Kde přesně nám Kristus slíbil blahobyt a bezpečí?
Migrační krize jako hodina velké zkoušky (nejen) pro křesťany...
Nedávná italská zoufalá prosba o pomoc od ostatních evropských zemí v rámci migračních vln znovu otevřela téma, na které jsme v mezičase jakoby zapomněli. Stejně jako rozvířil mediální vody jeden z průzkumů, který se zaměřil na pojem „ekonomičtí migranti“ a vyvolal reakce potlesku či odmítnutí.

Situace nepředstavuje jen výzvu k politické akci, k politickému řešení. Je to dlouhodobě zásadní výzva k našemu postoji. I ta může být však oslyšena – většina, včetně politických představitelů, se bude tvářit, že jde o problémy „někoho jiného“. Svědčila by o tom naše aktuální česká realita. Latentní odmítání čehokoliv „cizího“, promítající se do řádu jednotek přijatých uprchlíků. Česká společnost se tak – pokolikáté již (?) – uprostřed skutečně dramatických evropských změn staví do vyčkávacího postoje bez názoru – a politici to ve své většině kopírují, ne-li modelují. Tváříme se jako Spojené státy americké v období izolacionismu – jen nám chybí ona přirozená izolace oceánem... Říká se tomu jednoduše politika zavřených očí.

To, co se děje na jižní hranici Evropy, není ani nové, ani překvapivé. Kdokoliv se snažil jen trochu nahlédnout do situace jen pár stovek kilometrů za hranice Evropy, musel být konfrontován s humanitárními krizemi, válkami, ekonomickým a sociálním nedostatkem. Jedním z důsledků je masivní pohyb obyvatelstva – jako tak často v dějinách. To není nic nenormálního. Evropskou reakcí je bezradnost. Neschopnost se dohodnout. Na jedné straně tak většinově tleskáme „odvážným“ tezím o střežené hranici a střelbě na čluny, stejně jako se tváříme, že se nenecháme vydírat od Turecka v rámci zadržování lidské masy. Na druhé straně jsme ochotní stejnému Turecku platit, aby problém drželo za našimi hranicemi. Mluvíme přitom o nutnosti řešení problémů tam, kde vznikly – nejlépe financemi a humanitární pomocí.

Ale kde ony problémy skutečně vznikly? Jsme skutečně bezpečnou a blahobytnou společností pouze vlastní zásluhou? Jaká je „vina“ súdánského, afghánského, syrského dítěte na situaci jeho země? A jaká je zásluha dítěte českého, německého, holandského na bezpečí a jistotě jeho každého dne? Geografická poloha, politický vývoj posledního století, práce a ideály rodičů a prarodičů se spojují v přesvědčení, že jsme společně vybudovali/budujeme svět, který je náš a nesmí být nikým nabourán. Ano, přemýšlíme v kategorii ohrožení a nabourání, nikoliv v kategorii sdílení a otevření. Beze změny základů našeho myšlení nebudeme schopni reagovat jinak, než defenzivně, izolačně a selektivně. A změnu nutně potřebujeme, protože prostá realita nás jednoho dne prostě přesvědčí, že náš svět nekončí ani za dveřmi předsíně, ani na Rozvadově, a dokonce ani na italském pobřeží. A „zásluhy“ předků musíme naopak my osvědčit my v našich činech.

Zajímavé je v tomto kontextu sledovat různorodost idejí, myšlenek a činů představitelů katolické církve. Ano, skutečnou různorodost, ne-li přímo protichůdnost. Papež František se snaží vycházet z Kristova učení o lásce k bližnímu, zatímco jiní – a nemusíme chodit za naše hranice – hovoří především o bezpečí, obraně hodnot a nebojí se dělení na to, kdo je naším bližním a kdo ne… Vychází tak vstříc onomu myšlenkovému základu obav, ohrožení a izolace. Když poslouchám podobné projevy, umně zacílené na strach o naši budoucnost, napadají mě naprosto triviální otázky. Kde přesně nám Kristus v evangeliích slíbil bezpečí? Kde spojil víru v Boha s blahobytem? Kde? Co tedy skutečně chráníme? Tradice těchto „ochránců“ je spojena s bezpečím (a blahobytem!). Ale to se přece fatálně míjí s učením o lásce, obětování i milosrdenství.

Aniž by to tak bylo na první pohled zřejmé – alespoň pro evropské křesťany – je to hodina velké zkoušky – ne nepodobná vyznávání víry v totalitě. Vlastně těžší. Je to zkouška uprostřed mnohem plíživějšího nebezpečí – vlastní pohodlnosti – a budoucího bezpečí dětí. Jsme konfrontováni s vlastním strachem o sebe, svůj způsob života a strachem o budoucnost svých potomků. Nebojujeme proti nacismu s jeho „modloslužebnictvím rasy“, neválčíme s komunismem a jeho „ateismem“, potkáváme sami sebe a svůj strach. Ani neodrážíme žádné Turky od Vídně… Proto je to jedna z nejtěžších zkoušek posledního století. Protože nepodléháme vnějšímu nepříteli, ale sami sobě a své slabosti. Podlehnutím totiž není sdílení a otevřenost, ale jejich odmítnutí.