"Inkluze je trend, který nejde zastavit, stojí o něj stále více rodičů a stále více ředitelů řídí své školy tak, aby byly otevřené všem dětem," říká v rozhovoru pro druhé druhé číslo časopisu Škola All Inclusive ředitel Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček.

Do jaké školky či školy chodí vaše děti a jak jste se ženou vybírali to správné zařízení? Bylo pro vás podmínkou, že to bude škola inkluzivní?

Zatím jsme hledali mateřskou školku a ocitli se v situaci, kterou zná většina rodičů – poptávka převyšuje nabídku. Výběr školky je tak trochu degradován na soutěž o jakákoliv místa. Při hledání školky jsme se nicméně zajímali o to, s kým náš syn bude trávit polovinu svého dne, takže o vychovatele a učitele. Zajímalo nás i prostředí, a to jak v samotné školce, tak v okolí. Zajímal nás i pravidelný program, který děti mají, a jak se s dětmi pracuje. Školka mého syna je hodně otevřená, ale přesto je kolektiv spíše homogenní. Nechodí tam například nikdo se zdravotním handicapem, nikdo s jiným etnickým původem. Byl bych rád, aby se moje děti do budoucna s tím vším ve školce a škole potkávaly, aby se přirozeně naučily spolupracovat s dětmi, které mají jiné výchozí podmínky než ty naše. Je to velmi poučné a důležité pro život.

Když se ohlédnu po letošních zápisech do škol, mám pocit, že fronty se nestály na školy inkluzivní, ale naopak na ty výběrové. Tam děti jiného etnika – zvlášť romského – nepotkáte. Proč se podle vás čeští rodiče pořád tolik bojí inkluzivních škol?

Máte pravdu, že větší zájem je často o elitní školy a školky. To ale znamená, že jsou také vždy nejlepší. Rodiče jsou závislí na tom, kolik se jim podaří o škole získat informací, na řadu otázek nedostanou odpověď a málokdy přesně vědí, do čeho jdou. To je špatně, školy a školky musí být veřejnosti otevřené, rodiče by měli mít možnost se do školního života zapojit i před rozhodnutím, zda tam své dítě pošlou. Problém je často i na straně rodičů – mnozí se příliš nezajímají, kam jejich dítě chodí, a spoléhají se na zástupná ujištění o kvalitě. Myslí si: zaplatil jsem hodně peněz, tak to bude kvalitní. Nechodí tam chudé děti, tak ani to moje nebude vystaveno problémům s tím spojeným. Studijní výsledky většiny dětí jsou nadprůměrné, tak to stačí. Ale to přeci nejsou záruky toho, že se tam bude dítě cítit dobře, že škola bude reagovat dobře na jeho potřeby, že se dítě bude rozvíjet nejen ve vzdělání, ale také sociálně, v kontaktu s ostatními. Rodiče o inkluzivní školy nebudou stát, dokud se nenaučí od škol chtít víc, než poznali sami na vlastní kůži před třiceti lety.

Je v silách běžného rodiče zjistit, že škola je dobrá?

Pro rodiče je těžké se v nabídce zorientovat a rozpoznat, co přesně škola nabízí. Stál bych o to, aby školy a školky měly povinnost zveřejňovat informace, které nenajdete ve výroční zprávě, školním vzdělávacím programu a často ani na webu školy. Například portfolia učitelů, používané metody výuky a podobně. Za poslední roky se zcela proměnila úloha školy – už není nutné, aby poskytovala základní encyklopedické poznání, ale naopak naučila děti pracovat s obrovským množstvím informací, které se na ně valí, třídit je a poznávat ty důležité, přemýšlet o nich. Důležité je také, aby škola pomohla dětem zorientovat se v základních lidských hodnotách, pomáhala jim hledat pozitivní autority, ale zároveň je vedla k samostatné aktivitě a aktivnímu občanství.
Taková škola musí logicky ustupovat od frontální výuky a naopak zavádět moderní metody například kooperativního vyučování, reagovat na skladbu dětí ve svém spádovém území a jejich potřeby, komunikovat s veřejností, spolupracovat s institucemi ve svém okolí. Škola je centrum společenského dění, v tom se její role nemění, ale mění se způsoby, jak toho škola musí docílit.

Za léta praxe v Agentuře jste už musel navštívit řadu škol. Existuje místo, které je zářným příkladem inkluze, a naopak takové, které vás zklamalo?

Inkluze je trend, který nejde zastavit, stojí o něj stále více rodičů a stále více ředitelů řídí své školy tak, aby byly otevřené všem dětem. Zejména v malých městech, kde je jediná škola, jde velmi dobře vidět, jestli se jim to daří. Jsem nucen řadu vynikajících škol opomenout, ale za všechny jmenuji například poběžovickou školu z Domažlicka, základku z Krásné Lípy nebo Jáchymova. Jsou to školy, které se řídí heslem: když dítě ve škole takzvaně selhává, musí něco změnit především škola sama. Ze škol, o kterých mluvím, neodcházejí handicapované, sociálně slabé nebo romské děti do segregovaného školství, ale neodcházejí ani ty nadané či takzvaně průměrné, protože i ony jsou spokojené, i na jejich potřeby školy reagují. Naopak nemám rád, když se za inkluzivní školy označují zejména praktické základní školy. Ty z podstaty věci inkluzivní být nemohou, protože vzdělávají pouze děti s lehkým mentálním postižením či bohužel také sociálně znevýhodněné děti. Tady nejde o společné vzdělávání, ale maximálně o aplikaci některých vhodných či moderních metod vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami.

Rada Evropy dlouhodobě kritizuje ČR za to, kolik romských dětí u nás chodí do praktických škol. Navzdory všem inkluzivním projektům, které se snaží tyto děti vrátit do běžných škol, je realita taková, že romských dětí v těch praktických neubývá. V čem je chyba?

Ubývá, ale pomalu. Podle různých šetření je mimo hlavní vzdělávací proud okolo třetiny romských dětí, což je desetinásobně více, než u ostatních populací. Tady česká vzdělávací soustava selhává. Důvodů je řada. Na začátku ale stojí nedostatečná odvaha většiny ministrů školství zvolit si inkluzivní vzdělávání za prioritu. Nejde jen o inkluzi, ale o modernizaci českého školství jako takového, o vizi, jak bude česká vzdělávací soustava reagovat na informační a stále více heterogenní společnost.

Česká média nedávno publikovala zprávu o škole ve středoanglickém Leicesteru, kam mimo jiné chodí i děti Romů, kteří »emigrovali« z České republiky. Docházka romských dětí je tam 93 procent (zatímco například v severních Čechách je to maximálně 65 procent) a děti se tam do školy těší? Proč tam to jde a u nás ne?

Mnozí tyto informace úmyslně zpochybňují, ale já je musím potvrdit, osobně jsem před lety v Británii krátce působil jako asistent pedagoga. Není nutné situaci vyhrotit a říkat: britské školství je ideální a české je zaostalé. To působí – a oprávněně – rozčilení u českých učitelů. Jsou dobří a horší i špatní učitelé a školy na obou stranách. Na druhou stranu je veliký zážitek vidět britské pedagogy z Leicesteru v akci. V metodách výuky a přístupu k dětem jsou hodně daleko. A je to pochopitelné – britské školství se nemusí tak jako české oklepávat z kómatu socialistické
velkovýchovy dětí. Britská vzdělávací soustava stejně jako například finská měly prostě delší čas se přirozeně vyvíjet. Dobré praxe ze zahraničí jsou velká příležitost pro naše školy a není na místě je odmítat.

Jsou na inkluzi čeští učitelé vůbec připraveni?

Ano i ne. Mnozí nikoliv a nestojí o to. Poznal jsem množství učitelů, kteří nevraží na romské děti nebo nemají rádi postižené. Takoví nemají ve školství co dělat. Na druhou stranu by velká část učitelů pravděpodobně byla s to upravit metody své práce, ale nemají k tomu příliš podporu. Přesto potkávám stále více učitelů, kteří jsou v poznání a praxi velmi daleko. Už neřeší, zda inkluzi ano, či ne, ale řeší detaily ve smyslu »jak«. Mají rozsáhlé zkušenosti, a to jak dobré, tak špatné, které mohou předávat, mohou hodnotit praxi, kterou jejich škola zaváděla před 10 či 15 lety. A je to i otázka přípravy budoucích pedagogů, kde jsou jistě rezervy, ale i otázka kvality dalšího vzdělávání současných pedagogů. A obecně jde i o to, kdo dnes směřuje, při nízkých platech a prestiži, do školství.

Je Agentura schopna dát nějaký servis škole, která se chce pustit do inkluze?

Ano, to je náš úkol. Ve většině z 26 obcí, ve kterých aktuálně působíme, se alespoň jedna škola snaží o proměnu směrem k větší inkluzivitě. Podporujeme ji při zajištění zdrojů, směřujeme ji na dostupné dobré praxe, pomáháme jí zapojit se do spolupráce s poskytovateli sociálních služeb či s rodiči. Ještě lépe je, pokud se pro změnu rozhodne také zřizovatel a my potom pracujeme s celou vzdělávací soustavou v obci. Takto jsme pomohli ke komplexní změně například v Sokolově, kde zanikla segregovaná škola, a ostatní školy se naopak otevřely pro sociálně znevýhodněné děti. Uplatnila se v nich také část expertů ze zaniklé školy, kteří měli velké zkušenosti z práce s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami.

Petra Klimková


Rozhovor byl uveřejněn ve druhém čísle časopisu Škola All Inclusive. Časopis vydává společnost Člověk v tísni ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR.