Už dlouho jsem se na svém blogu nevěnoval problematice asistenčních psů. Tak se pokusím trochu to napravit.

Nedávno jsem se zúčastnil jedné akce Pomocných tlapek, na které jsem se setkal s jednou holčičkou a jejím asistenčním psem. A tohle setkání bylo pro mě opravdu nezapomenutelné. Jména uvádět nebudu, ale myslím si, že o jména tady nakonec vůbec nejde. Je to příběh, který je opravdu velice zajímavý a vypovídá hodně o možnostech a schopnostech asistenčních psů.

Ta holčička je autista a navíc epileptik. Žije si ve svém vlastním světě, jako většina autistů. I když by mluvit mohla, prostě nechtěla. Kontakt s jinými lidmi příliš nevyhledávala. Navíc trpěla epileptickými záchvaty. Ty přicházely celkem pravidelně ráno, při probouzení. Jako by se její mozek nedokázal správně přepnout ze „spánkového modu“ do „bdělého modu“ a zabloudil někam do „epileptického modu“ (omlouvám se všem neurologům, nevím, nejsem odborník, ale takhle nějak si to pro sebe, alespoň zjednodušeně, vysvětluju).

Tahle holčička dostala před několika týdny asistenčního psa. Krásnou, velice klidnou a neskutečně vnímavou labradoří fenku. Nikdo vlastně neví jak, nikdo neví proč, ale ta labradoří holka velice rychle pochopila, co se děje. Vždycky, když se ta holčička začne probouzet, fenka skočí k ní do postele a snaží se upoutat její pozornost. A zřejmě se jí to daří, protože od té doby, co ji mají, ranní epileptické záchvaty úplně zmizely. Tím, že v pravý čas upoutá pozornost holčičky na sebe, jí pomůže, aby se mozek v tu kritickou chvíli přepnul do toho správného „modu“ a nezabloudil do toho špatného? Nevím. Podstatné ale je, že to funguje…

I další změny jsou ale zcela jasně patrné. Holčička se začala pokoušet vyslovit jméno psa a je vidět, že začíná chtít trochu komunikovat s okolím. Dokonce k fence někdy sama natahuje ruce a už se i pokoušela ji obejmout kolem krku. Začíná si ta holčička právě přes svou asistenční fenku pomalu hledat cestu ze svého autistického světa i do toho našeho? Moc bych si přál, aby to tak bylo…

Nedokážeme dostatečně dobře pochopit svět autisty. Nedokážeme dost dobře ani pochopit, jak vnímají svět psi. V každém případě je ale vidět, že tyhle dva světy, nám někdy těžko pochopitelné, si navzájem mohou rozumět překvapivě dobře. A nejen rozumět, ale i pomáhat.

A kde jsou tedy hranice psích schopností pomáhat člověku? Nevím. Možná o hodně dál, než si myslíme...