Ani měsíc po vydání kontroverzního rozsudku německého ústavního soudu zřejmě příslušné instituce nenašly způsob, jak ze situace vybruslit. Situace začíná zavánět průšvihem.

Evropská centrální banka (ECB) minulý týden rozhodla zhruba v souladu s tržním očekáváním (úrokové sazby beze změn, navýšení a prodloužení programu nákupů dluhopisů PEPP). To ale vůbec neznamená, že nemělo smysl poslechnout si následnou tiskovou konferenci.
Nejvíc dotazů se totiž týkalo zcela jiného tématu: postoje ECB k nedávnému rozsudku německého ústavního soudu, v němž soud nařídil německé centrální bance, aby se přestala účastnit jiného nákupního programu ECB známého pod zkratkou PSPP, ledaže ECB do tří měsíců od vydání rozsudku prokáže, že při těchto nákupech brala v úvahu všechny jejich důsledky, ne jen ty úzce měnověpolitické.
Šéfka ECB Lagardeová měla před sebou na toto „rozsudkové“ téma písemný podklad s několika předem pečlivě naformulovanými větami. Během tiskovky mnohé z těchto formulací slovo od slova zopakovala, některé v součtu snad dokonce třikrát - až to působilo trochu trapně. Jádrem byla rekapitulace, že ECB je vázána rozhodnutími Evropského soudního dvora (který na PSPP nic špatného nenašel) a že ECB věří v nalezení řešení. Toto vyjádření zní ještě docela konstruktivně.
K němu však Lagardeová dále připojila (opět čtením z podkladů) sdělení, že ECB svá rozhodnutí vždy činí na základě velmi hluboké analýzy přínosů a nákladů a že tato analýza je a i nadále vždy bude obsažena v následně zveřejňovaných materiálech. A tato formulace už bohužel naznačuje, že atmosféra začíná houstnout: ECB jako by chtěla říci, že úvahy, které by měla podle německého soudu dělat, skutečně dělá, a že popis těchto úvah následně i publikuje; odtud nepřímo plyne, že pro dodatečné vysvětlování, po jakém volají němečtí soudci, nevidí ECB důvod.
Centrální banka eurozóny se tedy nezdá příliš ochotna dodat veřejnosti (a hlavně německému ústavnímu soudu) nějaké nové materiály prokazující, že PSPP byl a je postaven na dostatečně všeobjímajících úvahách. Dotčené instituce zjevně ani měsíc po rozsudku nenašly způsob, jak tuto věc vyřešit tak, aby se německý ústavně soudní vlk nasytil, a přitom koza účasti Bundesbanky na nákupech ECB zůstala i po uplynutí zbylých dvou měsíců výše uvedené lhůty celá.
To pro vyhlídky věrohodnosti měnové politiky ECB není vůbec dobrá zpráva. Firmy, domácnosti a finanční trhy totiž můžou dojít k závěru, že dosavadní (už tak nepříliš úspěšné) úsilí ECB o návrat inflace do blízkosti 2 % bude ještě navíc komplikováno novými potížemi - ať už soudními tahanicemi nebo absentováním Bundesbanky coby největší z centrálních bank tvořících eurosystém. Výsledkem může být konec posledních zbytků víry, že ECB přece jen jednoho dne inflaci na uvedenou úroveň dotlačí. A pokud lidé centrální bance její schopnost dosáhnout cíle přestanou věřit, stane se pro ni toto dosahování mnohem těžší. Její snaha přece jen uspět ji může v takovém prostředí nutit k extrémním krokům s možnými extrémními dopady na ekonomiku.

(zkrácená verze vyšla v Hospodářských novinách)