V Otázkách Václava Moravce jsme byli v neděli 21.6. svědky neuvěřitelně arogantního a drzého vystoupení prezidentova tajemníka Ladislava Jakla. Když profesor Karlovy university i university ve waleském Cardiffu Jiří Přibáň reagoval na Jaklovy poznámky o bruselských centralistech, kteří údajně prosadili záruky pro Irsko, jež mají pomoci Irům schválit napodruhé Lisabonskou smlouvu, slovy, že zmíněné záruky schválili demokraticky zvolení představitelé členských zemí Evropské unie, Jakl začal ve všech dalších odpovědích Přibáně označovat jako „ten pán z Cardiffu“.

Profesora Přibáně, autora několika knih o ústavním právu, také neomaleně obviňoval z toho, že prý nezná českou ústavu, neboť Přibáň prohlásil, že poté, co Lisabonskou smlouvu schválily obě komory parlamentu, rovnalo by se nepodepsání Lisabonu Václavem Klausem téměř „ústavnímu puči“. Ten pán z pražského Hradu profesora Přibáně poučil, že podle ústavy mezinárodní smlouvy sjednává a ratifikuje prezident, kterého tudíž není možné k podpisu nutit.

To ovšem Jiří Přibáň samozřejmě dobře ví. Ví ovšem také, že podle české ústavy není za Lisabonskou smlouvu odpovědný nikdo jiný než sám Václav Klaus, který sjednání smlouvy přenesl na vládu. Ta smlouvu za Českou republiku vyjednala, následně jí předala ke schválení oběma komorám parlamentu, které jí ústavní většinou doporučily prezidentovi k podpisu. Toto doporučení je přitom vyjádřením skutečnosti, že volení zástupci lidu v obou komorách si přejí, dokonce ústavní většinou, aby prezident smlouvu, za jejíž sjednání je odpovědný, ratifikoval.

Jinými slovy: jestliže prezident, který je od počátku za sjednání i ratifikační proces Lisabonské smlouvy podle ústavy odpovědný, nechal proběhnout celý proces až k bodu, kdy smlouvu ústavní většinou schválily obě komory parlamentu, bylo by bezesporu téměř ústavním pučem, kdyby Klaus nyní smlouvu neratifikoval. Popřel by tak nejen sám sebe, ale i úsilí vlády, která na jeho žádost smlouvu vyjednala, a vysmál by se projevené vůli parlamentu.

Když tedy ten pán z pražského Hradu, kterého ve výše zmíněném pořadu označil Alexandr Vondra za bigbíťáka, sprostě vyučuje jednoho z nejlepších českých teoretiků práva, přičemž předstírá, že si nemůže vybavit jeho jméno, přesahuje to už opravdu všechny meze únosného.

Nelze se neptat, jak dlouho si česká laická i odborná veřejnost ještě nechají líbit drzosti a nesmysly, které se linou z úst prezidentových nejbližších spolupracovníků, z nichž jeden používá gottwaldovský slovník, když mluví o Evropské unii a uráží svoje protivníky v televizních debatách, zatímco další napíše ve své knize, že teroristický útok na Světové obchodní středisko z 11. září 2001 byl možná dílem amerických tajných služeb.

Ještě horší je skutečnost, že tito exoti v okolí prezidenta jsou de facto jen jeho odrazem. Jaký pán takový kmán.

Když už mluvíme o Lisabonské smlouvě, je také tragické, že žádný z diskutujících v Moravcově pořadu, včetně Moravce samotného, nedokáže alespoň odcitovat slova bývalého ústavního soudce Klokočky nebo současného předsedy Ústavního soudu Rychetského, kteří oba jasně prohlásili, že říká-li ústava, že prezident ratifikuje (jmenuje, odvolává, atd.), a neuvádí přitom časové lhůty, znamená to bez jakýchkoliv pochyb, že tak má učinit bez otálení. Časové lhůty ústava poskytuje pouze tam, kde má mít prezident čas na rozmyšlenou, například při podpisu zákonů schválených parlamentem.

Čeká-li nyní prezident Klaus, až se skupina senátorů za občanské demokraty rozhoupe k podání žádosti o posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavou, přičemž ani nevíme, zda ona skupina má potřebných 17 členů a dokdy vlastně hodlá své podání učinit, porušuje zcela zjevně to, co ústava míní slovem „ratifikuje“ v okamžiku, kdy smlouvu doporučil k ratifikaci parlament. Na Hradě navíc leží dvě další mezinárodní smlouvy, které Klaus odmítá podepsat.

Je také na pováženou, že ve výše zmíněném Moravcově pořadu si diskutující i Moravec nechali vnutit tezi, že záruky pro Irsko neproběhnou procesem ratifikace, že se jedná o jakousi mezivládní dohodu, která ratifikaci nevyžaduje.

Záruky budou vtěleny do přístupové smlouvy s Chorvatskem, kterou budou muset ratifikovat všechny členské země EU. Dokument tedy bude právně závazný, jakmile ve všech členských proběhne ratifikace přístupové smlouvy s Chorvatskem.

V tuto chvíli mají Irové slib Evropské rady (dvaceti sedmi představitelů zemí EU), že pokud Lisabonskou smlouvu napodruhé schválí, stanou se záruky v podobě přílepku k přístupové smlouvě s Chorvatskem právně závazné. To, co bylo dohodnuto na summitu je tedy jakási mezivládní smlouva o smlouvě budoucí.

Pokud je tady něco z právního hlediska poněkud záhadné, pak pouze odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby Irové Lisabonskou smlouvu napodruhé schválili, načež by některá země kvůli přílepku o zárukách v přístupové smlouvě s Chorvatskem odmítla přístupovou smlouvu ratifikovat. Pak by teprve bylo možné tvrdit, že byli Irové podvedeni, a mnozí by se mohli ptát, zda jejich případné „ano“ v druhém referendu je právně závazné.

Je ovšem směšné, když Klaus i jeho pobočník vykládají, jak se Irům lže, nebo jak se je někdo snaží opít rohlíkem. I kdyby někteří Irové ještě neměli v těchto otázkách jasno, jistě jim před referendem podstatu dohody o zárukách se vším všudy vysvětlí jak příznivci, tak odpůrci Lisabonské smlouvy. Pány z Hradu v Praze k tomu opravdu, ale opravdu nepotřebují. Nechme to na Irech.

Pokud jde o Českou republiku, úplně by stačilo, kdyby se její prezident začal chovat tak, jak mu ukládá ústava. A kdyby pánové z jeho okolí využili svého práva mlčet, když už nejsou schopni nevykládat buď konspirativní šílenosti nebo neurážet lidi, kterým nesahají ani po kotníky.