Tento týden uplynulo právě 71 let od založení „cikánského tábora“ v Letech u Písku. Tábor i soupis "cikánského obyvatelstva", které zde následně bylo vězněno, vznikl z popudu českých protektorátních úřadů.

Vytipované oběti vyhledávali, zatýkali a do tábora přiváželi čeští policisté. Ti také v táboře udržovali „pořádek“. Na nucenou práci vězně využívali jihočeští podnikatelé.

V Letech umíraly stovky českých Romů, včetně všech dětí, které se tu narodily, ještě předtím než Himmler Romy postavil na úroveň Židů a naplánoval jejich hromadné vyvraždění. České úřady a bezpečnostní složky tu nebyly v pozici loajálních vykonavatelů nacistických příkazů jako v mnoha jiných případech. Byly těmi, kdo deportace a týrání lidí iniciativně zahájil. Také jejich zásluhou patří vyvraždění českých Romů a Sinti k nejdůsledněji provedeným genocidám 2. světové války. Přežilo jich asi pět stovek.

Ve filmu režiséra Aarona Yegera „A people uncounted“, jednom z mála dokumentů věnujících se utrpení Romů za druhé světové války, někteří z přeživších vyprávějí své příběhy. Ukazuje se v nich, že Češi někdy dokázali pomoci a že to šlo. Často stačilo, že se Romů (týkalo se to výlučně těch usedlých) zastali jejich sousedé, že se za ně přimluvil starosta nebo jim velitel četníků poradil, aby raději utekli do lesů. Tyto výjimečné a statečné činy měly jedno společné: místní považovali Romy, které chránili či varovali, za součást komunity. Častější byl ale bohužel opačný přístup; „slušní občané“ se těšili, až se „cikánů“ konečně zbaví. Jak by asi tahle bilance vypadala dneska?

Při genocidě Romů zahynulo půl milionu lidí. Co ji u nás připomíná? Vyvzdorovaný památníček vedle velkovýkrmny vepřů. Jak moc se o jejích kořenech a průběhu vede veřejná debata? Kteří oficiální představitelé státu romské oběti a české zločiny pravidelně připomínají? Stud, který především Němci, ale tak trochu i ostatní Evropané pociťují v souvislosti s holokaustem Židů, jako by se v případě Romů nedostavoval. Ostatně, naprostá většina lidí o válečném osudu Romů ani neví. Nebo nechce vědět?

Říká se, že to je hlavně proto, že Romové mezi sebou nemají dost intelektuálů a vůbec vlivných osobností, které by cíleně pěstovaly paměť na genocidu a důsledně ji prosazovaly jako součást reflexe moderních evropských dějin. Obávám se ale, že zapomnění má ještě jiné, varovnější souvislosti. Romský holokaust, porajmos, je přinejmenším v českých zemích příběhem pohrdání, odporu a lhostejnosti k osudu jedné skupiny obyvatelstva. Dnes Romy nezavíráme do táborů, nemučíme a nevraždíme. Vztah k nim se ale nezměnil. Pohrdání, odpor i lhostejnost se spíš prohlubují než naopak. Prasečák v Letech je výmluvným svědectvím o neschopnosti něco s tím udělat.

Tento komentář byl 11.7.2013 publikován v Literárních novinách