Jaké ideály jste hájil, Alexandře Vondro?

„Evropě to osladíme“ – to bylo heslo, které Alexandr Vondra vymyslel jako emblém českého předsednictví EU. Důsledky tohoto postoje sklízíme dodnes. Tento typ uvažování nás v Evropě dovedl do bezvýznamnosti. Na poslední Evropské radě se Van Rompuy zabýval výhradami zemí vůči fiskálnímu rámci na léta 2014-2020. Prakticky každému nespokojenému státu nabídl nějaký kompromis. Jediná Česká republika nestála za žádnou nabídku. To je výsledek české politiky posledních let. Nafoukané, bezostyšné, nesrozumitelné, neschopné získat relevantní spojence.

Když se chystalo české předsednictví EU, nabízel jsem panu Vondrovi spolupráci a dohodu. Nesouhlasili jsme s tím, abychom v době začínající krize měli jako hlavní heslo deregulaci. Vondra tehdy řekl: „Až někdy příště vyhrajete volby, tak si uděláte předsednictví podle svého. Teď jsme vítězi my.“ Byl odhodlán využít předsednictví do mrtě. Měl plán, jak ho využít pro svoji politickou stranu maximálně propagačně, a kauza Promopro posílila podezření, že také finančně.

Vondra se vůči nám tvářil, že v ODS bude ten, kdo bude držet proevropskou pozici, a zdůrazňoval nám, jak je to pro něho obtížné, ale že je v tom na něj spolehnutí. Co z toho všeho zbylo… Jeho projevy na kongresu ODS naopak proti Evropě tvrdily muziku.

Řeklo by se, že Alexandr Vondra přišel z disentu a držel se nějakých idejí. Horko těžko je budeme hledat v závěru jeho politické kariéry.

Alexandr Vondra byl bojovníkem za instalaci radarové základny USA v České republice. Někomu by se mohlo zdát, že tu šlo o ideje. Houby s octem! Prodej velkých zbraňových systémů je především byznys. Žádné přátelství a ideje, ale především peníze. Tomu Alexandr Vondra jako bývalý velvyslanec ve Spojených státech velmi dobře rozuměl. Jak říká Hamlet, bylo to prosté jako lhaní. Vypadalo to jako vznešené ideály, strategické přátelství a to příjemné se tak pěkně pojilo s užitečným. Kousek za šlechetností pochodovaly průmyslové koncerny. Jednou jsem se Alexandra Vondry zeptal: „Ale jak to chcete provést, vždyť je tady víc než 70 procent lidí proti?“ Odpověděl mi legendárně: „Na tom přece vůbec nezáleží.“

Pro mě Alexandr Vondra představuje smutné zjištění, že to, že někdo byl kdysi disident, neznamená, že také bude důvěryhodný poctivý politik. Možná existuje něco horšího než komunisté a komunistická strana. Kdepak zkompromitovat se s nějakým trapným Jakešem a Husákem! Kam se hrabou ti chudáci, kteří se nechají koupit komunistickou knížkou! Možná Alexandr Vondra v té první zkoušce obstál, ale pak přišla druhá. A to byl možná onačejší démon.

Pro mě je Alexandr Vondra takový buvol, který se chce prosadit stůj co stůj svou vůlí a energií. A tomu podřídil všechno. Do svého propagačního příběhu zapojil všechno – svoji disidentskou minulost, dokonce i svého dědu, prostě všechno… No a bylo to málo. Nástrahu na něj narafičil jiný buvol – Miroslav Kalousek. Vondra neodchází proto, že nemá důvěru lidí, tu nemá Kalousek také. Ale proto, že se chytil do pasti a stal se břemenem stejně jako Pavel Drobil, Martin Kocourek a další. Mrzuté je, že tenhle „intelektuál a proslulý disident“ odchází stejně neslavně a s ostudou jako oni. A Karel Steigerwald jenom tlachá, když v MF DNES píše, že Vondra je jiný případ, „jeho pád je zvláštní a důstojný“. Skoro to vypadá, že bychom měli přijmout zákon, že se zasloužil o stát. Ne, pane Steigerwalde, včerejší hrdina dnes na plné čáře zklamal!

Pustý alibismus Václava Klause

No vida, jak se pan prezident tvářil záhadně. Dokonce se dotazoval premiéra Nečase a žádal jeho ujištění, že tzv. restituce církevního majetku nebudou znamenat žádný průlom ve vydávání majetku před únor 1948. V odpovědi premiéra se mu vlastně žádného ujištění nedostalo. Prezidentovi poradci formulovali velmi vážné výhrady. No a teď to všechno splasklo.

Prezident Václav Klaus se rozhodl, že bude zákon o církevních restitucích ignorovat – prostě ho ani nepodepíše ani nevetuje. Tento postup je jednoznačně protiústavní. Čl. 62 Ústavy říká jasně, že prezident může buď vetovat nebo podepsat. Žádná třetí možnost neexistuje. Tertium non datur. Nakonec už takto Ústavu porušil nejméně 10x. Oblíbená metoda Václava Klause, jak se vyhnout odpovědnosti nebo metoda jak se snažit nikoho si nenaštvat. Klaus nepodepíše zákon, protože je proti němu drtivá část veřejnosti, ale zároveň si nechce pohněvat svého přítele kardinála Duku. Prostě nejlépe je, líbit se všem.

Proto by se mělo vědět, že to co prezident předvádí je pustý alibismus. Prezident, který se rozhodl v tomto případě mlčet a nesplnit svou ústavní povinnost (která mu velí jasně vyslovit svůj názor vetovat nebo podepsat), takový prezident ve skutečnosti vlastně vyslovuje takové slabé, sotva slyšitelné ano. Kdo mlčí, v podstatě souhlasí.

Nepodepsat je v tomto případě ve výsledku to samé, jako podepsat. Nepodepsání nebrání vyhlášení zákona. Klausovo nepodepsání znamená, že vládní koalice definitivně uspěla se svým pokusem přesunout více než sto miliard finančních prostředků a nemovitého majetku některým vybraným církvím. Děje se to navzdory tomu, co uvádí Miroslav Kalousek ve svém čerstvém návrhu státního rozpočtu, kde upozorňuje, že pokud bude schválen zákon o restitucích církevního majetku (což je nyní potvrzeno), dojde ke zvýšení deficitu státního rozpočtu v r. 2013 z 2,9% na 4,4% (deficit stoupne o celý nový závazek 59 miliard náhrady církvím). Nelze pochybovat, že toto porušení kritéria tří procent bude mít v EU pro ČR velmi vážné dopady. Tak dlouho se pan Kalousek zaklínal, že ta tři procenta v žádném případě nepřekročí, až to nakonec s lehkostí sobě vlastní učinil.

Bohužel proti tomu, že Václav Klaus ignoruje své pravomoci a ignoruje Ústavu, se nedá dělat v této chvíli nic. Doufejme, že to bylo naposled. Pro příštího prezidenta už bude platit nová úprava schválená parlamentem, podle které pokud prezident závažným způsobem poruší Ústavu, bude ho moci žalovat Senát a soudit Ústavní soud.

Co se týče církevních restitucí, poslední, co zbývá, je ústavní stížnost. Argumenty jsou silné, stačí připomenout porušení práva na rovné a spravedlivé řešení náhrad za minulé křivdy, jak ho požadoval ve svém nálezu i Ústavní soud. Toto rozhodnutí naopak zakládá křivdy nové. Ústavní stížnost bude ale moci být podána až po tom, co zákon o vyrovnání majetku církví vejde v platnost.

Ani si nevybalujte, paní Műllerová!

Podivné, co se to mele kolem sKaret. Nová ministryně ještě dřív než prošla do úřadu, vyzvala opozici ke spolupráci. Prý že si umí představit, že by sKarty mohly být dobrovolné. No, dlouho to nevydrželo. Uplynuly jen dva dny od nástupu paní ministryně na ministerstvo a ta náhle prohlašuje, že zákon dobrovolnost nepřipouští a podobné úvahy systém ohrožují.
Tak to je paráda. Před pár dny jsme byli vyzváni, že můžeme jednat o změně zákona, a teď: Zákon byl jednou přijat a basta! Kdopak to s paní ministryní promluvil, že tak náhle změnila názor? Přece jako bývalá šéfporadkyně pana Drábka musela dobře vědět, jak smlouva s Českou spořitelnou vypadá. Pokud je Ludmila Műllerová pouze převlečený pan Drábek, tak nemá smysl, aby se na ministerstvu vůbec ubytovávala. Ten Augiášův chlívek po panu Drábkovi je třeba začít čistit a ne v něm pěstovat květinky.
Ještě že tu máme pana premiéra Nečase, který dnes stihl prohlásit, že povinné sKarty jsou mrtvé a že už jedná s Českou spořitelnou. Tak to vypadá, že ve vládě máme na sKarty hned názory dva. Ještě tak vědět, co tím slovem „mrtvé“ pan premiér myslí. Možná chce zrušit povinnost používat sKarty k vyplácení, ale chce je zachovat u České spořitelny jako identifikační. No tak to je sice kousek snahy, ale v téhle kauze je to už málo.
Připomeňme si základní fakta. Na začátku tohoto příběhu pan Drábek a Šiška podvedli občany. Uzavřeli za Českou republiku smlouvu na dvanáct let, ke které neměli mandát. Musela to vědět i Česká spořitelna, že podpis pana Šišky je jedna věc a skutečné kompetence věc druhá. Smlouva je nezákonná a protiústavní, jak upozorňuje ombudsman a bývalý soudce Ústavního soudu Pavel Varvařovský, protože žádný občan nemůže být nucen činit to, co mu zákon neukládá. Nikdo nesmí být nucen převzít sociální kartu s tím, že pokud to neudělá, bude potrestán zastavením výplaty dávek. Podle ombudsmana je sKarta také nepřiměřený zásah do soukromí. Česká spořitelna se dostává k datům, které žádné privátní bance nepatří. Vážným problémem je také zpoplatnění dalších služeb a transakcí na kartě. Je skandální, že se ministerstvo ve smlouvě zavázalo vyvinout maximální úsilí k tomu, aby se na sKarty převedly i výplaty důchodů. Je nepřijatelné, že za zády Parlamentu tady byl přijat závazek za příští ministry a vlády – mimořádně výhodný pro bankovní ústav, který bude na svých účtech spravovat miliardy, a podezřele nevýhodný a omezující pro stát a občany.
A bonbónek nakonec: Takovýto obří miliardový byznys pro soukromou firmu nebyl řádně vysoutěžen podle zákona o veřejných zakázkách. Oni to pánové Drábek a Šiška České spořitelně jen tak přidělili. Vše určitě jen z čiré nezištnosti…
To, co se nepodařilo panu Knötigovi domluvit s panem Michálkem, kde tu roli obdarovaného měla sehrát Komerční banka, to se tady panu Drábkovi a Šiškovi podařilo dovést do vítězného konce.
Jen je zvláštní, že dnes pan premiér říká, že byl s celou vládou také podfouknut a že o tom nic nevěděl. Svatá prostoto. Každý, kdo chtěl, si mohl smlouvu s Českou spořitelnou, vyhledat na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí. A k čemu pak mají vládní koaliční strany své náměstky na ministerstvech?
Takže co zbývá a co se dá dělat? V Senátu jsme navrhli změnu zákona, která by omezila sKarty jen na dávky v hmotné nouzi (návrh Národní rady zdravotně postižených). Tento návrh již putuje ze Senátu do Sněmovny. Zároveň v Senátu vzniká další návrh, ve kterém jde o úplné zrušení sKarty – pokud s prvním návrhem nepochodíme. No a pokud ani s tímhle ve Sněmovně neuspějeme, podáme ústavní stížnost, ve které se opřeme o argumenty ombudsmana a dalších ústavních právníků.
Ostatně soudím, že sKarta musí být zrušena.

Ministryně pro praní špinavých peněz

„Krev Stanislava Grosse stříká na naše saka,“ křičela pravice v čase, kdy premiér Gross nebyl schopen objasnit, kde získal milion na svůj byt. Miroslav Kalousek hřímal ze sněmovní tribuny, že nejistota kolem příjmů vrcholného představitele vlády je něco, s čím nelze v téhle zemi žít a usínat. A nemá-li v tom jasno, pak ať zhyne vládní koalice.

Dobrá. Schytali jsme to tehdy my i Gross po zásluze.

No a co teď? Jak to, že ten, co včera řval jak lev, je nyní tiše jako pěna? Copak ho nechávají klidným realitní operace místopředsedkyně vlády Karoliny Peake?

A nyní je to celé daleko rafinovanější. Dovolte mi připomenout: Poslanecká sněmovna krátce před parlamentními volbami rozhodla o tom, že firmy s anonymními akciemi se nemohou ucházet o veřejné zakázky. První věc, se kterou vystoupila Karolina Peake ve Sněmovně jako novopečená poslankyně, byl návrh zrušit toto rozhodnutí. Paní Peake tehdy tvrdila, že přijaté rozhodnutí je v rozporu s legislativou EU - a vládní koalice skutečně vrátila společnosti s anonymními akciemi zpátky do hry o veřejné peníze. Tehdy jsem si myslel, že Karolina Peake na sebe vzala roli mouřenína a že to možná myslí vážně, když tvrdí, že připraví novou úpravu, která bude „neprůstřelná“. Nikdy ji nepřipravila. A dnes už vidíme Karolinu Peake úplně jinak. Zřejmě nikdy nebyla tak nevinná, jak tehdy vypadala. Už tehdy uzavírala obchody se společností, která fungovala na principu anonymity vlastnictví. Nebyla tehdy, když rušila předešlé rozhodnutí Sněmovny, v konfliktu zájmů?

Je to vlastně neuvěřitelná chladnokrevnost. Paní Karolina Peake šla do voleb s programem zrušení akcií na doručitele. Ovšem v jejích vlastních konkrétních obchodech jí neprůhlednost nevadila a dokonce svým prvním krokem rozhodla úplně opačně, než slibovala voličům. Totiž že se jejich postavení ve společnosti opět zásadně povýší a zlepší.

V tom, jak paní Peake celou věc vysvětluje, se nedá věřit vůbec ničemu. Koupila dům v pražské Tróji a pak ho s násobným ziskem úspěšně prodala. Teď tvrdí, že vlastně neví komu. Komu to chce věšet bulíky na nos? Takový giganticky úspěšný a výhodný prodej – a ona ani neví komu! Potom dokonce opomene nahlásit osmnáct milionů příjmu. Prý chyba účetní. A pak že si z nás nedělá legraci.

Člověku to připomíná jinou úspěšnou operaci. Myslím na pana Radka Johna, kterému pan Janoušek také dal tak skvěle vydělat na zvěřinové kuchařce. Kampak se rozplývá nevinnost těchto zapálených bojovníků s korupcí? Spíš to připomíná „skrytý sponzoring“. Za to, že poskytnete tváře naší nově vznikající straničce a kampani, my vám dáme tučný závdavek.

Teď už víme, proč tak marně bojujeme s korupcí. Proč se vlastně nic nedaří. Tolik snahy a pořád nic. Žádná majetková přiznání, žádný zásadní krok vůči společnostem s anonymními vlastníky. Stále jen kašírovaný boj s korupcí, protože jsme bohužel kozla učinili zahradníkem. Ale ten kozel už dnes ví, že má velmi omezený čas – a proto tu zahradu nebude hlídat, ale spíš ji pěkně zpustoší.

Kde bere ministr Kalousek tu drzost?

Neslýchaný byl komentář ministra financí Kalouska k tomu, jak státní správa zvládala černý trh s alkoholem. Nějaká ta složka se, pravda, dopustila chyby či pochybení, nakonec ale podle něj „nelze mluvit o systémovém selhání“. Probůh! Máme tu 33 mrtvých a další řadu zdravotně postižených – a tohle není selhání systému? Není to skutečná drzost říci něco podobného veřejně?

Šest dní trvalo policii než po třetím mrtvém teprve vyhlásila veřejné varování. Celní správa dlouhodobě věděla, že v tvrdém alkoholu se opakovaně objevuje jed. Nikdo s těmito informacemi dál nepracoval. Vládní analýza konstatuje, že jednotlivé instituce spolu nekooperovaly a neuměly se koordinovat. Selhání je i v tom, že politika vládních škrtů vedla k ochromení činnosti hygieny, kontrolní inspekce. Chybí jim dnes lidé i provozní prostředky. Co jiného to je než selhání systému?

Tahle vláda se chová jako komunisté za socialismu. Nepříjemné věci se potlačují, názory veřejnosti včetně odborných jsou jí ukradené a o politické odpovědnosti nechce slyšet. Kalouskova floskule, že nejde o selhání systému, má pravděpodobně říci, že není koho trestat. Jsou to jen chybičky a my to nějak doladíme, aby to příště třeba fungovalo.

Zpočátku se vláda snažila vyřešit problém viny kriminalizací těch, kteří pančovaný alkohol vyráběli. Řada jich ale byla z vazby propuštěna a nakonec to vypadá, že vinu za miliardové úniky mimořádně rozsáhlého černého obchodu ponese jen několik málo břídilů úplně dole.

Opatření, která vláda přijala před pár týdny, jsou téměř bezzubá. Žádné registrační pokladny, žádný celní dozor výrobců lihu a lihovin. Hlavně že nás Kalousek ujišťuje, že se nic nezametá. To si pište, že ano!

Z téhle vlády přece nebude někdo odcházet proto, že je neschopný, že neumí vybírat daně, nebo že nese odpovědnost za tragédii. Ministr Dobeš odchází z ministerstva dopravy ne proto, že je v žalostném stavu registr vozidel, nebo proto, že systém předražených investic na dopravě vesele pokračuje. Ale pouze z toho důvodu, že si jej ve vládě nepřeje paní Karolina Peake. Stal se obětí nové vládní konsolidace po kongresu ODS. Paní vicepremiérka Peake by ale sama neměla vyzývat nikoho k odpovědnosti a odchodu. V normálních poměrech by potom, co předvedla v oblasti obchodu s realitami a zatajila příjem osmnácti milionů, se měla poroučet sama.

V téhle vládě ale už nikdo žádnou odpovědnost z toho, co se nám děje před očima, nevyvodí. U vlády, která žije ze dne na den a těší se z každého nového rána, se normální reakce předpokládat nedají. Jen by to pan Kalousek s tou radostí z církevních restitucí neměl tolik přehánět.

Masakr na Bílé hoře se zopakoval

8. listopadu 1620 se odehrála klíčová bitva u letohrádku Hvězda. Bílá hora se stala symbolem pro nástup rekatolizace v českých zemích. Zároveň po této krvavé události došlo k historicky největšímu přesunu majetku. Katolické církvi tehdy znovu připadlo osmdesát procent majetku, o který přišla husitskými válkami.

8.listopadu 2012 v ranních hodinách se odehrálo něco podobného znovu. Poslanci vládní koalice rozhodli o podobném historickém přesunu majetku v rozsahu více než sto miliard.

Schůze Sněmovny, která o tomto rozhodnutí nyní rokovala, se odehrávala 7.listopadu, v den výročí bolševické revoluce. Průběh rozpravy byl také bolševický. Poslance vládní koalice a vládu vůbec nezajímalo, co se odehrává u řečnického pultu. Vůbec je nezajímaly výhrady, které jsme znovu opakovali. Varovali jsme před hrozícím prolomením hranice roku 1948, varovali jsme, že hrozí soudní zpochybňování dekretů prezidenta republiky z roku 1945. Podobné zpochybnění by mohlo otevřít spory o navrácení majetku konfiskovaného právě podle těchto dekretů. Varovali jsme, že navržené velkorysé odškodnění církví vyvolá soudní žaloby pro porušení ústavních práv dalších restituentů. Varovali jsme, že podáme ústavní stížnost na hlubokou nespravedlnost a nerovnosti, které tento typ odškodnění církví vyvolá. Opakovaně upozorňujeme, že vzhledem k tomu, že neexistuje žádný výčtový seznam vydávaného majetku, otevře se ohromný prostor k celé řadě nekonečných majetkových sporů.

Nikoho nic z toho nezajímalo. Vládní koalice se řídila úplně jinými pravidly. Ve Sněmovně se objevil například Josef Dobeš, který po dvou měsících absence začal hřímat podporu vládní koalici. Co tak náhle? Že by mu někdo slíbil podporu pro jeho originální projekt „stranu sportu“? Karolina Peake sice dlouho tvrdila, že hlasování o církevních restitucích podmiňuje definitivním schválením daňového balíčku, ale nakonec povolila i s celou svojí partičkou LIDEM. Že by zabral slib, že se přepíše jednací řád Sněmovny a budou si moci založit poslanecký klub se všemi výhodami?

No a ten největší bonbónek nakonec. Máme tu poprvé vládu, která stojí na hlasech odsouzených poslanců, kteří jí dodávají hlasy pro zákony, jež budou ovlivňovat náš život na desítky let. To platí jak pro penzijní reformu, tak pro církevní restituce. Jaká je svéprávnost takových poslanců, jako jen pan Škárka nebo pan Pekárek? Panu Pekárkovi hrozí šest let za korupci. Teď má imunitu a už všude do médií roztrušuje, jak je ta jeho kauza nešťastná a jak podivné byly údajné důkazy.

David Rath sice hnije v litoměřické věznici, ale kauzy známých pražských bossů se nehýbou nikam. Co je s nehodou pana Janouška? Co je s kauzou Promopro? Žalostný je osud Opencard, kde jsou obvinění pouze subalterní úředníci. V hlavním městě to stále vypadá, že není tak těžké pomoci modrému soudruhovi v tísni. Ti tři poslanci, kteří tak překvapivě odstoupili ze svých postů, jsou také záhadou. Bůhví jestli jimi pohnula motivace pozitivní, nebo negativní. Cukr, nebo bič. Jisté je, že tohle netransparentní zákulisí dnes rozhoduje o výsledku ve Sněmovně.

Pro mě jako sociálního demokrata z toho plyne jediné: Pokud tohle nedokážeme změnit, tak nemáme nárok na existenci.

Falešná bajka tatínků Nečase a Kalouska

Ministerstvo financí se letos dobralo zjištění, že předpoklady rozpočtu 2012 se nenaplní a že výsledek a výpadek bude podle optimistického odhadu 21,3 miliard korun. Je to shodou okolností zhruba tolik, kolik ministerstvo předpokládalo získat ze zvýšení základní sazby DPH o 4 %. Takže je to taková škola a lekce, kterou ministerstvo dostalo ze zvyšování DPH v roce 2012. A my dneska víme, že přesto, že ta sazba výrazným způsobem zvýšila ceny základních potřeb, tak do státního rozpočtu se neinkasovala v podstatě ani koruna! Ministerstvo financí přesto dále navrhuje zvýšení DPH a opět má poměrně smělou představu o tom, že by to mohlo být přes 16 miliard, které by vybralo. Je to pozoruhodné až iracionální.

Co se zde prosadilo, je taková moralitní bajka, kterou tady vypráví jak premiér, tak ministr škrtů a zvyšování daní. Říká se v ní, že za to, že v této zemi nefunguje stroj ekonomiky, si můžeme rozmařilostí, které jsme se dopouštěli. A proto jsme po zásluze potrestáni askezí, kterou nám Nečas a Kalousek ordinují. Oni jsou takoví ti dospělí tatínci, kteří rozmařilým dětem říkají: „Ne! Teď budete utahovat opasky, teď budete žít asketicky, protože jste ty peníze rozhazovali!“

Výsledky téhle bajky jsou ale pro státní rozpočet a ekonomiku velmi destruktivní.

Jenže ono to není tak, že pánové Nečas a Kalousek jsou ti, kteří tady přísně bdí nad nezvedenými dětmi, které utrácejí. Dokáži vám to na jedné věci, která je úplně čerstvá a která vyšla včera. Je to audit Evropského účetního dvora v Lucemburku. Audit, který podává informaci o tom, jak dopadly země, které byly podezřelé, že nejhůř čerpají peníze. A já vám z tohoto auditu prozradím, jakým skutečně skvělým hospodářem je tato vláda nad evropskými penězi, které, jak víte, jsou nemalé.

V tom auditu bylo hodnoceno sedm zemí, které byly podezřelé z nejhoršího utrácení peněz. A hádejte, kdo se v tomto hodnocení umístil suverénně nejhůř, suverénně na posledním místě - dokonce i za Řeckem, za Rumunskem a za Sicílií? Samozřejmě: Česká republika! A to ještě s velkým propadem za těmi, kteří zůstali před ní.

Jak se náš skvělý dospělý tatínek, který tady moralizuje ostatní, postaví k chybám, jež se zjistily na ministerstvu financí, které je za kontrolu nakládání s evropskými penězi zodpovědné? A vzpomene si, že toto portfolio měl svého času na starosti náměstek ministra financí Martin Barták - ten nejpovedenější člověk pro kontrolu zacházení s veřejnými penězi?

Jak auditní orgán České republiky na ministerstvu financí funguje? Ocituji závěry Evropského účetního dvora: „Kontroloři nejsou nezávislí na politickém vedení. Výsledky kontrol jsou manipulovány na příkaz nadřízených, kteří evropské dotace rozdělují. Auditní orgán ministerstva financí nedohlíží, jak probíhají kontroly ani v regionech ani na ministerstvech. Pro kontroly projektů neexistuje metodika. V podstatě každý může kontrolovat co a jak ho to napadne.“

Tak drtivá kritika nezazněla na adresu žádné země (dokonce snad ani v historii zpráv Evropského účetního dvora)! Chápu, že někteří euroskeptici nechtějí poslouchat takové škaredé řeči. Kdo má nám co takhle do toho tady mluvit, jak si to rozkrádáme?! Budeme si tady krást tak, jak my sami chceme a umíme, hlavně ať nám do toho nikdo nekecá!

Dokonce se ve zprávě mluví o způsobu, kterým se ty peníze rozkrádají. Je to předražování, obcházení soutěží, spřátelené firmy a podobně. To všechno se v tomto auditu můžete dočíst. Je to děsivá zpráva o tom, co se v České republice děje s veřejnými prostředky.

Je to ale i zpráva o hospodaření a odpovědnosti stejné vlády, která přišla s tím, že si prostě vybere od lidí, včetně těch nejpotřebnějších, dalších 16 miliard za potraviny, léky, teplo a další věci. Na jedné straně máme zprávu Evropského účetního dvora o tom, jak se zachází s miliardami, a na straně druhé máme daňový balíček, který se vozí po hřbetech těch sociálně slabých. Lijeme vodu do sklenice, ve které jsou evidentně obrovské díry, které téhle vládě nevadí. Problém je ale v tom, že to lidé samozřejmě vidí.

Jak mají lidé platit daně státu, ve kterém zurčí podezřelé, předražené a nezákonné finanční toky? Stačí se podívat na ministerstvo práce a sociálních věcí. tamní první náměstek se sice octl ve vazbě a celá věc je vyšetřovaná, nicméně miliardy plynou z resortu dál. Všichni také znají kauzy Opencard nebo ProMoPro. Místo toho, aby vláda učinila přítrž rozkrádání veřejných peněz, tak přijde s dalším daňovým zdražovacím balíčkem, ve kterém řekne lidem: „Protože nám ty miliardy všude utíkají, protože nám ta voda ze sklenice všude vytéká, tak budeme muset od vás vybrat další peníze.“

Tohle je demoralizující. Oproti velmi nevěrohodné bajce dospělých tatínků, kteří rozmařilý národ nabádají k tomu, aby šetřil a byl asketický, předkládám úplně jiný morální příběh, ve kterém tahle vláda samozřejmě ztratila už poslední zbytky důvěry. Tahle vláda už dávno hraje hru na „chudším brát a ze státních peněz bohatým dávat“. Proto tady máme ministra škrtů a zvyšování daní. To je filozofie, podle které se tato vláda řídí. Kdepak nabízet nějaká pracovní místa! Kdepak dělat něco pro to, aby si lidi mohli řádně vydělat peníze! Ne! Snižovat deficit, to je jediná priorita této vlády.

Paul Krugman vydal knihu, ve které říká, že právě podle toho se pozná, komu vláda slouží. Krugman píše: Tyhle vlády, které mluví jenom o snižování deficitu a nemají zájem o vytváření pracovních míst, to jsou vlády, které slouží pouze věřitelům. Těm, kteří pracují s penězi. Tyhle vlády vlastně jdou proti těm, kteří si vydělávají na své živobytí a musí často pracovat s půjčkami, protože by jinak nevyšli.

Česká vláda v této definici přesně patří na stranu těch, kteří hájí jenom zájmy věřitelů, finančních společností. Ony jsou hlavní klient české vlády. A proto tady máme daňový balíček, který zase získává prostředky z těch sociálně slabších. Nemluvě o takové nehoráznosti jako je pokus odstranit příspěvek na bydlení.

Máme zkrátka vládu, kterou osud většiny lidí v této zemi nezajímá, která díry ve státním rozpočtu přehlíží a neumí nic jiného než házet důsledky svého vládnutí na bedra těch nejslabších. A aby mohla pokračovat v zajetých kolejích, nepohrdne ani hlasem poslance nepravomocně odsouzeného za korupci. Sotva najít něco pro ni symptomatičtějšího.

Více »