Téma lepšího výběru daní (jako alternativa jejich zvyšování či nesnižování), které Andrej Babiš do politiky přinesl, bylo správnou věcí ve správnou dobu. Minimálně od přelomu století čelí státní pokladny velkým problémům s obcházením daní, přesměrováváním zdanitelných zisků či dokonce s jejich krácením (které je nelegální, leč často netrestané).


Bohužel, správné téma se postupně naplnilo zcela nepřijatelným, až gangsterským chováním finančních úřadů, zvýšením nákladů a byrokracie pro všechny či paradoxy typu snížení daně na pivo. Strategické a ekonomicky smysluplné změny, jako je společný daňový základ v EU nebo společný koncept daní „neviditelné ekonomiky“ (digitální) či ekonomiky „finanční“ (daň z finančních transakcí) přitom vláda na úrovni EU odmítala. Neřeší se, nebo se řeší pomalu, ani chyby platné legislativy, které jsou zneužívány (třeba prostřednictvím instrumentu Fondu kvalifikovaných investorů, který slouží k „daňové optimalizaci“ firem, jak tomu je dle dostupných informací například u společnosti Smartwings). Striktní vyšetřování podezřelého daňového jednání také asi pro všechny neplatí stejně – jak dokazují „daňové kauzy“ pana premiéra (korunové dluhopisy, reklama na Čapím hnízdě), které buďto skončily ve ztracenu nebo se neskutečně táhnou.

Ze správných slov a dobře nastoleného tématu se pak stala do jisté míry parodie obsahu. Není divu, že nedošlo tedy na diskusi o daňové reformě, která by třeba oslabila naši daňovou Achillovu patu – tedy velmi vysoké celkové „zdanění“ práce (daněmi, odvody, na stranách zaměstnance i zaměstnavatele), a v nedohledu je i reforma důchodů, s odvody a daněmi související.

Smysluplné, a mnoha ekonomy i politiky požadované zvýšení plateb zdravotních odvodů za státní pojištěnce pomohla zavést až pandemická krize, kdy na tento známý a velký problém „přes noc“ pan premiér přišel.
Nyní se vláda rozhodla zreformovat zdanění malých podnikatelů. Zavádí pro ně paušální daň. A opět, není vůbec pochyb o potřebě změnit zdanění této části ekonomiky a paušální daň je ekonomy oblíbený, fungující nástroj. A výsledkem bude opět parodie na to, co by se mělo stát.

Proč si to myslím? Především, nastavení systému dává smysl pro takové plátce, kteří mají mnoha set tisícové příjmy (nad půl milionu dle ministerstva). Lidem s nižšími příjmy systém vůbec nepomůže, pokud z nějakého masochismu (či obav z kontrol) nechtějí platit více, než kolik musí.

Plátci s vysokými příjmy (do hranice 800 tisíc korun ročně – a to nezvažujeme možnost, že si ke splnění hranice nelegálně či pololegálně nepomohou) si mohou pomoci o desítky tisíc. Nevím, proč má stát o příjmy od takových plátců rezignovat (nahradit je symbolickým poplatkem za zrušení kontrol), zejména s ohledem na to, že zaměstnance s podobnými příjmy vůbec nešetří (dle výpočtu Davida Klimeše v přiloženém blogu jde o zdanění superhrubého příjmu 9% proti 45% u zaměstnance).
K dovršení absurdity návrhu, snaha „pomoci a ušetřit“ dala vznik paradoxu, který nelze označit jinak než jako znevýhodnění rodin a znevýhodnění dětí. Tím je nemožnost použít na ně daňové zvýhodnění.
Vládní návrh, v lepším případě motivovaný snahou „něco udělat“, v horším případě vzniklý pod taktovkou těch, kterým pomůže, se tak stává ekonomicky perverzní a nákladnou dírou do státní kasy s tím, že prospěch z toho budou mít lidé s docela vysokými příjmy (a další své příjmy jistě upraví tak, aby se do něj vešli). Neřeší přetrvávající daňovou nerovnost mezi zaměstnanci a částí OSVČ a nepodporují podnikatele s nižšími příjmy, o jejichž přesun do středních vrstev společnosti by nebylo od věci z dobrých důvodů usilovat.

Takže, v souladu s dosavadní vládní praxí se dočkáme zhoršení již tak špatné situace v oblasti, která je kombinací nečekané a hluboké krize, a špatné fiskální politiky v minulých letech, obzvláště důležitá. Navíc, dochází k dalšímu zprofanování termínu „daňové reformy“ (se kterým začala tak zvaná „Tlustého peněženka“ před mnoha lety).

PS: Mimochodem, vliv osob, které silně těží z existujícího režimu „pro OSVČ“ (lidé, živící se hlavou, s poměrně vysokými příjmy) na poslance, je zřejmě obrovský. Vzpomínám si, jak často, v reakci na tu či onu krizi, poslanci navrhovali zvýšení paušálů pro OSVČ. Nezajímalo je, jaký podíl podnikatelů nebude mít dost příjmů na to, aby mohli fungovat, a vůbec ne, jak vysoký podíl z ceny práce státu odvádějí zaměstnanci. Přednost měla péče o tuto skupinu (zahrnující třeba advokáty, notáře či touto formou působící poradce, architekty či finančníky), tedy snížení jejího, již tak nízkého zdanění. Ale to jen tak na okraj.