Jednoduchá odpověď na úvod: dost možná ano, a vesměs zaslouženě.

Pesimistické zprávy z Ukrajiny se množí, a není divu. Není to však vinou Ukrajinců, postupné obracení karty na bojišti, placené krví ukrajinských vojáků, kterých začíná být zoufalý nedostatek, jde na vrub rozkládající se západní podpory. Dodávky zbraní, jež už tak naprosto nepokrývaly ukrajinské potřeby, klesají mnoho měsíců v řadě a v současnosti jsou na nejnižší úrovni od února roku 2022. Evropskými státy se šíří ochablost a nezájem, zatímco klíčový hráč, Spojené státy odpadávají úplně v souvislosti s vnitropolitickými šarvátkami už před pravděpodobným usednutím Donalda Trumpa do prezidentského křesla. Celkové ovzduší a směřování evropské politiky vůči Rusku a Ukrajině spoluutváří vlna volebních úspěchů proruské ultrapravice (Nizozemí), popřípadě vyhlídky na ně (Rakousko, Francie, přičemž není v delší perspektivě vyloučeno ani Německo). Maďarsko se soustavně snaží o to, aby Ukrajina prohrála, v naději, že si přijde na část jejího území. Tzv. Západ je na nejlepší cestě Ukrajinu opustit poté, co jí dal už Budapešťským memorandem bezpečnostní záruky za to, že předá svůj jaderný arzenál Rusku. Zato ruské hopodářství vesele podporuje mj. nákupy surovin, včetně ČR (ropa, plyn, ocel). Znamená to, že jeho evropská část vrávorá nad propastí sebevraždy.

Padne-li Ukrajina, má zfašizovaná, revanšistická RF cestu ke kanálu La Manche otevřenou – ale to podstatnému podílu západoevropské veřejností vůbec nedochází. Evropská vojska jsou po desetiletích zanedbávání v žalostném stavu, o zásobách munice ani nemluvě. Evropské státy stále nepochopily a asi jen tak nepochopí, že když Rusko přešlo na válečné hospodářství, bude třeba se probudit a dát se do zbrojení, ne se na ně vykašlat nebo rovnou přejít na ruskou stranu. Na trumpistické Spojené státy se nedá spoléhat, čímž je zároveň v ohrožení i jaderné odstrašení (mimochodem nedlouho poté, co jsem o tom psal, se v německém Weltu objevily články na toto téma). Na konflikt s RF není mentálně připraveno ani obyvatelstvo. Ponechám-li stranou zásadní fakt, že je bez uzardění ve velkém schopno volit proruské strany, za všechny další statistiky mluví to, že jen třetina Němců považuje Rusko za vážnou hrozbu, přičemž další třetina ho má jen za mírnou hrozbu, a že podle průzkumů je ochotna bránit svou vlast míň než pětina lidí. Podle zpráv západních zpravodajských služeb bude přitom RF schopna zaútočit na NATO možná už za šest let od uzavření příměří na Ukrajině.

Ruský informační prostor v podstatě vylučuje pochybnosti o tom, že dlouhodobým cílem Moskvy je zničení Evropy coby mocenského bloku a v důsledku pokud možno i jako svébytné civilizace se souborem euroatlantických hodnot. Již nejmíň patnáct let zaznívají z úst nejvyšších představitelů kremelského režimu výroky přímo navazující na ultrapravicovou imperialistickou ideologii euroasianismu, kořeněnou starou představou Moskvy coby třetího Říma a korunovanou představami o Rusy ovládané ultrakonzervativní říši od Lisabonu po Vladivostok. RF mimo jiné léta nacvičuje jaderné útoky na jednotlivé evropské státy – a podniká řadu dalších čitelných kroků v tomto směru, o nichž čtenář může získat slušný přehled prostudováním odkazů pod jedním z mých dřívějších příspěvků. Nerozumím lidem, zvlášť vzdělanějším, že se nedokázali poučit z chyb minulosti. Události posledních dvou let by každého normálně uvažujícího člověka měly přesvědčit o tom, že bylo bláhovým a v důsledcích naprosto katastrofálním omylem bagatelizovat varování příčetnějších bezpečnostních analytiků, popírat to, co o svých záměrech tvrdí samotní Rusové, lehkomyslně hledat důvody, proč to nebrat vážně a opíjet se rohlíkem konce dějin či vírou v to, že v Kremlu přece rozhodují podle téže racionality jako v Bundestagu či Elysejském paláci.

Pokud Evropa opět všechno pokazí svou specifickou odrůdou idiocie a nakonec se ruské jednotky povalí od východu na západ, trvám na tom, že si tentokrát zaslouží i Západní Evropa, aby poznala, co je to být součástí „ruského světa“. Je pravděpodobné, že první, co oni mravně povznesení západoevropští občané okusí, pokud přežijou přechod fronty, bude působení jednotek Smerš, které státní duma před nedávnem obnovila, nebo „běžné“ FSB se seznamy osob k umučení.