Vzpoura proti bezmoci

10. 02. 2020 | 15:58
Přečteno 2516 krát
Podle výzkumu zpracovaného agenturou Medián pro Český rozhlas stoupl v Česku na konci loňského roku počet lidí, kteří se obávají klimatické změny, na 44 %. To je přibližně čtyři a půl milionu Čechů a Češek. Jen drobná menšina z nich ovšem dělá něco pro to, aby se klima dál nezhoršovalo. Jeremy Brecher ve své knize „Vzpoura proti zkáze“ tuto nečinnost v případě klimatické krize přičítá všeobecně rozšířenému pocitu bezmoci. Na světě existují stovky milionů, možná miliardy lidí, kteří jsou ochotni jednat na ochranu klimatu. Většina z nich si ale myslí, že tím stejně nic nezmůžou. Odpovědí by jim měla být klimatická vzpoura skrze různé formy občanská neposlušnosti, možná poslední šance lidstva na zvrácení těch nejkatastrofálnějších scénářů klimatické apokalypsy.


Vzpoura proti zkáze je vítaným publikačním počinem nejenom jako inspirace pro aktivisty a občanskou společnost zmítanou upřímnými obavami o stav životního prostředí a budoucnost planety a lidstva. Je také vynikajícím zdrojem informací pro ty, kteří i přes stávající klimatickou krizi dodnes kroutí hlavami nad některými odvážnými a kontroverzními praktikami klimatických aktivistů, z nichž mnohé odporují běžným konvencím a zákonům, a nekorespondují s mainstreamovými představami o právním státě a spořádaných občanech. Ať už si o stávkujících studentech, rebelech blokujících ulice, či v bílých ochranných oblecích oděných aktivistech obsazujících doly a těžební rypadla myslíte cokoliv, jisté je, že Brecherova kniha váš pohled když ne změní, tak alespoň mírně nahlodá.

Jeremy Brecher velmi výstižným a přehledným způsobem objasňuje strategii, s jejíž pomocí se světovému klimatickému hnutí může podařit dosáhnout prosazení ochrany stabilního klimatu a zabránit tak klimatickému rozvratu. Ukazuje, že tomuto úsilí dosud brání politické a korporátní zájmy, jejichž zisk je závislý na fosilních palivech, a tedy i na ničení klimatického systému. Zásadní je proto masová mobilizace lidí, kteří se ke klimatickému hnutí připojí a kolektivním úsilím dosáhnou kroků, kterých je k záchraně klimatu potřeba. Zásadní je přitom především zabránit dalšímu využívání fosilních paliv, ale také další výstavbě fosilní infrastruktury. Podle Brechera se toto úsilí neobejde bez občanské neposlušnosti.

Ve většině zemí světa je legislativní systém nastaven tak, aby chránil soukromý majetek a soukromý zisk, bez ohledu na jeho legitimitu a negativní externality. Naopak ochrana veřejných a pro přežití lidstva nezbytných sdílených statků, jako je právě stabilní klima, funkční ekosystémy, zdravé životní prostředí apod., bývá zákonem definována jen velmi vágně, na druhou stranu je však ve většině civilizovaných zemí zaručena ústavou. Přesto bývají protestní akce namířené proti fosilní infrastruktuře konvenčně vnímány jako nezákonné. Stačí si vzpomenout na aktivisty Greenpeace zadržené na konci roku 2018 při obsazení dolu v slovenských Novákách, kteří byli následně vyšetřováni v dočasné vazbě, nebo na stovky „rebelů proti vyhynutí“ zatýkaných ve Velké Británii. Vzhledem k záměru těchto aktivistů chránit veřejný zájem, tedy právo veřejnosti na stabilní klima a funkční biosféru, je nutné, aby většinová společnost začala jejich (zatím) protizákonné aktivity vnímat jako naprosto legitimní a nezbytné pro jakoukoliv šanci na Zemi přežít, a v ideálním případě se k těmto aktivitám přidat, nebo je alespoň nějakým způsobem podporovat. Je nutné si také neustále připomínat, že kromě ochrany života na Zemi jde v podstatě o ochranu našich ústavních práv.

Fosilní USA versus fosilní Česko
Nepříliš objemná brožura vydaná nakladatelstvím Neklid začíná předmluvou autora překladu Josefa Patočky, jednoho ze zakládajících členů českého hnutí Limity jsme my a redaktora Deníku Referendum, ve kterém je nastíněn český kontext klimatického hnutí, a také hlavní pohnutky pro přeložení této strategické „příručky“ pro občany celého světa usilující o záchranu stabilního klimatu, a tím i lidstva před zkázou. Ukazuje zde, že jak pro Česko, tak i pro ostatní země světa platí to, že „v jádru klimatické krize neleží nic menšího než závažné a institucionální selhání politických struktur naší globální civilizace“, které se přes veškerá varování vědců „nejsou schopny samy o sobě vymanit ze zhoubného vlivu uhelných a ropných firem – fosilního průmyslu – a zajistit kroky vedoucí k nezbytnému snížení emisí skleníkových plynů a nahrazení fosilních paliv obnovitelnými zdroji a úsporami energie.“

Dále je pak první část překladu inspirovaná převážně zkušenostmi z USA, odkud pochází autor knihy, dokumentarista, autor mnoha dalších knih o sociálních hnutích, a především také aktivista. Právě USA je jedním z největších světových producentů emisí oxidu uhličitého, které jsou cenou za ohromně vysoký životní standard amerických obyvatel, po kterém od druhé světové války toužebně sní zbytek světa. Spotřeba průměrného Američana je tak vysoká, že by k její dlouhodobé udržitelnosti bylo potřeba obsadit minimálně čtyři až pět dalších zeměkoulí. Právě proto také USA neustále válčí po celém světě zejména v zemích, které mají zásoby ropy.
Z této závislosti na fosilních palivech však nelze tak úplně obviňovat průměrné Američany. Narodili se do světa, který byl v době poválečné konjunktury vybudován na závratném konzumu a expanzi automobilové výroby a dopravy. Navzdory veškerému technologickému a vědecko-výzkumnému pokroku v této zemi se fosilním korporacím, z nichž některé významné pochází právě z USA, po celá desetiletí dařilo bránit tomu, aby se světová společnost postupně transformovala směrem k větší udržitelnosti a přechodu na obnovitelné zdroje. Dokonce i po Summitu Země konaném v Riu v roce 1992, kdy už vliv emisí skleníkových plynů na oteplování planety vstoupil do všeobecné známosti, byly pro fosilní korporace přednější pohádkové zisky než perspektiva udržitelné budoucnosti, a dělaly všechno pro to, aby lidstvo dál pokračovalo v závratně rychlém spalování organické hmoty, jež se v litosféře nahromadila v průběhu milionů let.

Aby korporace o své zisky nemusely přijít, dělí se o ně už celá desetiletí s politickým estabilišmentem, který tak udržuje legislativu v podobě, která korporacím konvenuje, chrání je, a naopak potlačuje vše, co by jim mohlo stát v cestě. Americký prezident Trump například v roce 2017 s pomocí armády ukončil dlouhodobý protest proti výstavbě ropovodu na území rezervace Standing Rock v Severní a Jižní Dakotě, kterého se účastnili aktivisté společně s původními Američany a válečnými veterány.

Demokratický deficit
Napříč celým světem je klimatické hnutí zásadním způsobem znevýhodněno prohlubujícím se demokratickým deficitem. Jak v USA, tak i v Česku a jinde souvisí demokratický deficit s tím, že soukromé firmy mají možnost bránit hledání a prosazování veřejného zájmu. Ovládají struktury politické moci, nebo dokonce často zaujímají jejich místo, jak je tomu například u nás, nebo jak je názorně patrné nyní během prezidentských primárek v USA, kde demokratická strana brání všemi silami kandidatuře nejpopulárnějšího kandidáta Bernieho Sanderse, jehož program je postaven nejen na radikální ochraně klimatu, ale také na ukončení korporátního vlivu na politickou moc.

Demokratickým deficitem tak jsou prostoupeny takřka všechny etablované politické strany, včetně těch, které si říkají "demokratické", neboť i ony se během neoliberální éry postupně různým způsoby napojily na peníze plynoucí z korporací, včetně těch fosilních. Deficitní demokracie funguje také tak, že v ní postupně ubývají nezávislá média. Média si postupně nakupují majitelé korporací, kteří se snaží veřejnost zmást a zahrnovat desinformacemi. Stačí se podívat na českou TV Nova, kterou nedávno koupil Petr Kellner a aktuálně vysílá zvěsti o blížící se době ledové. Korporace si také platí různé dezinformační think-thanky, či dokonce zkorumpovaný výzkum, ze kterého vychází různé pseudo-vědecké články rozporující vliv spalování fosilních paliv na klima. Velice podobné to ostatně kdysi bylo i s kouřením cigaret, kdy se lidem po celá desetiletí nalhávalo, že je kouření zdravé a cool. Důkazy z medicíny však nakonec byly neprůstřelné a tuto lež pomohly zadupat pod zem. Klima je však oproti kouření mnohem větší a abstraktnější fenomén, a účinné prevenci jeho rozvratu brání všeprostupující závislost moderní civilizace na spalování paliv, která jej ničí.

Právě to, jak politika řízená korporátními zájmy funguje je to, čemu se Jeremy Brecher v úvodní části věnuje. Pařížskou dohodu uzavřenou v roce 2015 členskými státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, považuje od samého začátku za zradu, neboť dohoda se týká pouze společného záměru zabránit nebezpečnému oteplení Země o 1,5 °C, smluvním stranám však nijak nebrání dál produkovat nebo dokonce zvyšovat své emise skleníkových plynů, a žádným způsobem neomezuje fosilní korporace. Právě na tuto bezzubost smlouvy v následujícím roce reagovalo hnutí Break Free From Fossil Fuels, kterému se Brecher v knize věnuje, a ukazuje příklady některých jeho protestních akcí, včetně např. blokování vlaků vozících ropu skrz americké město Albany, nebo již zmiňované protesty proti výstavbě ropovodů Dakota Access Pipeline či Keystone XL, kterých se zúčastnilo množství různých subjektů.

Jak se spojit a uspět
Hlavním poselstvím knihy je inspirovat a mobilizovat veřejnost frustrovanou nedostatečným mezinárodním úsilím o ochranu klimatu. Lidé by měli překonat svou dosavadní bezmoc, vyplývající též z izolace a malé spolupráce jednotlivců, kteří v dnešním světě žijí individualizovaným a odcizeným způsobem, často závislém na firmách a institucích, které klima přímo ničí. Aby lidé mohli bezmoc překonat, musí se naučit spolupracovat a organizovat se v rámci jednotného hnutí. Stejným způsobem je pak potřeba nejen blokovat uhelnou infrastrukturu, ale také odpírat spolupráci firmám a institucím, které se na ničení klimatu podílí.

Před klimatickým hnutím tak stojí obtížný úkol „prolomit kulturní bariéry, jež podle Brechera lidem brání o změnách klimatu přemýšlet a hovořit jako o té vůbec nejdůležitější otázce pro budoucnost jich samých i příštích generací,“ a následně pak hledat a vytvářet cesty umožňující do klimatického hnutí zapojit širokou veřejnost, včetně dosud neorganizovaných lidí.

Ve druhé části knihy se Brecher podrobněji věnuje požadavkům, které by klimatické hnutí – respektive každý, kdo se chce zapojit do ochrany klimatu, mělo vznášet (a které již stávající klimatické hnutí vznáší) na všech úrovních společnosti – od každé firmy a organizace až po všechny vlády a instituci na světě. Těmito požadavky jsou:

1) Okamžité ukončení výstavby jakékoliv nové fosilní infrastruktury, zaručené tzv. fosilním moratoriem
2) Vytvoření a bezodkladná implementace klimatického akčního plánu, jasné a věrohodné cesty k co nejrychlejšímu ukončení veškerého spalování fosilních paliv nejpozději do roku 2050

Následně Brecher podrobněji rozepisuje způsoby, s jejichž pomocí se klimatické hnutí snaží tyto požadavky prosazovat:

• Organizovat akce cílené na změnu postojů milionů lidí.
• Podvracet pilíře podpory fosilního průmyslu (všichni by měli ukončit svou spolupráci s fosilním průmyslem).
• Snižovat závislost na fosilních palivech implementací alternativ (obnovitelných zdrojů) – ukázat lidem, že i bez nich nemusí přijít o teplo, světlo a práci.
• Diskreditovat klimatické zločince – vykreslit ničitele klimatu jako ty, kteří porušují základní ústavní a lidská práva.
• Zvyšovat negativní důsledky pokračující těžby a spalování fosilních paliv – nejen okupacemi, blokádami a dalšími přímými akcemi, ale i obrácením veřejnosti proti fosilním korporacím a donucením těchto firem i jejich akcionářů a investorů k opuštění plánů na další těžbu a spalování fosilních paliv.
• Vytvářením struktur paralelní moci – krajní případ, pokud se nezmění veřejné instituce. Pak bude nutné vytvářet vlastní soudní komise a občanská shromáždění. V některých zemích už se tak děje.
• Integrovat širokou paletu dalších populárních požadavků do politiky ochrany klimatu – k těm patří zejména požadavek na spravedlivou transformaci, tedy ochranu zranitelných členů společnosti (např. horníků a obyvatel obcí v oblasti těžby), které by přechod na obnovitelné zdroje mohl existenčně ohrozit, ale také požadavek na celkově spravedlivější ekonomiku.
• Vytvořit celosvětový závod v ochraně klimatu – soutěživého kulturního ovzduší, ve kterém se budou různé subjekty předhánět nikoliv v míře ekonomického zisku, nýbrž v zásluhách za záchranu světového klimatu.

Pro český kontext je asi nejdůležitější právě ta část, ve které autor ukazuje, jak přetavit strach lidí v jednání. Česká společnost se v důsledku dlouhé totalitní minulosti vyznačuje velmi nízkou mírou občanské participace a určitým odporem k spolupráci a aktivismu. Naopak je zde pevně zakořeněna vysoká míra pragmatického skepticismu, a občas také zvláštního vnímání ochrany životního prostředí jako čehosi, co je spjaté s nesvobodou a civilizačním úpadkem. Možná i proto dosud v Česku nebyla podpora veřejnosti kupříkladu studentským stávkám tak masová, jako jinde ve světě, kde společně se studenty pochodovalo za záchranu klimatu 7 milionů lidí. Mnozí obyvatelé u nás často žijí v existenciální nejistotě a nemohou si kupříkladu dovolit trávit svůj čas jinak než vyděláváním mrzké mzdy k uhrazení základních životních potřeb. Přesto i u nás rychle přibývá lidí, kteří nechtějí jen nečinně sedět a pasivně čekat na konec naší civilizace. I proto u nás neustále přibývá počet lidí vstupujících do klimatického hnutí a kolektivně vytváří různé formy nátlaku na vládu a fosilní společnosti. Zatímco hnutí Fridays For Future je hnutím studentským, a hnutí Limity jsme my, které pořádá masové přímé akce v oblasti uhelné těžby láká spíš alternativněji orientované, převážně mladé lidi, hnutí Rebelie proti vyhynutí láká lidi všeho věku i politického vyznání. V zahraničí např. hnutí podpořily i mnohé slavné osobnosti, které se staly rebely proti vyhynutí, mezi nimiž stojí za zmínku např. herečka Jane Fonda, Emma Thompson, či otec Borise Johnsona, ale také stovky vědců a odborníků. Vznikají však i mnohé jiné, často profesně orientované iniciativy, jako jsou např. Doctors for future, Učitelé za klima, Umění pro klima apod. Dosud nevyužitý potenciál však spočívá i v propojení s pro-demokratickým hnutím, které má v Česku aktuálně velmi masovou podporu, a s klimatickým hnutím sdílí mnoho styčných bodů, k nimž tím nejdůležitějším je boj s demokratickým deficitem, ale také úsilí o fungující, svobodnou, udržitelnou a spravedlivou společnost, která nebude možná nejen bez demokratických institucí, ale ani bez stabilního klimatického systému, a naopak.

V závěru knihy autor nastiňuje dva možné scénáře dalšího vývoje ve vztahu k změně klimatu a k ne/úspěchu klimatického hnutí:

Jeden scénář ukazuje svět, který na nás čeká, pokud snahy klimatického hnutí selžou. Brecher tento scénář nazývá jednoduše „zkázou.“ V takovém scénáři se lidé proti fosilním korporacím spojí až v momentu skutečné krize a kolabující civilizace, kdy už bude příliš pozdě. Prohloubí se nerovnost, neboť místa nejméně postižená dopady změny klimatu si pro sebe zaberou nejbohatší lidé. Jelikož bude pokračovat pálení fosilních paliv, v konečném důsledku však i oni nakonec zahynou, protože se klima bude nadále zhoršovat a na Zemi vznikne nehostinné prostředí, ve kterém se již dobře nepovede ani elitám vybaveným bunkry. Ještě předtím však bude lidstvo čekat mnoho let v nesnesitelných podmínkách rozvráceného klimatu, ve kterém bude velmi obtížné uspokojovat základní lidské potřeby. Proti sobě se postaví běžná společnost a elity vyzbrojené armádami. Život bude v nějaké formě pokračovat v podmínkách autoritářské diktatury, aktivisté budou zatýkáni a vězněni, ulici ovládnou ozbrojené gangy a milice. Lidský život bude plný utrpění a nebude trvat příliš dlouho. Tento scénář nastane, pokud lidstvo nebude nadále dělat nic, nebo jen v malé a nedostatečné míře, tak jako doposud.

Druhý scénář ukazuje budoucnost definovanou úspěchem klimatického hnutí. Ani ta nebude nijak snadná, protože v důsledku vysoké setrvačnosti klimatického systému se ještě několik desetiletí bude oteplovat, a podmínky na Zemi nebudou nijak snadné. Klimatické hnutí však poroste závratnou rychlostí a blokád a přímých akci proti fosilním společnostem se budou účastnit miliony lidí. Společnost na všech svých úrovních bude přijímat klimatické akční plány. Budou se formovat struktury paralelní moci v reakci na demokratický deficit. Policie a soudy se postaví na stranu veřejnosti a přestane chránit fosilní průmysl a zkorumpované vlády, jako doposud. Vlády budou nuceny přistoupit na důslednou ochranu klimatu a za tímto účelem budou vznikat speciální instituce. Globální ochrana klimatu bude postavena na mezinárodní spolupráci a postupně se podaří dostat svět na trajektorii směřující ke snížení emisí skleníkových plynů na nulu do roku 2050. Aby se tak stalo, bude muset nastat hluboká transformace ve všech oblastech lidské činnosti. Planeta už navždy zůstane zjizvena fosilní érou, ale pokud se podaří zachránit život na ní, otevře se i cesta k novým formám celosvětové spolupráce a k zajištění dobrého života všem lidem při současném respektování fyzických mezí naší planety. Zůstane nostalgický smutek po krásné přírodě, kterou lidstvo během expanzivní fosilní éry stačilo zničit, zároveň však zůstane naděje pro životy příštích generací i celou budoucnost.

Tento text vznikl jako recenze knihy, která na českém knižním trhu nemá obdoby, a která na pravou míru uvádí mnohé z nešvarů, které zdaleka přesahují hranice jednotlivých národních států a komplikují péči o životní prostředí po celém světě. Mnohým nejspíš bude připadat už jen svým názvem velmi radikální, ale pokud si plně připustíme realitu, v níž se jako společnost nacházíme, a která je v současné době zmítána mnoha různými krizemi, od té environmentální až po tu politickou, kulturní a hodnotovou, kniha se možná přestane tak radikálně jevit i některým zapřísáhlým obráncům konzervativních hodnot. Možná i oni si totiž uvědomí, že progresivní hnutí, ke kterému patří i to klimatické, je ve skutečnosti snahou zakonzervovat co možná nejvíce ze světa, ve kterém žijeme, který známe, a který se nám aktuálně v důsledku námi způsobené klimatické změny mění před očima a spěje k svému zániku. Klimatické hnutí nepřichází z žádnou zelenou ideologií, ani zelenou diktaturou. Klimatické hnutí přichází s jasným poselstvím. Jednejme okamžitě a kolektivně, jinak nám všem ve velmi krátkém čase nezbude vůbec nic než oči pro pláč a lítost nad tím, že jsme vůči zprávám vědců i hlasům aktivistů tak dlouho zůstávali hluší, nebo zbabělí.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy