Tajemník prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl (dále jen Tajemník) nasadil v posledních dnech zuřivé tempo. Nejde o málo, musí obhájit prezidentovo chování, které mnohým—doma i v zahraničí--připadá jako porušování těch nejzákladnějších demokratických a ústavních principů.

V televizních debatách Tajemník, neobyčejně zručný demagog, s vervou, ba plameně obhajuje svého šéfa, který odmítá respektovat vůli parlamentu, závazky české vlády i názor Ústavního soudu, s pomocí argumentů, nad nimiž mnohým zůstává rozum stát. Přitom uráží politiky i moderátory.

Když například moderátor špitne, že ve věci Lisabonské smlouvy prezident „kličkuje“, usadí ho Tajemník dlouhou přednáškou o tom, že náš pan prezident nikdy „nekličkuje“, To by mu jeho majestát nedovolil, je nedůstojné o naší hlavě státu něco takového tvrdit. Přidá i něco o tom, že moderátor plácá blbosti.

Když argumenty dojdou nebo naopak jeho oponent v diskuzi začne rozvíjet argument, na který by Tajemník těžko hledal odpověď, hulvátsky mu skočí do řeči.

Bylo tristní sledovat v nedávných Otázkách Václava Moravce, jak Tajemník bez mrknutí oka překrucoval fakta týkající se skutečných dopadů Evropské listiny základních práv na možné majetkové nároky sudetských Němců. Stejně tristní bylo sledovat, s jakou lehkostí Tajemník tvrdil, že pan prezident měl po celou dobu vyjednávání o Lisabonské smlouvě na myslí především možné majetkové nároky sudetských Němců, a opakovaně na to prý vládu upozorňoval, ač o tom neexistuje jediný písemný záznam.

Když Tajemník dostal svého oponenta v diskusi, bývalého místopředsedu vlády Alexandra Vondru, tam, kde ho chtěl mít (to když Vondra řekl, že požadavek prezidenta na dodatek k Lisabonské smlouvě je třeba brát vážně a pokusit se najít způsob, jak ho vůči našim evropským partnerům uplatnit), začal Tajemník spokojeně příst jako dobře nažraná kočka o potřebě národní soudržnosti, o tom jak všichni musíme táhnout za jeden provaz, abychom si na Evropě něco vydupali, neboť teď, ano, právě teď, když celá EU čeká, co udělá pan prezident, se nám nabízí velká šance.

Chce se dodat, že Tajemníkova slova v překladu znamenají, že se nám nabízí velká šance vydírat 26 ostatních zemí. A že ty nám to hned tak nezapomenou. Ale i na takové starosti má Tajemník pohotovou odpověď: jde přeci jen o naše, české zájmy. Nestarejme se o to, co říká nějaká cizácká cizina, zejména pak ta nejcizáčtější, zvaná Evropská unie.

Vodopádu Tajemníkovy demagogie neodolala ani prostá skutečnost, že prezident přišel se svým nestoudným požadavkem až pět minut pod dvanácté, neboť mezitím nechal bez nějakých svých konkrétních požadavků proběhnout celý ratifikační proces (jednání vlády, podpis premiéra pod Lisabonskou smlouvou, schválení LS ústavními většinami obou komor). Nemluvě o tom, že už vloni rozhodnul Ústavní soud o tom, že relevantní pasáže Lisabonu nijak neodporují naší ústavě, včetně toho, že Evropská listina základních práv není pro nás žádným nebezpečím. Podle Tajemníka prezident čekal, až jak dopadne irské referendum, neboť až do něj byla Lisabonská smlouva vlastně mrtvá.

Moderátor se jaksi zapomněl zeptat, proč tedy proti této „mrtvé smlouvě“ mezitím prezident vystupoval u Ústavního soudu, nebo se zasazoval o to, aby jí odmítl parlament, popřípadě pět měsíců čekal, až na „mrtvou“ smlouvu podá stížnost jeho pátá kolona v senátorském klubu ODS. Ona údajná možnost sudetoněmeckých nájezdů na naší malou, krásnou zemi s pomocí Lisabonu se mu najednou zhmotnila v prezidentské mysli do podoby strašlivé hrozby, až když Irové smlouvu resuscitovali?

Ať tak či onak, když si Tajemník již změklého Vondru připravil, prozradil nám konečně to nejpodstatnější: I když budou všichni v české politice--zděšeni prezidentem nastíněnou možností sudetoněměckých nájezdů na právoplatně nabytý majetek našich občanů—táhnout za jeden provaz, prezidentovi nebudou stačit coby záruka pro dodatek k Lisabonu jen tak nějaké sliby, jako je třeba rozhodnutí Rady Evropy, že by se takový dodatek vtělil do přístupové smlouvy s Chorvatskem.

Ne, nás pan prezident, pravil s chmurnou tváří Tajemník, chce tvrdé záruky podobné těm, které má Polsko a Velká Británie. Což by ovšem znamenalo, že podle Tajemníka by se pan prezident nespokojil s ničím menším, než je znovuotevření ratifikačního procesu.

Pokud Tajemník svého šéfa správně interpretoval, pak by to znamenalo, že prezident používá výše zmíněného dodatku chránícího nás údajně před majetku-chtivými Sudeťáky jen k tomu, aby ratifikaci Lisabonu zcela zmařil. Neobyčejné pokrytectví a politická zbabělost Tajemníka i jeho šéfa spočívají zejména v tom, že se prezident (i s Tajemníkem) schovávají za ochranu národa před prolomením Benešových dekretů. Proč prezident prostě neřekne, že Lisabonskou smlouvu nepodepíše?

Bohužel odpověď známe. Jasné prezidentovo „ne“ Lisabonské smlouvě by spustilo řetěz událostí, které by mohly mít nepříjemné důsledky nejen pro naši zemi (ta už je na tom dost špatně teď, což je prezidentovi, zdá se, jedno), ale i pro prezidenta. Lepší je mlžit, zdržovat a—a to především—využívat demagogicky společnost rozdělující téma, jako je sudetoněmecká otázka. Politici, kteří by snad prezidenta v případě jasného „ne“ mohli chtít nějak trestat, se už při pouhém zaslechnutí magických slov „sudetští Němci“ hezky seřadí do řady za prezidenta (komunisté jako první), nebo alespoň budou zticha.

Tajemníkovi ovšem nestačí, že slouží jako prezidentovo beranidlo proti politikům. Na svém webu si vyřizuje účty i s nepolitiky, kteří si dovolí mít jiné názory.

V textu nazvaném dramaticky „Svého prezidenta si zastřelíme sami“ nám Tajemník sděluje, že „jedním z klasických projevů ubohosti české politické debaty je neustálé žalobníčkování na své domácí oponenty různým domnělým zahraničním spojencům.“ Především prý na prezidenta Václava Klause.

Načež Tajemník pokračuje:

„Ono to navíc ještě často bývá tak, že ti naši různí peheové nakukají své žlučovitosti spřáteleným pražským korespondentům zahraničních médií, počkají si, až to vyjde, a pak nadšeně citují svá původně vlastní slova jako důkaz, jak nás vidí svět, jak nás - a hlavně našeho prezidenta - vidí Evropa. Tedy že ho vidí stejně jako oni, což má dodat velikosti jejich postojům. Je to nízké, nedůstojné, zbabělé a především neloyální k vlastnímu státu a jeho institucím.

Je možné být tím neurputnějším odpůrcem prezidenta Klause a jeho názorů a myšlenek. Je možné svádět s ním na domácím poli nesmiřitelné boje. Ale na adresu poštěkávačů ze zahraničí, kteří by nám nejraději naše státníky dosazovali místo nás sami, by i ti nejzavilejší antiklausisté měli hlasitě vzkázat: zalezte, to je naše věc, svého prezidenta si tu zastřelíme sami.

Jenže to ti antiklausisté nikdy neudělají, na to nemají formát. Prokazují tím, že jejich osobní nenávist je silnější než elementární sounáležitost se svou vlastí.“

Tajemník se evidentně dobře orientuje v českém rybníčku, ba v jeho dnes už dost smradlavé vodě plave jako ryba. A evidentně strávil formativní roky života v komunismu, protože Kojzar by to do Rudého práva před rokem 1989 nenapsal lépe.

O zahraničí ví ovšem Tajemník, stejně jako kdysi Kojzar, pramálo. Ač sám původně novinář, vůbec netuší, jakým způsobem pracují skuteční novinářští profesionálové v demokratickém „zahraničí“. Ti chtějí mluvit nejenom s lidmi, jako jsou ti prokletí „peheové“, ale chtějí také vědět, co si myslí „oberfalzerové“, prezidentovi pobočníci, ba někdy i tajemníci, pokud ovšem Tajemník zrovna někde nepaří se svojí rockovou kapelou a má na tu zrádnou havěť z Evropy čas.

Demokratický Západ, spolu s Evropskou unií, ovšem opravdu, ale opravdu nefungují jako nějaká desinformační centrála, ani to nejsou hlupáci s názory tak prostými, jako jsou ty Tajemníkovy, aby se nechali manipulovat lidmi, jako jsou „peheové“.

Dobře vědí i bez Tajemníkem prokletých „našeptavačů“, kteří ne a ne táhnout za jeden národní provaz, kdo je Václav Klaus. Mají ho dokonale přečteného.

Vlastně mnohem lépe než jistá část našich médií, v nichž je ještě stále docela hodně novinářů, které Klaus kdysi očaroval jako nějaká kobra, takže ať řekne jakoukoliv nehoráznost, všechno mu to baští. A kdyby náhodou vystoupili z řady, Tajemník jim vysvětlí, že plácají blbosti.