Povězte mi, odkud kam? Nevím sám, kam chvátám… Byl jsem prý moc maličký, pro zvědavé lidičky. Klaun má býti ku koukání, když ho neuviděj páni, ani paní, ani děti, bum a bim a bác a – letí.
Co jste dělal, rád se optám? Dělal jsem tam hop sem, hop tam. Šel jste do Loun? Odkud? Z Prahy? Dělal jsem tam ho-ho, ha-hi.


Umřel nám všem Jan Vodňanský. Kdyby stěny naší kuchyně uměly mluvit, repetily by jeho říkanky. Vařila jsem, děti na zemi leporela na kolenou a já dokola recitovala a nikdy mě to neomrzelo. Jim se líbili klauni Popukán a Saltán a želvičky a chameleoni, já si zas užívala druhý plán, který za říkačkami vyprávěl o podivném světě, v němž jsme se všichni na dlouhý temný čas ocitli.
Když děti ještě nebyly na světě, chodili jsme na Vodňanského a Skoumala v Praze, a když pak museli do Loun a jinam, jezdili jsme tam. Když pak už nikde nebyli ku koukání, poslouchali jsme šumící kazety doma a později je pouštěli dětem, které myslím bavilo, že rodičům najednou nevadí sprosťárničky. Ty jim sice občas vadily, ale jinak si vděčně prozpěvovali absurdní útržky o absurdním světě, v němž vyrůstali a žili.
Kdysi někdo trefně popisoval písničkářské dvojice jako zrcadla své doby. Voskovec a Werich ztělesňovali někdy až naivně budovatelské naděje nového státu a zároveň varovali před hrůzami drtícího nacismu, Suchý se Šlitrem zas úlevu a hravost doby po době drsné, jakési nadechnutí, rozlet,ale i únik z dvojakosti tehdejších časů. Vodňanský se Skoumalem nejen ukazovali na šeď a absurditu sedmdesátých a osmdesátých let pod cizí i vlastní nadvládou. Oni je rovnou před námi na pódiu žili. Abys nezabudla. Šmudla.
Člověk se díky nim mohl chvíli přiznaně zhlížet v tom šíleném pokřiveném zrcadle a doufat, že když tu pokřivenost vidí, nemá ještě úplně duševnú poruchu, ejchuchu. Bylo to vtipné, ale nebylo to nikdy laciné a probleskovala tam pravda. A zvláštní něha.
Jan Vodňanský ve svých textech neúnavně svlékal dobu, sebe i nás, abychom viděli, jak to je, abychom nezapomněli, že může být jinak, abychom rozeznali české tajfuny, nenechali se oblafnout Leonidem a nezalekli se přicházejících maršálů. Abychom věděli, že musíme umět být samohybní, protože stejně jako neteře nedisponujeme žádným přívodním vysokotlakým potrubím, ale pouze vlastním zdrojem energie a rozumu. Abychom si dali pozor, protože kdesi v dálce už rozjíždějí parní válce. A abychom pochopili, že kočovníci, kteří táhnou pokojem, se nám správně nezdají, že děti před nimi musíme ochránit a prach na kopytech z dalekých stepí po nich musíme zametat, aby nás neudusil, a dým stoupající z knihovny nezbývá než hasit, aby nám nezbyla jen ta detektivka, co jsou v ní ztráty na lidech.
„Vám se hodí Vodňanský a Skoumal na každou životní situaci,“ říkala máma. Bylo to tak. Provázeli náš celý život, kdy jsme studovali a vychovávali děti. Byla to temná doba. A oni o ní recitovali, zpívali a na tabuli čmárali, aby bylo jasno, že jasno je něco úplně jiného. Pomohli nám těch dvacet let nejen přežít, ale vyzbrojit se i na absurdity další. Děkujeme. Vetchá leporela už čteme s vnoučaty. Jenom bobře nespadni, jenom nespadni.

Mávám do nebeské kavárny s nadějí, že sa už aj tam začíná zas spievať…Ho-ho, ha-hi!