Čeká Ústavní soud zánik?
O uplynulém víkendu měl vrcholit předvolební boj. Pamatujete? Mnozí asi ne. Vzpomínky na šok ze zrušených voleb vymazaly jiné události. Neměli bychom ale tak snadno pouštět z hlavy to, co se kolem rozhodnutí Ústavního soudu dělo. Jde totiž o hodně. Jako historikovi, který se zabývá zrodem diktatur ve 20. století, mi dodnes z některých momentů běhá mráz po zádech.
Tedy trocha opakování: prezident nazval rozhodnutí Ústavního soudu o neoprávněnosti předčasných voleb „pokusem o protiústavní puč“. Poslanci vyzývali k ignorování nejvyšší soudní instance a lídři dvou největších stran na adresu soudu nešetřili pojmy jako „ústavní exces“ nebo „porušení ústavy“. A především – politická elita v čele s Jiřím Paroubkem, Vojtěchem Filipem a Václavem Klausem z celé záležitosti vyvodila nutnost v budoucnosti „redefinovat“ pravomoci Ústavního soudu.
Mohli byste říci, že to jsou jenom emocionální výlevy paplášů, které soudci klepli přes prsty. Budiž. Už jenom kvůli naší historické zkušenosti se ale vyplatí brát tahle slova vážně.
Jestli totiž v letech 1945-1948 něco připravilo cestu nastupující komunistické diktatuře, pak to bylo bezprecedentní přizpůsobování práva aktuálním politickým cílům. Ovšemže pouze takovým, které většina mocných, sdružená tehdy v Národní frontě, uznala za blahodárné nebo aspoň praktické. Po celá tři poválečná léta politici neustále naráželi na zákony, které jim bránily provádět potřebná opatření všeho druhu – od vyvlastňování přes různé prověrky až po zařazování nepohodlných spoluobčanů do pracovních táborů nebo deportaci „nespolehlivého obyvatelstva“ z pohraničního pásma, v zájmu bezpečnosti státu. A tak příslušní političtí činitelé v zájmu lidu tyto legislativní mantinely pilně odstraňovali a rozmělňovali, jako zastaralé a bránící pokroku.
V roce 1948 pak už zbývalo jen odstranit politickou pluralitu. Principy právního státu, hlavní hráz proti politické zvůli, byly již dávno rozleptány zevnitř. A to nejen komunisty, ale i demokratickými politiky.
Samozřejmě netvrdím, že u nás zítra zavládne totalita. Na základě historické zkušenosti je ale dobré vědět, že se před našima očima odehrálo jedno dějství zásadního zápasu o charakter a pevnost demokracie – a že zřejmě nebylo poslední.
Pokud se obě největší strany sjednotí do jakési novodobé Národní fronty s prezidentem v čele a zcela zpochybní a do budoucna omezí dosah jediné institucionalizované kontroly své vlastní moci, kterou představuje Ústavní soud, můžeme se dočkat úplně všeho. A nenechme se mýlit, že se o to politici nepokusí. Televizní krize v roce 2000 ukázala, že co se nepodaří naráz, zpravidla se pak zařídí postupnými kroky. A že mocní nezapomínají na chvíle, kdy se jejich vůli někdo postaví do cesty.
Proto je potřeba v dalších měsících – a možná i letech – zásahy politické moci do pravomoci, složení a financování Ústavního soudu sledovat s největší citlivostí. Až si příště politici volební období nezkrátí, ale třeba o deset let prodlouží, bylo by dobré, aby je ještě měl kdo klepnout přes prsty.
Tedy trocha opakování: prezident nazval rozhodnutí Ústavního soudu o neoprávněnosti předčasných voleb „pokusem o protiústavní puč“. Poslanci vyzývali k ignorování nejvyšší soudní instance a lídři dvou největších stran na adresu soudu nešetřili pojmy jako „ústavní exces“ nebo „porušení ústavy“. A především – politická elita v čele s Jiřím Paroubkem, Vojtěchem Filipem a Václavem Klausem z celé záležitosti vyvodila nutnost v budoucnosti „redefinovat“ pravomoci Ústavního soudu.
Mohli byste říci, že to jsou jenom emocionální výlevy paplášů, které soudci klepli přes prsty. Budiž. Už jenom kvůli naší historické zkušenosti se ale vyplatí brát tahle slova vážně.
Jestli totiž v letech 1945-1948 něco připravilo cestu nastupující komunistické diktatuře, pak to bylo bezprecedentní přizpůsobování práva aktuálním politickým cílům. Ovšemže pouze takovým, které většina mocných, sdružená tehdy v Národní frontě, uznala za blahodárné nebo aspoň praktické. Po celá tři poválečná léta politici neustále naráželi na zákony, které jim bránily provádět potřebná opatření všeho druhu – od vyvlastňování přes různé prověrky až po zařazování nepohodlných spoluobčanů do pracovních táborů nebo deportaci „nespolehlivého obyvatelstva“ z pohraničního pásma, v zájmu bezpečnosti státu. A tak příslušní političtí činitelé v zájmu lidu tyto legislativní mantinely pilně odstraňovali a rozmělňovali, jako zastaralé a bránící pokroku.
V roce 1948 pak už zbývalo jen odstranit politickou pluralitu. Principy právního státu, hlavní hráz proti politické zvůli, byly již dávno rozleptány zevnitř. A to nejen komunisty, ale i demokratickými politiky.
Samozřejmě netvrdím, že u nás zítra zavládne totalita. Na základě historické zkušenosti je ale dobré vědět, že se před našima očima odehrálo jedno dějství zásadního zápasu o charakter a pevnost demokracie – a že zřejmě nebylo poslední.
Pokud se obě největší strany sjednotí do jakési novodobé Národní fronty s prezidentem v čele a zcela zpochybní a do budoucna omezí dosah jediné institucionalizované kontroly své vlastní moci, kterou představuje Ústavní soud, můžeme se dočkat úplně všeho. A nenechme se mýlit, že se o to politici nepokusí. Televizní krize v roce 2000 ukázala, že co se nepodaří naráz, zpravidla se pak zařídí postupnými kroky. A že mocní nezapomínají na chvíle, kdy se jejich vůli někdo postaví do cesty.
Proto je potřeba v dalších měsících – a možná i letech – zásahy politické moci do pravomoci, složení a financování Ústavního soudu sledovat s největší citlivostí. Až si příště politici volební období nezkrátí, ale třeba o deset let prodlouží, bylo by dobré, aby je ještě měl kdo klepnout přes prsty.