Lesk a bída soudních znalců duší

Nejsou mi známy statistiky Ministerstva spravedlnosti, kolik „péčkových“ rozhodnutí ročně na soudech padne, ale na první pohled je zřejmé, že půjde minimálně o tisíce případů. Valná část těchto rozhodnutí je přitom podepřena soudně-znaleckými posudky z oboru psychologie, či psychiatrie. Kdo jsou však ti, kteří tyto posudky zpracovávají??

Pomocí psychologických posudků se soud snaží zjistit, jak rozhodnout o styku rodičů a dětí, případně komu děti svěřit do péče. Stejně tak je znalců z oboru psychologie a psychiatrie využíváno pro různé aspekty trestního řízení, kdy právě znalecký posudek z oboru psychologie či psychiatrie může mít za důsledek potrestání či osvobození podezřelého/obviněného/obžalovaného.

Již z tohoto faktu plyne nesmírná důležitost soudně-znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Bylo by logické, kdyby soudy věnovaly maximální pozornost, komu jaký znalecký posudek zadávají a jak vůbec hodnotit způsobilost znalce k podání takového posudku. Tato potřeba vyvstává o to palčivěji u vědomí, že ani nová novela zákona o soudních znalcích a tlumočnících nepřinese – jak autorka s lítostí konstatuje – podstatné zlepšení. Tento článek je pokusem o podání srozumitelných informací ohledně kvalifikace soudních znalců v daném oboru a poukázání na některé problémy při hodnocení jejich práce.

V zásadě jsou dušezpytné posudky požadovány od dvou profesí: psychologů a psychiatrů. Psychiatři jsou absolventi lékařské fakulty, psychologové jsou, respektive měli by být, absolventi filosofické fakulty, obor psychologie.


I. Děckař x Neděckař

Znalecký obor zdravotnictví tak, jak jej specifikuje vyhláška č. 37/1967Sb. s přílohami, se dělí na 16 odvětví. V odvětví psychiatrie je znalců nejvíce – aktuálně 585 znalců. V odvětví psychiatrie jsou jmenováni znalci se zdravotnickou specializací: psychiatrie dospělých, psychiatrie dětská (nebo pedopsychiatrie). V psychologii by se mělo jednat o klinickou psychologii dospělých a klinickou psychologii dětskou (nebo pedopsychologii). Bohužel, zde již zákon (ministerstvo, resp.ten, kdo znalce jmenoval) nerozlišují dostatečně přesně zmíněnou „dospělou“ či „dětskou“ kvalifikaci znalce. Řada znalců kvalifikovaných pro práci s dětmi má sice uvedeno ve svém jmenovacím dekretu a na znalecké pečeti zmíněnou „dětskou“ specializaci, ale mnoho z nich také tuto kvalifikaci zmíněnou nemá. Platí to též obráceně: mnozí znalci, kteří nejsou odborně kvalifikováni pro práci s dětmi, tuto činnost vykonávají.

Následkem dnešního legislativního stavu řadu posudků z oblasti psychiatrie vykonávají znalci, kteří k tomu vůbec nejsou oprávněni (!!!) neboť nemají „dětskou“ specializaci. Automaticky je přijímáno, že kdo umí vyšetřit dospělého, umí vyšetřit i dítě. V tomto směru je obzvláště alarmující, že v celé ČR je soudními znalci pro psychiatrii dětí celkem 21 osob, v Praze samotné dokonce pouhých 8 osob. Při způsobu jmenování „dětských“ znalců by se přitom zásadním způsobem měla zohlednit atestace kandidáta. Ta však bývá pro jmenující orgán značně nepřehledná a o zpětnou kontrolu znalců jednou již jmenovaných se nestará už vůbec nikdo. Ve skutečnosti je to tak, že kdo má kvalifikaci pro znaleckou práci s dětmi, má
a u t o m a t i c k y kvalifikaci i pro znaleckou práci s dospělými. Atestace z dětské psychiatrie je totiž atestace tak zvaně nástavbová, což znamená, že ji může složit pouze lékař, který již má atestaci z psychiatrie dospělé. Jedinou výjimkou je, když atestaci z dětské psychiatrie složí lékař, který vystudoval dětské lékařství. Takový znalec je skutečně oprávněn pouze pro psychiatrickou práci s dětmi.

Je tedy zásadní nutností, aby si soudce, který ustanovuje k vypracování znaleckého posudku psychiatra zjistil, jaká je jeho atestace. Kvalifikace „znalce“ je zcela nedostatečná a pokud na příklad pro vyšetření dítěte soudce ustanoví psychiatra bez „dětské“ kvalifikace, je možné, že nevlídný advokát mu jeho rozhodnutí, potažmo znalcem již vypracovaný posudek, rozcupuje na hadry. Protože velmi často má být psychiatricky (psychologicky) posuzována celá rodina, nestačí, aby byl povolán „dospělácký“ znalec s tím, že „umí vyšetřit i dítě“ (Kolikrát já tohle už slyšela!!!), ale musí být buď povoláni znalci dva – dospělý a dětský, nebo pouze dětský, a to takový, který má všeobecné lékařství a může tedy šetřit i dospělé……..

Co se týká soudních znalců – psychologů, ti doposud skládají jednu atestaci, která zahrnuje klinickou psychologii dospělých i dětí a případně nástavbovou atestaci z psychoterapie. V současné době je třeba odlišit klinické psychology, kteří mají praxi a dovedou diagnosticky pracovat s dětmi (a mladistvými) a těmi, kteří se k takové práci dostávají pouze příležitostně. V zásadě není možné, aby psychologický posudek na dítě vypracovával soudní znalec, který se celý svůj profesní život věnuje práci s dospělými osobami (ať již na psychiatrickém oddělení nemocnice, v psychiatrické léčebně anebo ve své soukromé ordinaci). Většina psychologů uvádí, že „vyšetřit dítě“ zvládne také, ale tento přístup naprosto není akceptabilní.


II. Všichni jsou psychologové??

Samostatným problémem je otázka vzdělání a způsobilosti psychologů, kteří jsou jmenováni v odvětví nikoliv zdravotnictví, ale školství a kultura. V tomto oboru jsou v odvětví psychologie jmenováni znalci, kteří mnohdy nejsou kvalifikováni ani k obecné práci v oboru klinická psychologie. Většina z nich totiž vystudovala nejrůznější obory psychologie jako na příklad pedagogickou psychologii, poradenskou psychologii, sociální psychologii, psychologii práce, ba dokonce existují i znalci, kteří vystudovali učitelský obor pedagogika - psychologie, případně dokonce jen pedagogika a jsou znalci z oboru psychologie.

Takovýmto znalcům je možno (a nutno) vytknout nedostatečné pregraduální vzdělání - tj.vzdělání mimo klinickou psychologii. Z obsahu jejich studia vyplývá, že nemají kvalifikaci v oboru diagnostiky duševních chorob a duševních poruch, nesložili zkoušku z psychiatrie, nesložili zkoušku z psychopatologie, nemají vzdělání v oboru klinických vyšetřovacích metod. Na příklad studenti pedagogické fakulty, obor psychologie, nemají ani jeden semestr výuky psychodiagnostiky!! Nejsou tedy oprávněni provádět diagnózy – tedy přesně to, co je skutečnou náplní práce psychologa. Pro takové absolventy neexistuje ani postgraduální vzdělání. Absolventi jiné než filosofické fakulty nesložili atestaci - tedy státní zkoušku - ze specializační průpravy v klinickém vyšetření osob trpících duševními chorobami a poruchami a v jejich diagnostice. Neprocházejí také povinným kontinuálním vzděláváním v oboru, tj. nemají informace a poznatky o aktuálním stavu a přístupu k psychice člověka, o změnách v posuzování duševních chorob a poruch, o změnách a nových poznatcích a postupech v diagnostice a o aktuálních proměnách psychologických fenoménů v populaci, o současných preferovaných a ověřených způsobech a metodách vyšetření a léčení a diferenciální diagnostiky duševních poruch a chorob. V posledku pak nemají znalost tzv. MKN - 10 (Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize), a proto nemohou dostatečně přesně určit duševní chorobu nebo poruchu, kterou posuzovaný případně trpí.

Obzvláště zřetelné je jejich oprávnění k testování samotnému: vyhodnocovat testy totiž nemá každý, kdo vystuduje psychologii, ba dokonce jej automaticky nemá ani psycholog vystudovavší „čistou“ psychologii na filosofické fakultě. K vyhodnocování testů je psycholog oprávněn pouze po řádném školení, které obvykle organizují profesní komory nebo tvůrci a „hlídači“ testů samotných.

Na příklad k tomu, aby psycholog mohl pracovat s Rorschachovým testem a byl oprávněn jej vyhodnocovat, je zapotřebí absolvovat časově i znalostně náročné školení, jehož zdárné ukončení je podmínkou pro získání oprávnění k zakoupení vlastních zobrazovacích tabulí, s jejichž pomocí se test provádí. Kopírovat tabule pro jemnost barevných odlišení v podstatě nelze a s kopiemi se také může dosáhnout značně zkreslených výsledků. Přesto je zcela běžné, že psycholog si „vypůjčí“ tabule s Rorschachovým testem u atestovaného kolegy, či ještě častěji v ústavu (pokud možno státním), který testy má a, aniž byl pro to jakkoliv školen, je vyhodnotí. O postupu „lege artis“ nemůže být ani řeči.


III. Testujete?? A co vlastně??

Problematika psychologického testování je sama o sobě velmi obtížnou kategorií. Zde považuje autorka za nutné poukázat na veřejně dostupný, leč českými znalci z oboru psychologie přesto naprosto nevyužívaný zdroj informací, totiž webový portál Národního zdravotního institutu ministerstva zdravotnictví USA, National Health Institute. Na veřejně přístupném portále provozovaném touto organizací www.pubmed.gov , jsou uveřejňovány desetitisíce odkazů, mimo jiné i odkazy na veškeré relevantní výsledky a výzkumná data k jednotlivým testům, jejich validitě a problémy interpretací. Je skutečností, která se nám může či nemusí líbit, leč i tak zůstane faktem, že v USA tečou do výzkumu medicíny a věd souvisejících, jako třeba psychologie, takové finanční prostředky, že databáze těchto výsledků k ostatním informačním zdrojům má se asi jako Himaláje k Českému Středohoří. Proto je tento informační zdroj zásadním pramenem poznání. Ostatně zcela stejná je situace i v klasifikaci léčiv: zbytek světa se tak dlouho nemohl na ní shodnout, až ji USA vytvořili a svět ji sice ne vždy s radostí, ale přesto přijal – alespoň co se léků týká, je tedy klasifikace jednotná, a to plně americká.

Na uvedeném internetovém portálu lze najít řadu kritických přístupů a upozornění na chyby v testovacích metodách, které jsou – dle mých dvacetiletých zkušeností advokátky zabývající se masivně opatrovnickým právem – mimořádně rozšířené i českých krajích.

Mezi českými psychology je na příklad velmi oblíbený a rozšířený zdroj poznání o rodičích a dětech „pohovor“ a „pozorování nestrukturované situace“. Veškeré testy a způsoby, které jsou založeny na zpětně neverifikovatelných a nestandardizovaných metodách, jsou považovány dle standardů USA v zásadě za nezpůsobilé být podkladem pro hodnocení. Pokud jsou takovéto vyšetřovací metody uplatňovány, může se tak dít pouze na základě metodologických směrnic, které již tyto standardy nastavily. „ Pozorování“ jsou tedy v zásadě nepoužitelná. Tato situace je velmi dobře i u nás viditelná na tak zvaném „panenkovém“ testu, kdy je sexuální zneužívání dítěte s dítětem komunikováno prostřednictvím hry s panenkou. Metodologie zde neexistuje, výklad výroků dítěte je dán pouze interpretací psychologa, která může být naprosto různá. K obdobně zavádějícím interpretacím může dojít i při kresbě rodiny či kresbě stromu, což jsou u nás rovněž velmi oblíbené testy. Autoři citovaného článku uvádějí dva příklady, které dle názoru autorky jsou velmi přiléhavé:

Dítě bylo vyzváno, aby namalovalo strom. Dítě namalovalo obrovský kaktus, který byl posléze zinterperován jako falický symbol, poukazující na sexuální násilí na dítěti. Znalec poněkud opominul fakt, že dítě žije v Texasu, stromu daleko široko nikde a prostě namalovalo kaktus, který mají doma na dvorku – pochopitelně ve stejné roli, jako je v „normálních“ zeměpisných šířkách strom. Stejně tak dívenka, vyšetřovaná pro podezření ze sexuálního zneužívání otcem, nakreslila sebe a svoji sestru před tatínkem s rukama nahoře. Dítě obrázek okomentovalo slovy, že předvádějí tatínkovi nacvičené vystoupení na školní besídku. Komentář dítěte byl opominut a obrázek byl interpretován jako výraz bezmoci a strachu vůči otci, čímž bylo podezření na sexuální zneužívání dítěte silně podepřeno.

Na tomto místě je třeba říci, že dle amerických metodologických příruček je skutečná a nezkreslená výpověď dítěte hlavním zdrojem poznání a podkladem pro závěry znalce. U prošetřování sexuálního zneužívání dítěte je dle standardů USA na příklad zcela vyloučeno zkoumání rodičů, zkoumá se pouze dítě. To zejména v situaci, kdy potenciální násilník může na dítě vyvíjet i další nátlak, je hodnoceno jako objektivizující přístup.

Samostatná kapitola okolo znaleckých posudků je dodávání podkladů ke znaleckým posudkům, které je ovšem dle metodologie USA naprosto nezbytné. (Zde si autorka článku dovoluje poznamenat, že NENÍ adorující amerikanofil, leč pokud česká státní metodologie není ŽÁDNÁ, pak americká státní metodologie je rozhodně lepší nežli nic).

Na příklad hodnocení Rorschachova testu bez dodání valorizačních dat (tzv. Exnerův systém), je považováno za test, který není možno verifikovat, takže jeho vypovídající hodnota je sporná. Zřejmě stejně je nutno hodnotit i dodání interpretace Lütscherova barvového testu: bez dodání dat, ze kterých byla interpretace provedena, těžko můžeme hovořit o plnohodnotném znaleckém posudku, jehož zásadním kritériem musí být přezkoumatelnost.

Posledním testem, který má na PubMed(u) mimořádné postavení, je tak zvaný Minnesotský osobnostní dotazník. (MMPI). Navzdory tomu, že má nesmírně pečlivě propracováno čtrnáct základních škál, dávajících úplný obraz o osobnosti vyšetřovaného, navzdory tomu, že tento test má validizovatelné a přezkoumatelné výstupy, navzdory tomu, že náš přední psycholog PhDr. Netík k němu vypracoval velmi podrobný manuál dostupný v češtině, není tento test téměř vůbec znalci využíván. Přitom jeho hodnocení je relativně snadné – počítačově zpracovatelné. O věrohodnosti testu svědčí, že od svého vzniku v roce 1948, tedy za 60 let výzkumu, se testem MMPI zabývalo 7200 publikací. Jedná se o jeden z vůbec nejšířeji propracovaných testů osobnosti, díky kterému je možno určit s velkou dávkou spolehlivosti skutečnou kvalitu osobnosti. O tom, že se jednalo o náročnou problematiku, která se metodologicky ustanovovala pomalu, svědčí fakt, že prvních 200 publikací bylo publikováno v průběhu prvních 14ti let, posledních 200 článků publikováno v letech 2006- 2008, posledních 500 článků publikováno v letech 2003-2008. I z těchto čísel plyne neustálá živost a aktuálnost testu a odhalování stále nových výsledků.

Právě tento MMPI test by měl být, nejen dle názoru autorky, pravidelnou součástí všech psychologických vyšetření, požadovaných při zkoumání rodinných poměrů. Pro doplnění je dobré uvést, že test má nejen „dospěláckou“, ale i adolescenční verzi, což jej činí obzvláště cenným v případech problémové výchovy dětí staršího školního a adolescenčního věku.

Závěr

Psychologie je věda, která bývá považována za neexaktní a z tohoto hlediska se na ni zejména přírodní vědci – ale často i právníci – dívají s jistým despektem. Tento postoj je na příklad viditelný v Nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 260/05, ve kterém je podrobně zkoumána otázka vzájemně si odporujících psychologických posudků. Jmenovitě zde Ústavní soud uvedl:
„…účelem znaleckého posudku (je) objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru, přičemž znalecké posudky z oboru psychiatrie jsou svého druhu natolik specifické, že jejich závěry se většinou pohybují pouze v určité míře pravděpodobnosti, objektivně nezjistitelné.“

Navzdory tomuto stanovisku nejvyšší soudní autority je autorka článku přesvědčena o tom, že při řádném a skutečně pečlivém znaleckém zkoumání lze „objektivně nezjistitelnou“ pravdu přiblížit skutečnému stavu do míry, kterou bude možno považovat za objektivní a skutečně pravdivou. Je ovšem na soudech, aby se od znalců nespokojili s vágními posudky, opisujícími z valné části soudní spis, a žádali „tvrdá data“. Těch je možno – jak vyplývá z výše uvedeného – skutečně docílit, stejně jako skutečných relevantních závěrů a znaleckých doporučení. Psychologických „hraběcích rad“ o tom, jak rodiče by měli při výchově dětí spolupracovat, když přitom matka neumožňuje otci řadu let naprosto žádný styk, jsem už slyšela „neúrekom“. Vždy jsem s napětím čekala, zda se soudní znalec pustí také do úvah, že vlastně by se lidé neměli ani rozvádět a dlužno říci, že velmi často jsem se dočkala úvah ještě fantastičtějších. Je nutné, aby soudy přestaly tyto přístupy akceptovat a žádaly to, na co mají plné zákonné právo – totiž jasný, objektivní a srozumitelný vědecký podklad pro svoje vlastní spravedlivé rozhodování.

P.S.Tento článek autorka připravila z materiálů, které původně předkládala pracovní skupině připravující novelu zákona o soudních znalcích a tlumočnících, jíž byla členem. Vychází z poznatků a konzultací se soudními znalci z oboru psychologie, PhDr. Jiřím Tylem a PhDr. Vladimírem Fiedlerem, kterýmžto zároveň děkuje za opakované konzultace a soustavné vzdělávání v dané problematice. vyšlo v časopisu Soudce, č. 10/2008.

Obraz Romů ve školství

Na romské téma se rozpoutávají diskuse, a to nejen na aktuálně. Po létech ticha, „osvěžovaného“ černou kronikou a sem tam intošským úletem o projektu, který stejně za pár měsíců/let úspěšně zkrachoval v momentě, kdy se do něj přestalo cpát, se začínají občas vyjevovat i články, které se skutečně zdají mít smysl.

Jedním takovým, nad kterým moje srdce zaplesalo, vy šel v sobotních Lidovkách (13. 12. 2008 – rubrika orientace – salon) a je to o tom, jak je naprosto nezbytné učit romské děti – r o m s k y.
Odkaz na něj je zde:
http://www.lidovky.cz/budes-sekat-romstinu-05e-/ln_noviny.asp?c=A081213_000087_ln_noviny_sko&klic=229055&mes=081213_0

Ano, čtete správně: romsky…. Jenom přes to, že se utvrdí ve svém rodném jazyku, budou romské děti schopny správně uchopit češtinu, správně se ji naučit a v ní se nadále vzdělávat. Pozitivní je, že s tímto názorem, ilustrovaným četnými zahraničními příklady, nepřichází Rom, ale příslušník majority, mně blíže zcela neznámý pan Dominik Lukeš, anoncovaný coby lingvista. Signifikantní ovšem je, že dva ze tří příspěvků pod diskusí na Lidovkách doufají, že autor článku byl v mezidobí převezen do Bohnic, kde je o něj vzorně postaráno…. Osobně si dovoluji snít svůj dětský sen, že na dotyčného autora uspořádalo Ministerstvo školství zdařilý hon, v jehož závěru se autora podařilo přimět sednout na sesli ministerského úředníka, zodpovědného za zavedení výuky romského jazyka do základních škol. Ale to je z říše science fiction. Kromě totiž, že
By to bylo rozumné a konstruktivní, kdo by se namáhal takovou maličkostí jako je dodržování Ústavy!!

Vezměte si takový čl. 25 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též
a) právo na vzdělání v jejich jazyku
b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku
c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.“

Ano, já vím: „za podmínek stanovených zákonem….“ Problém je – opět – že žádný takový zákon není. Existuje zákon č. 273/2001Sb. A v něm § 11, odst. 1, který zní:

„Příslušníci národnostních menšin, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky, mají právo na výchovu a vzdělávání ve svém mateřském jazyce ve školách, předškolních zařízeních a školských zařízeních za podmínek, které stanoví zvláštní právní předpisy.“

Žádný další „zvláštní právní předpis“ opět není…. Hle, jak hezky je možno zahrát ústavní právo do autu.

Že na vzdělávání v romštině a problém vzdělání Romů mají i samotní Romové velmi obdobný názor, svědčí i poslední číslo Romano Hangos, ve kterém je mimo jiné též článek ing. Karla Holomka dotýkající se vzdělání. Celé nové číslo Romano Hangos najdete na tomto odkazu:

http://www.srnm.cz/stazeni/rh/RH0608.pdf

A na závěr?? Vraťme se ještě jednou k problematice školství. Podle mého názoru je zřejmé, že naprostá nechuť převažující části romských dětí chodit do školy a vzdělávat se je pouze hypertrofovaným obrazem našich českých dětí, které rovněž vnímají školní prostředí jako ohrožující – ostatně, dle oficiálních statistik 41% všech žáků zažilo ve škole šikanu!! Nepřipadne vám to obludné?? Mně ano…. I majoritní společnosti nalomila škola sebedůvěru, mnohokrát nás ponížila, potlačila, odnaučila kritickému myšlení. Nedivme se, že takovému postupu vůči svým dětem se Romové podvědomě brání.

Pomocí pro zodpovězení otázky, proč tomu tak je, proč je na tom české školství tak zle – a projevuje se to i na výsledcích znalostí žáků – může být následující citát, o který si dovolím se s vámi podělit. Je převzatý z knížky „Právo a obrana jako zboží na trhu“, kterou vydal Liberální institut. Na str. 45 a násl. je uveden citát z práce Randala G. Holcombe, „A Theory of the Theory of Public Goods“:

„….Jestliže je důležité vnímání vlády jako legitimní instituce a jestliže toto vnímání může být ovlivněno kontrolou toku myšlenek ovládaných vládou směrem k lidem, pak je také v zájmu vlády zmocnit se institucí, které nemají vliv na myšlení obyvatelstva. Vlády mohou kontrolovat toky myšlenek, aniž by kontrolovaly sdělovací prostředky, jestliže ovládají vzdělávací systém. Je-li znárodněn vzdělávací systém a stanou-li se z učitelů státní zaměstnanci, získají přirozeně učitelé silný motiv stranit státu, kdykoli je to jen možné. Učitelé se stávají nástrojem státní propagandy... a je běžné, že tvrdí, že školy by měly
vychovat ze studentů správné občany..."

Což je též odpovědí na otázku, proč se ministerstvo školství zub nehty brání vzniku soukromých základních škol….. psychologové totiž tvrdí, že k indoktrinaci určitého způsobu myšlení a chování bohatě stačí mít pod kontrolou mozky dětí na prvním stupni. Ministerští úředníci si tím evidentně nejsou zcela jisti, a tak pro jistotu zahájili tažení proti osmiletým gymnáziím, kde by třeba přece jen mohlo dojít k rozvoji kritického myšlení…a výchově státu neloajálních jedinců, kteří by třeba, nedaj bože, chtěli po státu i dodržování zákonů.

Jak nám to pěkně všechno se vším souvisí, že?? Tak abyste ty Vánoce měli skutečně radostné (jak mne správně opravil diskutér IO – tedy nikoliv veselé), pusťte si k němu ještě kolotoč…
http://www.ruskekolo.cz/kolotoc2.swf

(omlouvám se, odkaz vlevo dole je skutečně nevhodný, ale nejde to smazat, neb já nejsem autorem těchto stránek..)

Zákon o Veselých Vánocích

Lidová tvořivost je bezmezná. Je jedním z mála světlých bodů, díky kterým jest jistá naděje, že i tu finanční, i ty další krysy přežijeme alespoň se smíchem na rtech, když už Wall Street zavelel k temu truchlení...

Více »

A zase ten Janov

Udělej něco!
Pohyb! Gesto!
Člověče, udělej něco! Pohyb, gesto!
Udělej, kurva, něco! Říkám...
(Gipsy.cz)

Tak se zase překulil týden a zájem opadnul.... v Janově je dopochodováno a za tím odvoláváním Stehlíkové Veselým (co si ten Veselý ostatně myslí, je snad premiér, aby odvolával ministryni??) jsou určitě zase nějaké špinavosti. (Jen se asi neshodneme čí).
Paní ministryně na debaty, na příklad ty rozhlasové, nemá čas a ostatně už se vyjádřila v médiích. Veselý s ní byl na deslítkách jednáních a ať se zapojí.... Mno, takže je teda zapojený nebo ne?? Že by zůstal nezapojen v rámci těch desítek jednání, kterých se dle paní ministryně zúčastnil? Nebo těch jednání nebyly desítky a zůstal nezapojen? A z jakýchpak to důvodů?? To se už v argumentaci vytrácí.

Nezbývá, než zapátrat, co vlastně ten zlotřilý Veselý o té Stehlíkové napsal. Zde je onen podvratný dokument v plném znění:
______________________________________________________________

Vážený pan
Mirek Topolánek
předseda vlády ČR
Tř. Dr. E. Beneše
110 00 Praha 1


v Praze, dne 2. prosince 2008


věc: zdůvodnění návrhu na odvolání Dr. Džamily Stehlíkové z místa ministryně

Vážený pane premiére,
v uplynulých dnech jsem médiím tlumočil stanovisko, ke kterému dospělo zasedání romských předáků a aktivistů ohledně posledního vývoje okolo romského sídliště Janově, totiž, že paní ministryně Džamila Stehlíková neplní svoji roli, nezvládá situaci a pro řešení a zejména vyřešení romské otázky by bylo vhodné, kdyby svoji funkci nadále nezastávala.

Cítím jako svoji povinnost Vám tento svůj názor, který je nejen mým názorem osobním, blíže vysvětlit.

Výhrady, které mám já a romská komunita proti paní ministryni Stehlíkové jsou v zásadě dvojího druhu – jsou to jednak výhrady vůči její osobě, jednak vůči politice vlády k Romům, kterou právě ona reprezentuje.

K výhradám k osobě paní ministryně poukazuji na dva aspekty – zdroje problémů při řešení romské otázky: první výhradou je, že paní Džamila Stehlíková o dané problematice naprosto nic neví a její schopnost spolehnout se na rady poučených je velmi omezená. Svoji neznalost dané problematiky projevila v minulosti řadou výroků, které byly a jsou pro Romy zcela nepřijatelné a za které se následně omlouvala. Již tím však byla narušena bazální důvěra mezi jejím úřadem a romskou komunitou. Druhou výhradou, kterou tímto proti paní ministryni vznáším, je fakt, že (alespoň v případech, na které mohla romská komunita dohlédnout) paní ministryně dávala vždy přednost zájmům svojí politické strany před zájmy rezortu. Takový přístup ovšem vzbuzuje zásadní pochybnosti o upřímnosti motivace paní ministryně ohledně veškerých jejích kroků, a to nejen ve směru k Romům.

Další skupina výhrad směřuje vůči stání politice, reprezentované právě paní ministryní s tím, že v realizaci této politiky se navíc projevují negativně i shora jmenované aspekty osobnosti paní ministryně.

Státní politika vůči romské menšině měla být realizovaná především pomocí „Agentury pro sociální začleňování“. Bez ohledu na skutečnost, že samotná „Agentura“ byla ustavena před necelým rokem, je možno říci, že tento model „Agentury“ fatálně selhává. Z „Agentury“ je běžný odbor při Úřadu vlády, který má takřka nulové kompetence. Ani v omezené míře, ve které by mohl být funkční, funkční není. Z probíhajícího auditu je navíc zřejmé, že z organizačního hlediska není takovéto uspořádání možné. Pokud mi je známo, tak komunikaci s romskými komunitami se Agentuře nepodařilo prakticky vůbec navázat, komunikace s představiteli obcí, kterým měla být při řešení sociálně vyloučených lokalit napomáhat, je vážně ohrožena.

Příkladem nezvládnutí komunikace je právě „řešení“ situace na sídlišti Janov. Romská komunita si je velmi dobře vědoma obtížnosti tohoto problému, ovšem i toto vědomí je důvodem, proč Romové nemohou souhlasit se způsobem, jakým je otázka sídliště Janov řešena. Za vedení paní ministryně zde byl totiž nastaven model, který otvírá cestu k vydírání České republiky obecními zastupitelstvy. Jediným výsledkem nepokojů je, že se paní ministryně omluvila, že Janov měl být zařazen do zvláštního pilotního projektu, čímž přislíbila městu mimořádný penězovod do dané lokality. Nic nebrání tomu, aby další obce nenásledovaly radnici města Litvínov, a to i za případné tiché spolupráce Dělnické strany.

Vážený pane premiére,
v civilizovaných zemích platí, že s teroristy se nevyjednává a vyděrači se posílají do vězení.
Uplatňování této civilizované zásady však zjevně nepatří do portfolia paní ministryně. Z pohledu romské komunity důsledkem způsobu „řešení“ janovského problému paní ministryní je přímé ohrožení dalších romských komunit a samotných Romů pochody a útoky členů radikálního hnutí. Z pohledu Romů, jestliže dojde k dalším útokům na dalších místech, ponese za to přímou zodpovědnost ministryně Stehlíková.

Cesta, která byla otevřena v Litvínově, totiž je evidentně úspěšná a vede k přímé možnosti podstatného navýšení rozpočtu města. Pan vicepremiér vlády Jiří Čunek v médiích nedávno uvedl, že z evropských fondů je možno získat na projekty začleňování sociálně vyloučených lokalit (které jsou, řekněme upřímně, alespoň z 95% romské) a na řešení související bytové politiky částku až 15 miliard korun. Je nepochybné, že řada obcí bude usilovat o přístup k těmto financím. Zásluhou paní ministryně Stehlíkové je známa efektivní cesta, jak se k ním dostat. Kolik z těchto finančních prostředků se dostane skutečně na pomoc Romům coby sociálně vyloučeným, zůstává s ohledem na tristní postavení „Agentury“ jakož i s ohledem na nulové kompetence poradního orgánu vlády – Rady vlády po záležitosti romské komunity, i nadále velkou neznámou.

Vážený pane premiére,
ve výše popsaných řádcích jsem nešetřil kritikou. Od seriozního způsobu komunikace se však obvykle vyžaduje i předložení konstruktivních návrhů na řešení diskutované situace. Dovolte mi nastínit několik bodů, jejichž diskutování bych, podporován předáky romských komunit, považoval za kroky vedoucí k vyřešení spolužití romské komunity a majoritní společnosti.

1. Začlenění romského problému do kompetence ministra pro menšiny lidská práva – je nedostatečné a neodpovídá závažnosti problému. Navrhuji zřízení vládního zmocněnce pro otázky romské komunity s minimálně těmi kompetencemi, které má doposud ministr pro lidská práva s tím, že tyto kompetence budou posíleny. Připomínám, že tento model se velmi osvědčil na Slovensku. (Což mohu dosvědčit na základě dlouholeté osobní spolupráce s Dr. Klárou Orgovánovou, dlouholetou zmocněnkyní vlády SR pro otázky romské komunity.)

2. Současný model fungování Rady vlády pro romské záležitosti při vládě ČR coby poradního orgánu pracujícího na dobrovolnické neprofesionální bázi je naprosto nevyhovující. Nevyváženost postavení tohoto tělesa je dobře patrna ve chvíli, když si uvědomíme, že tento příležitostně svolávaný sbor, podporovaný více než skromným aparátem, má být protihráčem a spoluhráčem všem rezortům, které se jednotlivými aspekty romského problému zabývají, tedy zejména Ministerstvu práce a sociálních věcí, Ministerstvu školství, Ministerstvu kultury, Ministerstvu vnitra, Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu pro místní rozvoj, které každé vládne četným a profesionálním aparátem. Z tohoto úhlu pohledu se jeví velmi problematickým, zda skutečně dochází k naplňování čl. 25 odst. 2 písm. c) Listiny základních lidských páv a svobod, dle kterého „Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.“ Pominu-li skutečnost, že prakticky neexistují zákony, na které toto ustanovení Listiny odkazuje, a tudíž je možno i hovořit o nesplnění ústavní povinnosti státu takovéto podmínky stanovit, je možno uvažovat maximálně o jistých formálních znacích, ukazujících na formální plnění ústavních záruk romské menšině. Ve skutečnosti tyto ústavní záruky nejsou naplňovány. Navrhuji proto Radu přebudovat na profesionální orgán, který by kromě dosavadních funkcí zejména zprostředkovával komunikaci s jednotlivými romskými komunitami. Dlužno podotknout, že tento aspekt ve strategii vládního řešení romské otázky doposud zcela chybí. Je nepodstatnou organizačně- technickou otázkou, zda by takto transformovaná Rada podléhala vládnímu zmocněnci pro otázky romské komunity nebo přímo předsedovi vlády.

3. Dosavadní model Agentury pro začleňování sociálně znevýhodněného obyvatelstva je jen klamným manévrem, který ani není schopen přímého pojmenování věci, totiž, že se jedná o problém soužití Romů či chcete-li pak Cikánů s českou společností. Navrhuji opustit model Agentury a místo něj v rámci jak Rady tak úřadu Zmocněnce vlády vypracovat zvláštní způsob spolupráce s Nejvyšším kontrolním úřadem, který by zároveň pomohl přesně vypracovat koncepční kriteria hodnocení romských projektů a grantů.

Vážený pane premiére,
Romové bývají často osočováni, že nemají vlastní návrhy na řešení problémů spjatých s jejich vlastní komunitou. Ubezpečuji Vás, že to tak není. Romové však zásadně odmítají být pouze loutkou ve stranických hrátkách a plnit roli figurky, kterou se na politickém poli posunuje tak, jak to vyžaduje momentální konstelace koaličních členů vlády. Romové mají zájem na skutečném řešení situace svojí komunity, řešení soužití s majoritní společností a na rozvoji České republiky, která je jejich pravým a právoplatným domovem. Romové jsou připraveni předat kompetentním orgánům úplný program nikoliv řešení, ale VYŘEŠENÍ svého problému, včetně návrhu postupných funkčních kroků. Odmítají však, aby tyto jejich záměry byly zneužity k politickým hrátkám samotné majoritní společnosti tak, jak se to v České republice stalo již téměř zvykem. Dovoluji si Vás požádat, vážený pane premiére, abyste učinil kroky, které přesvědčí romskou komunitu o vážnosti záměrů Vaší vlády se s tímto problémem vypořádat. Věřte, že k takovému úsilí máte mezi Romy nepřeberné řady spojenců, kteří jen čekají na projev Vaší skutečné politické vůle.
Pokud se Vaše úvahy ubírají směrem, který je kompatibilní s názory, které jsem se pokusil naznačit výše, bylo by pravděpodobně vhodné, kdyby Romové a jejich zástupci Vám mohli některé další aspekty problematiky vysvětlit při osobním jednání, jehož uskutečnění ovšem nechávám plně ve Vašich rukách a na Vaší iniciativě.


v dokonalé úctě,


Ivan Veselý
druhý místopředseda Rady vlády
pro záležitosti romské komunity

ČEZ k Novému roku s láskou

V tom všem ódesáckém sjezdovém šílenství se trochu zapomíná na takové různé drobnosti. Zejména, když jde o peníze a obyčejné spotřebitele. Tak snad, abychom věděli, jak ještě jinak než svými daněmi dotujeme rozmařilé hospodaření tohoto státu

Více »