Oznámení Křesťanské a demokratické unie-Československé strany lidové, že se nehodlá podílet na sestavování vlády úředníků poté, co se na tomto řešení dohodly demokratické strany po pádu koaliční vlády Mirka Topolánka, je velmi riskantní krok.

Na jedné straně je možné pochopit lidovecké rozhodnutí nejen jako taktický krok před předčasnými volbami, ale i jako určité logické vyústění skutečnosti, že KDU-ČSL se jako jediná strana zastoupená v Poslanecké sněmovně nepodílela na svržení Topolánkovy vlády. K pádu vlády přispěli poslanci za sociální demokracii, komunistickou stranu, dva rebelové v Občanské demokratické straně a dvě poslankyně nedávno vyloučené ze Strany zelených.

Na straně druhé se předseda lidovců Jiří Čunek účastnil vyjednávání o vytvoření vlády úředníků a dosaženou dohodu nejprve potvrdil. Celostátní sněm strany v rozporu s tímto závazkem usoudil, že by se strana neměla na vládě úředníků personálně podílet, ačkoliv ponechal straně otevřené dveře k případné podpoře takové vlády v případě, že by s jejím programem lidovci souhlasili.

Odstoupení od dohod nejprve podpořených Čunkem vzápětí vyvolalo ve straně revoltu a někteří poslanci, zejména bývalý předseda strany Miroslav Kalousek a lidé s ním sympatizující, oznámili, že se usnesením sněmu nehodlají řídit. Tato situace v době obsahuje pro lidovce několik nástrah.

Tak především revolta právě Kalouska a lidí s ním spojených akcentovala ještě více, než už bylo zřejmé, rozštěpení strany na dvě skupiny—politiky, kteří stojí za čunkovským vedením strany (i když ne nezbytně za samotným Čunkem) a politiky, kteří následují bývalého předsedu Kalouska. To je z hlediska prezentace strany před veřejností sebevražedné. Čeští voliči nemají rádi stranickou nejednotu a ve volbách jí trestají.

Dalším problémem je, že většinové křídlo, tedy současné vedení strany, má velmi malý morální kredit. Kdyby tato skupina měla v čele věrohodnějšího politika než Čunka, bylo by možné jí uvěřit, že proti dohodám o překlenovací vládě vystupuje z jakýchsi morálních pozic. Jenže Čunek takový kredit nemá, navíc zmíněné dohody, jako už bylo řečeno, nejprve podpořil.

Čunek a jeho spojenci se snažili Kalouska a politiky s ním spojené vykreslovat jako „namodralé“, tedy jako jakousi pátou kolonu ODS v lidové straně. Jenže právě sestavování překlenovací vlády se nezdálo být tím nejlepším tématem, na němž by bylo vhodné tuto „namodralost“ demonstrovat. Na sestavení takové vlády se rozhodly podílet tři ostatní demokratické strany, včetně dříve opoziční sociální demokracie.

Útok na „namodralé“ také, chtě nechtě, vyvolává v očích voličů dojem, že vedení strany se rozhodlo vsadit na povolební spolupráci s „oranžovými“, tedy sociální demokracií. To by nemuselo být špatné rozhodnutí, pokud ČSSD volby opravdu vyhraje a lidová strana se probojuje do Poslanecké sněmovny. Jenže otázkou je, zda voliči nevyhodnotí útok na „namodralé“ jako odklon od středové pozice strany a další z vypočítavých kroků strany—tentokrát taktický příklon k demokratické levici.

Specifická je v tomto kontextu role politiků, kteří aspirují na funkci předsedy strany na nadcházejícím lidoveckém sjezdu. Bývalý předseda strany Cyril Svoboda učinil v uplynulém období několik chybných politických rozhodnutí, včetně cynického tlaku na stranu, aby při volbě prezidenta podpořila Svobodou dříve kritizovaného Václava Klause výměnou za předpokládanou pomoc ODS při prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

Další kandidáti, jako jsou předsedkyně poslaneckého klubu KDU-ČSL Marie Šojdrová nebo europoslanec Jan Březina, nejsou pro změnu ve veřejnosti příliš známí, a je otázkou, zda v případě zvolení budou mít několik měsíců před předčasnými volbami dostatek času se do povědomí voličů zapsat a straně dát novou tvář.

Obecně je největším problémem lidovců nedostatek politiků, kteří by mohli stranu sjednotit a dát jí přinejmenším nový nátěr, když už ne směr. Naopak hrozí, že se strana rozštěpí. KDU-ČSL v současnosti prostě nemá dostatečně věrohodné politiky, kteří by veřejnost mohli přesvědčit, že lidovci jednají nikoliv z vypočítavosti, ale na základě principů.

Není také zřejmé, jak moc si po pádu vlády veřejnost přeje stabilní řešení, které lidovci svým krokem ohrozili. Ačkoliv ukázali státotvornost, když se nepodíleli na pádu vlády, nyní nad jejich státotvorností visí otazník. Jejich politický přemet akcentuje nikoliv sílu, ale spíše slabost strany.

Odchod do opozice byl sázkou na radikální gesto, které mělo stranu odlišit od ostatních stran. Otázkou je, zda to nakonec nebude gesto, které dokoná postupný pád lidovců do politické nicotnosti.

Parlamentní zpravodaj, 30.4.2009