V sílící ekonomické krizi by na leckoho mohly dotírat chmury, ba dokonce deprese, ale naštěstí máme v čele státu profesionálního optimistu. Nedávno znovu prohlásil, že globální oteplování neexistuje. Netřeba se bát. Alespoň on nevidí žádná data, která by takový jev dokazovala.

Nyní se dozvídáme, že i globální ekonomická krize nechává pana prezidenta víceméně klidným, protože liberál, který v něm dřímá, prý ví, že krize je jako chřipka. Za pomyslný týden sama odezní.

Prezident Klaus si je sice prý vědom toho, že i chřipky bývají různé a mohou mít i těžký průběh, ale obecně chřipka není tak těžkým onemocněním jako třeba AIDS, rakovina nebo mor. Zdá se, že optimista Klaus si je jist, že virus, který se momentálně šíří, není španělská chřipka. Ta byla se současnou epidemií AIDS nebo středověkým morem víc než srovnatelná.

Desítky milióny lidí na celém světě, na které krize už dopadla v podobě ztráty zaměstnání, a další desítky miliónů, které už negativně ovlivnila jinak, včetně třeba ztráty střechy nad hlavou, si mohou oddechnout. Stačí—obrazně řečeno--vlézt si do postele, dát si horký čaj, a bude zase dobře. Vědí už od českého prezidenta také, že pokusy vlád proti krizi něco zásadního dělat, jsou více méně nesmyslné, neboť zásahy státu přicházejí tak jako tak se zpožděním, a navíc všechno nakonec stejně sama vyřeší jakási vlastní imunita, která neviditelně a prozřetelně ochraňuje neviditelnou ruku Trhu.

V článku v Lidových novinách, který pan prezident napsal, aby si snad jeho výroky o chřipce někdo nevykládal lacině, končí sice svou úvahu na téma krize pro optimistu podivným výrokem o tom, že „dobré počasí světové a naší ekonomiky skončilo“, což by se dalo vykládat i jako projev něčeho závažnějšího, než je jen chřipka—třeba jakési ekonomické obdoby globálního oteplování. Ale vzápětí nám prezident nalévá opět plnou čísi optimismu, když píše, že si nemáme namlouvat, že existují nějaká zázračná řešení, a že se lze "periodicky opakujícím krizím vyhnout nebo se jich provždy zbavit.“ Prostě chřipky přicházejí a odcházejí.

V tomto kontextu se prý nemá smysl zabývat otázkami, zda se někdo ocitnul na dlažbě nezaviněně. Otázka „zavinění“ je v tržní ekonomice prý „nesmyslný sociální kýč“.

Snížení prodeje aut prý určitě nezavinil žádný ze zaměstnanců, je to prý logický důsledek neexistující poptávky. I v tomo bodě pan prezident--jak jinak než optimisticky--pomíjí skutečnost, že krize začala tím, co on sám dobře zná. Že totiž pod ochranou neviditelné ruky trhu docela konkrétní jedinci „vytunelovali“ nebo lehkomyslně přivedli na mizinu největší americké investiční fondy. Prostě taková menší chřipka, která pak přerostla v epidemii. Dalo by se dokonce říci, že krizi spustili, tedy zavinili docela konkrétní lidé a tím způsobili, že jsou z práce teď „nezaviněně“ vyhazovány milióny lidí. Ale třeba má náš hradní optimista pravdu. Nechme ten nesmyslný sociální kýč stranou…

Václav Klaus je ve svých názorech vskutku konzistentní. Už v polovině 90. let minulého století reagoval coby náš tehdejší premiér na obrovské škody vzniklé tunelováním, pády bank, a obecně rozsáhlou hospodářskou delikvencí, kterou umožnil „útěk před právníky“, naordinovaný jeho vládami, slavným optimistickým výrokem, že to vše jsou jen jakési odrazy ve zpětném zrcátku naší úspěšné transformace. Mluvit o těch ohromných škodách byl taky jen takový sociální kýč.

O něco později premiér Klaus národu sdělil, že transformace byla úspěšně dokončena, pacient už je prý venku z operační místnosti a čile rehabilituje v posilovně. Hospodářství sice jen o něco málo později propadlo do recese a pacientovi příliš nepomohly ani různé záchranné balíčky, ale i na to měl dnešní pan prezident odpověď: jím naordinovanou úspěšnou kůru narušila tehdejší centrální banka.

Zhruba ve stejné době napsal dnešní kancléř Jiří Weigl, údajně na přání Václava Klause, pěkný doporučující dopis pro Viktora Koženého, který si v té době už plnými doušky užíval svého privatizačního lupu na Bahamách. Kožený byl popsán jako průkopník privatizace u nás. S tak skvělým doporučením se pak čile pustil do obírání movitých Američanů, kteří se nechali Koženým přesvědčit o skvělých vyhlídkách „kupónovky“ v Azerbajžánu.

I k podpoře Koženého jistě potřeboval Václav Klaus a jeho lidé notnou dávku optimismu. Přinejmenším stejnou, jakou pan prezident ukazuje, když jako lev bojuje za budoucí podobu Evropy coby spolku suverénních států--bez dusivého objetí Bruselu. Jelikož tento model kdysi vedl ke dvěma světovým válkám, jen nevyléčitelně optimistická mysl, kterou náš pan prezident disponuje, poskytuje jistotu, že tentokrát vše dopadne na výbornou.

Je prostě jisté, že máme v čele správného muže, který nám všem bude v časech nepohody vlévat do žil tolik potřebnou naději. A víme, že tak bude nejspíš činit až do roku 2013, protože náš neodvolatelný prezident na rozdíl od nějakého skláře nemůže skončit na dlažbě. Pražský Hrad je proti chřipce dokonale chráněn. Je sice pravda, že ve svých minulých optimistických předpovědích byl pan prezident občas vedle jak ta jedle, ale coby skutečný optimista ví, že tentokrát bude mít konečně pravdu.