Jak již autor dříve psal, limitovaná schopnost měřit dopady dezinformací na populaci je jedním z hlavních nedostatků ve výzkumu tohoto tématu. Nedávno publikovaný výzkum agentury STEM věnovaný profilům šiřitelů dezinformací proto představuje velmi cenný příspěvek do debaty. A to mimo jiné i z toho důvodu, že nabízí zcela novou perspektivu na roli dezinformací ve společnosti.

Výzkumy CVVM a Reuters Digital News Report 2020 opětovně potvrdily, že weby šířící dezinformace zná relativně nízké procento respondentů (20 % u nejpopulárnějšího webu). Výrazná část této skupiny navíc dané web znám pravděpodobně nikoli proto, že by z nich čerpala informace, ale spíše z toho důvodu, že sleduje debatu o tématu dezinformacích a považuje je tudíž za nedůvěryhodné. Počet respondentů, kteří tyto weby pravidelně čtou se pohybuje pouze v jednotkách procent. I přesto však některé postoje, které se na těchto webech pravidelně objevují, rezonují i mezi širší populací.
Tento zdánlivý paradox lze podle autora částečně vysvětlit obrácením příčinného vztahu. Tedy výzkumy by neměly sledovat pouze vliv webů šířících dezinformace na veřejnou debatu, ale také dopad poptávky čtenářů na jejich obsah. Tyto portály totiž nefungují ve vzduchoprázdnu a pokud chtějí zůstat relevantními musí brát v potaz dynamiku společenské debaty a reagovat na nové témata a očekávání svých (potenciálních) čtenářů. Příliš tedy nepřekvapí, že v zemi, která patří mezi nejeuroskeptičtější v celé Evropě (podle výzkumu Globsec Trends se například 42 % Čechů domnívá, že EU ohrožuje jejich hodnoty a identitu), se na webech šířících dezinformace často objevují sdělení kritická k EU. Což mimochodem i potvrdilo i u tak nesouvisejícího tématu jako byla pandemie koronaviru.
Nezanedbatelnou roli však bezpochyby hrají i aktivní šiřitelé dezinformací, kteří jsou schopni informace z okrajových webů přenášet do mediálního a společenského mainstreamu. Nejvýznamnějšími jsou v tomto procesu samozřejmě společensky exponované osoby, kterým se dostává velké pozornosti médií, jako například politici. Svou roli však hrají také běžní občané, na něž se zaměřoval výzkum organizace STEM. Výzkum byl velmi podrobně popsán v článku na webu Aktuálně a samotnými výzkumníky okomentován v rozhovoru pro Hospodářské noviny. Vyvolal také zaslouženou odezvu mezi komentátory (viz například zde, zde nebo zde). Autor se zde sice nebude šířeji rozepisovat o zjištěních výzkumu, každopádně doporučuje svým čtenářům, aby se s ním seznámili.
Klíčovým přínosem toho výzkumu pro debatu o dezinformacích je podle názoru autora schopnost odpoutat se od obsahu manipulativních tvrzení a zaměřit se na to, jak je vnímají jejich šiřitelé. Ukazuje se totiž, že pro tyto lidi je pravdivost či obecněji informační hodnota těchto sdělení často až druhotná. Mnohem důležitější je pro ně je například to, zda jejich šířením dokážou získat pocit nadřazenosti, posílit svůj společenský status nebo navázat sociální kontakt.
Jednotlivé skupiny se v tom, co se snaží získat šíření dezinformací, značně liší. Avšak až na některé výjimky tak nečinní s úmyslem někomu uškodit, ale mnohem spíše se snaží naplnit přirozené lidské potřeby jako je respekt, uznání nebo přijetí v komunitě. Poznatkem o heterogenitě šiřitelů dezinformací výzkumu STEMu bourá některé zažité stereotypy líčící je jako nevzdělané, chudé nebo pro tuto zemi již příliš staré. Právě tyto stereotypy jsou přitom krajně problematické, jelikož nám umožňují vnímat dezinformace jako problém „těch druhých“.
Výzkum STEMu však připomíná, že dezinformace nejsou pouze sdělením s určitým obsahem, ale mají i svou důležitou sociální a psychologickou funkci. Možná je tedy na místě se při hledání řešení této výzvy přestat fixovat výhradně na nepravdivost daných tvrzení a snažit se lépe pochopit, jaké přirozené potřeby si jejich šířením určité osoby naplňují. Právě pochopení jejich motivací je totiž prvním a nutným krokem k tomu, aby jim společnost či jejich okolí mohlo nabídnout méně toxické způsoby, jak tyto potřeby uspokojit.