Česká republika má ve srovnání s většinou zemí menší počet nakažených koronavirem i jeho obětí. Hlavní zásluhu na tom, zdá se, má neobyčejná ochota lidí podřídit se disciplinovaně drastickým opatřením přijatým vládou.

A to dokonce i těm absurdním, takže roušky nosili zpočátku i řidiči aut, ač v nich byli sami. A moderátoři televizních pořadů i televizní reportéři, nebo politici na tiskovkách, na nás i teď huhlají přes roušky, ač by je kamera mohla jako v jiných zemích zabírat z potřebné vzdálenosti, třeba i bez přítomnosti kameramana--tedy bez nebezpečí nákazy kohokoliv jiného.

Prý se tak dává příklad ostatním. Otázka je, zda jde o příklad v účinném boji s nákazou, jak o tom nás i svět neustále přesvědčuje premiér, nebo o příklad bezmyšlenkovité ochoty následovat v politických a společenských kalamitách ty vzorce chování, které národu pomáhají přežít „za každou cenu.“

Táhne se to už přinejmenším od Bílé hory. Vznikla celá národní mytologie o umění přežít nadvládu cizáků i další kalamity. Přežili jsme „lépe“ než většina ostatních i většinu evropských válečných konfliktů od dob třicetileté války.

Nejkratší odpovědí na zvědavé otázky cizinců ohledně relativní netknutosti Prahy je, že jsme jako národ nikdy nebojovali. Legionáři, jejichž odvaha pomohla Masarykovi vybojovat nezávislý stát, čeští piloti v Anglii za 2. světové války, nebo účastníci Pražského povstání jsou spíš výjimky. A mnohé z nich příští režimy „po zásluze“ potrestaly.

I roce 1938 převážil navzdory odhodlání mnoha vojáků bojovat politický instinkt přežít, když se rozhodovalo, zda válčit s Německem. Umění přežití se pak znamenitě osvědčilo v době protektorátu, který přišel o zhruba půl roku později.

Do módu přežití se nemalá část populace uchýlila i po nástupu komunismu. Byl nám prý koneckonců vnucen Sovětským svazem, takže co se dalo dělat. To samé po invazi v roce 1968. Éra normalizace byla přímo esencí umění přežít. A mnoha lidem se to ponížení dokonce líbilo, protože ani nevěděli, že jsou ponižováni. Je logické, že v současné krizi okamžitě vznikl televizní kanál pro seniory, který je vrací ke kultuře z dob normalizace.

Jistým specifikem českého přežívání za každých okolností je i to, že se vždy vynoří spousta lidí, kteří v zájmu režimu či mimořádných opatření, kterým se Češi spořádaně podřídili, dokážou vytvářet složité myšlenkové konstrukce, proč je to tak dobře: proč nám nic jiného nezbylo, a jací jsme vlastně mistři světa. Poradíme rádi i ostatním. Kdyby špatně vyzbrojení Poláci nešli v roce 1939 proti německým tankům a poslušně se jako my podřídili, mohli mít o několik miliónů méně mrtvých a pěkně zachovalou Varšavu.

Epidemie koronaviru je pro národ tak dokonale vytrénovaný v přežívání ve srovnání s jinými učiněná brnkačka. Vláda nám zase jednou říká, co dělat, a ačkoliv to kolikrát nedává smysl, protestovat prý nemá cenu. Když zazní, že hranice můžou zůstat zavřené až dva roky, nebo že se rozvolní to, ale ne něco jiného (co by dávalo smysl „rozvolnit“ dříve, popřípadě to vůbec nemuselo být omezeno), kromě věčných reptalů z pražské kavárny je ticho po pěšině.

Většina národa podle průzkumů soudí, že zůstat takto zalezlí za národními hranicemi zvládneme třeba i dlouhou dobu. Jaképak riskování, přežili jsme Hitlera i komunismus, přežijeme i koronavirus. Zdá se, že jsme touto filozofií nakazili i Slováky, kteří jsou jediným národem v Evropě, který se s námi může v organizovaném přežívání měřit.

Otázkou je, kolik lidí si uvědomuje, že se jejich zatím poklidné, disciplinované přežívání pod taktovkou vlády může brzy změnit v existenční boj, protože drastická opatření, kterým se všichni tak ochotně podřídili, zásadně poškodí české hospodářství. A otázkou také je, jaké škody tenhle disciplinovaný skluz zpátky ke zvykům normalizačního bezčasí, způsobí české demokracii, která i třicet let po sametové revoluci dost pokulhávala za těmi západními.

Jisté je, že současné organizované a obecně sdílené přežívání, jehož různé aspekty kromě rýpalů nikdo ani příliš nerozporuje, povzbudí přesně onen druh lidí, kteří v minulosti obhajovali druhou republiku, pak protektorát, pak komunismus. Jak říkával soudruh Husák: „Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“ A ve svých projevech obvykle dodával, že se nám dobře daří.

Normalizační režim padl, teprve když si lidé začali uvědomovat, že disciplinované přežívání v něm se jich začíná ekonomicky dost nepříjemně dotýkat. I s poslušným přežíváním v čase koronaviru to bude podobné. Bohužel mezitím ztratíme spoustu času.