Hnědouhelné povrchové doly na litvínovsku možná vypovídají cosi důležitého o stavu společnosti.

Psychologové říkají, že teorie fraktálů se nějak podivuhodně uplatňuje i v rodině, že atmosféra velké rodiny společnosti se nějak odráží v základní domácí rodině, a že atmosféra domácí rodiny se nějak dále odráží v každém z jejích členů. Řekl bych, že atmosféra společnosti se nějak podobně odráží i v krajině, ve které žijeme.

Zdá se, že pokud člověk není v míru sám se sebou, nemůže být v míru ani se svou zemí, jakoby se stav duše člověka nějak obtiskával v krajině, ve které žije.

Nejde o to, že bychom do krajiny neměli zasahovat vůbec. Jižní Čechy se svými rybníky jsou překrásnou ukázkou toho, jak lze krajinu měnit citlivě a přitom i výhodně pro člověka. Nikdy jsem o Jakubovi Krčínovi nic nečetl, ale myslím, že to musel být velmi vnímavý člověk a ještě po staletích můžeme v zemi číst jeho podpis, jakoby se v těch rybnících zrcadlila jeho duše.

Naneštěstí to platí i naopak. Povrchové hnědouhelné doly, které podle dnešních zpráv mají obklíčit Litvínov jsou také zrcadlem duše svých tvůrců, zrcadlem jejich hodnot, zájmů, jejich přístupu k životu, toho co považují podstatné a co ne, na čem jim záleží a na čem jim nezáleží vůbec. Tyto doly jakoby druhotně zrcadlily duši celé naší společnosti a jsou svým způsobem i naším podpisem, vzkazem budoucím generacím.

Megalomanské stavby komunismu, přehrada Three Gorges v Číně nebo Novomlýnské nádrže pod Pálavou na jižní Moravě jsou rovněž určitým odrazem nitra svých tvůrců a snad i celé komunistické myšlenky a její poručníkování větru a dešti.

To pouze my na západě jsme oddělili „historii“ od „přírody“, v našem pojetí příroda „funguje“ nezávisle na činnosti lidí. Pro biblické Židy je historie a příroda jedno: hřích společenství se odráží i na přírodě, podobně jako požehnání. V pozoruhodné knize Ozeáš lze najít následující text:

Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly krveprolití stíhá prolitou krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby. (Oz 4, 2-3)

Je to zvláštní: člověk zhřeší a ryby v moři pomřou. Tedy sociální hřích lidí se promítá i do přírody. My už bychom to takto neřekli, neboť naše morálka je velmi privátní záležitostí, a co si dělám v prostoru své svobody, do toho nikomu nic není. Bibličtí Židé to vidí jinak. Dnes jakoby se tato myšlenka propojení duše člověka a duše krajiny nějakým zvláštním a naprosto přirozeným způsobem potvrzovala.

Německý filosof Hans Jonas se ve svém posledním textu před smrtí (1993) zabýval paralelami biblického poselství a současné environmentální krize. Dříve to byla bible, soudí Jonas, která poukazovala na dědičný hřích zasahující celé lidstvo, dnes je to ekologická krize, podobně zasahující všechny občany planety. Bible poukazuje na to, že jsme všichni hříšníci, dnešní environmentální krize nás rovněž usvědčuje, že jsme všichni nějak „hříšníci“. Bible konečně varuje před možností pekla. Dnes, uzavírá Jonas, se do pekla řítíme bez jakékoli „nadpřirozené“ intervence.