Bývalý prezident Václav Havel zatím v tomto roce působí politické rozpaky. Začalo to hned v první den roku, kdy se Havel v televizním rozhovoru jal srovnávat Lisabonskou smlouvu s česko-americkými smlouvami o umístění amerického radaru na našem území.

Prohlásil tehdy, že schválení smluv o radaru je důležitější než schválení Lisabonské smlouvy. Nabídka USA umístit u nás radar a s ním spojenou vojenskou základnu se prý už nebude opakovat; odmítnutí radaru by poškodilo českoamerické vztahy, jakož i zpochybnilo transatlantickou orientaci naší země. Na druhé straně, nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, nebude to sice dobré, ale Unie si prý nějak poradí a časem přijme smlouvu jinou.

Tímto konstatováním Havel nejenže zcela podcenil případné negativní dopady odmítnutí Lisabonské smlouvy na Evropskou unii a na postavení České republiky v ní, ale především ignoroval skutečnost, že naše rozhodnutí o Lisabonské smlouvě se přímo dotýká šestadvaceti dalších zemí. Jeho prohlášení po zásluze vyvolalo rozpaky i v evropských médiích.

O několik měsíců později exprezident vyvolal kontroverzi, když v novinovém rozhovoru odsoudil podíl sociální demokracie na pádu vlády uprostřed českého předsednictví EU, přičemž jedním dechem prohlásil, že doufá, že to voliči ČSSD spočítají. Jistě tím vystihnul pocity mnohých voličů, kterým leží na srdci pověst země více než domácí politické tahanice. Jenže Havel přitom zároveň dosti nekriticky obhajoval i vládu Mirka Topolánka.

Topolánek měl přitom na pádu své vlády značný podíl. Už proto, že na začátku českého předsednictví odmítnul dohodu s ČSSD o klidu zbraní, přičemž nejvíc mu vadil požadavek Jiřího Paroubka na vypsání předčasných voleb na podzim. Těm nakonec stejně neuniknul.

Nejproblematičtější na argumentech prezidenta ve výše zmíněném rozhovoru bylo ovšem jeho prohlášení, že na Nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou je prý pořádán jakýsi mediální hon. K tomu přidal podivení nad rozsudkem soudce Vojtěcha Cepla ml., který rozhodl, že se bývalá Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová nemusí omlouvat za to, že Veseckou a další vysoké představitele justice nazvala „justiční mafií“ kvůli jejich počínání v kauze Čunek. Havel se ironicky ptal, zda má Cepl nějakou nahrávku, která by Veseckou usvědčovala.

Jeho argumenty navazovaly na předešlou obhajobu přeběhlíků ze sociální demokracie, kteří pomohli Topolánkově vládě. Exprezident si evidentně natolik přál přežití Topolánkovy vlády, že potlačit i pochybnosti o možné politické manipulaci Čunkova případu.

Od politika, který v době vlád Václava Klause mluvil o mafiánském kapitalismu, zní zpochybňování justiční mafie trochu podivně. Mnohem více „havlovské“ by bylo prohlášení, že snahy manipulovat Čunkův případ jsou nepřípustné, a že Topolánkova vláda, založená na přeběhlících a obtížená čunkovskými i balíkovskými skandály, si možná zasloužila padnout. Nemělo se tak ovšem stát uprostřed českého předsednictví Unie.

Nejposlednější prezidentův politický přešlap se odehrál během tiskové konference, na níž vyjádřil svojí politickou podporu před volbami do Evropského parlamentu Bursíkově Straně zelených. Na pováženou je už skutečnost, že se tak jednoznačně postavil právě za ty zelené, které už od vstupu do Poslanecké sněmovny a vlády zmítaly těžké vnitřní boje, a které i mnozí jejich dřívější podpůrci opustili kvůli tomu, co považovali za autoritářské metody předsedy Martina Bursíka.

Ještě horší bylo toto Havlovo prohlášení: „Slyšel jsem v televizi, jak nějaký politik říkal, že mladoboleslavská automobilka musí vyrábět víc aut. Oni se ho zeptali proč a on řekl, aby ti lidi měli co dělat. Mě to přijde lehce zrůdné, je to jako kdyby někdo řekl: koncentrační tábory být musí, protože dozorci a věznitelé přece potřebují zaměstnání“.

Tato slova jsou a budou po zásluze kritizováno jako naprostý „úlet“. Nelze bohužel než souhlasit s kritiky, kteří se posmívají Havlově poněkud elitářskému ignorování skutečnosti, že mnozí lidé prostě potřebují práci a docela určitě nemají zato, že jsou v práci, která jim poskytuje obživu, zajatci jakéhosi koncentračního tábora. Další po právu kritizují exprezidenta za jisté pokrytectví, když právě on—milovník automobilů—se pustil do Škodovky.

Ještě horší je skutečnost, že dramatik Havlova kalibru spadnul svým přirovnáním na úroveň politiků, kteří si ve svém politickém zápalu neváhají lacině vypůjčovat příměry z dob nacismu a komunismu. K Topolánkově „osvětimské lži“ a „noci dlouhých nožů“, jakož třeba i k pochvalným narážkám Davida Ratha na hospodářskou politiku Třetí říše, se teď přidal Havel svým srovnáním největší české firmy s koncentračním táborem.

Zdá se, že loňský rok, kdy se Havel věnoval převážně přijímání cen za svou divadelní hru Odcházení, v níž mistrovsky pojednal absurdity politického provozu, byl úspěšnější než první měsíce roku 2009, kdy se Havel sám do politického provozu aktivně opět zapojil.

Ačkoliv i vloni byl občas po právu kritizován za svoji poněkud černobílou podporu americkému radaru a zejména pak za tvrdé—řekněme nehavlovsky netolerantní--odsudky protiradarových aktivistů, přece jen se Havlovy politické přešlapy z roku 2008 nedají srovnat s kontroverzemi, které zatím vytvořil letos.

Psáno pro ČRo 6, 20.5.2009