Švédských demokratů. Anebo už dopředu, aniž by čekaly na výsledek voleb, o situaci ve Švédsku referovaly s jakousi téměř zlomyslnou ironií, kterou slyšíme často od českých politiků: my máme v otázce migrace pravdu, říkali jsme vám to, teď to máte.

To, co ovšem Švédové nakonec mají, je protiimigrační strana s 18 procenty podpory, proti které stojí, odpočítáme-li extrémní levici, umírněné strany reprezentující zhruba 80 procent švédské veřejnosti. Až na výjimky tyto umírněné strany nejsou, jak by se jim říkalo u nás, „sluníčkáři“, i ony hájí názor, že migraci je třeba lépe regulovat a kontrolovat na celoevropské úrovni, ale také od nich neuslyšíme absolutní odmítání migrace ve stylu „nechceme ani jednoho migranta“ či dokonce uprchlíka, a odmítání solidarity s jihem Evropy, kterého jsme svědky ve Visegrádských zemích.

Rozdíl oproti našemu regionu je zřejmý i při pohledu na Švédské demokraty. Jak trefně poznamenal jeden český komentátor, předseda této anitimigrační strany Jimmie Åkesson je ve srovnání s Andrejem Babišem, Milošem Zemanem nebo Tomio Okamurou učiněný sluníčkář. Jeho strana sice kritizuje obrovský příliv migrantů do Švédska v minulých letech i problémy s integrací migrantů na předměstích švédských měst, ale výroky, které slyšíme na adresu migrantů, zejména z muslimských zemí, od českých politiků, si nedovolí.

Poněkud pokřivené vnímání švédské reality u nás je nepochybně ovlivněno skutečností, že zatímco ve Švédsku reprezentuje protiimigrační část veřejnosti strana s osmnáctiprocentní podporou, v České republice má srovnatelnou, často ovšem spíše radikálnější agendu hned několik parlamentních stran: okamurovci, ANO, ODS, KSČM a stále více i ČSSD. Ty reprezentují dohromady asi 65 procent občanů, což zhruba odpovídá počtu lidí u nás, kteří podle průzkumů odmítají migraci. A to antiimigrační muziku i protievropské brblání u nás ještě tvrdí prezident Zeman.

Zatímco výsledek Švédských demokratů zhruba odpovídá tomu, co vidíme v jiných západoevropských zemích v případě podobných stran, a politické většiny dál všude náleží umírněným, v zemích Visegrádu přinejmenším v otázce migrace (ale bohužel stále více i ve vztahu liberální demokracii a EU) je to spíše naopak. Než tedy čeští politici a komentátoři nám opět začnou vysvětlovat, kde udělala země jako Švédsko (nebo země jako Německo) chybu, možná by se měli nejprve zaměřit na situaci doma, kde panuje v otázce migrace politická hysterie i v situaci, kdy se s oním typem migrace, s nímž se civilizovaně vypořádává třeba Švédsko, setkáváme jen na televizních obrazovkách.

ČRo Plus, 13.9.2018