Miloš Balabán

26. 07.

Polská jízda

Miloš Balabán Přečteno 3167 krát

Před osmadvaceti lety bylo Polsko stejně jako dnes v centru mimořádné pozornosti. Jednání u kulatého stolu mezi do té doby absolutně vládnoucí komunistickou stranou a opoziční Solidaritou vyústilo v její faktické vítězství v tehdy ještě polosvobodných parlamentních volbách. A v srpnu stanul v čele nové vlády první nekomunistický premiér v celém sovětském bloku Tadeusz Mazowiecki. V roce 2017 vidíme jiný obraz, vše je v jakoby obráceném gardu. Necelé dva roky od vítězných voleb směřuje vládnoucí neokonzervativní strana Právo a spravedlnost v čele s Jaroslawem Kaczyňským k nastolení absolutní moci jedné strany.

Po převzetí kontroly nad vládou, čistkách ve státních institucích, v armádě a v médiích došla řada i na justici. Nově přijaté zákony polským Sejmem o nejvyšším soudu a soudní radě by v podstatě zlikvidovaly nezávislost justice. Dost možná jsme svědky pokusu o vznik neokorporativistického státu podle teorie německého sociologa Wolfganga Streecka, v němž budou vedle sebe spolupracovat držitelé velkého kapitálu, představitelé vlády, odborů i armády, jež budou držet „demokracii zkrátka“. V takové uspořádání vyústí podle Streecka hluboká krize kapitalismu, který se nachází ve svém konečném stadiu. Nastává tak příležitost pro silné vůdce a oligarchy, kteří nabídnou chudnoucím masám jistou, i když iluzorní, alternativu.

Odpor proti Kaczyňského záměru zvedl rozsáhlé protesty. Dochází i k tomu, že už neprotestuje pouze ono liberální „Polsko A“, ale i „Polsko B“, které dosud neokonzervativce podporovalo a které příliš neprofitovalo z polského hospodářského vzestupu. Bude zajímavé sledovat, jak se to odrazí v průzkumech veřejného mínění, kde zatím Kaczyňského Právo a spravedlnost nad oslabenou a rozklíženou opozicí vcelku výrazně vedlo. Zřejmě i proto polský prezident Andrzej Duda vetoval dva ze tří kontroverzních zákonů, které prosadila jeho vlastní strana v obou parlamentních komorách. Rýsuje se tak střet mezi Dudou a jeho patronem Kaczyňským.

Evropa vývoj v Polsku pozorně sleduje. Ovšem kromě obligátního varování z Bruselu se zatím žádný z evropských politiků do přílišné kritiky polské vládní garnitury nehrne. Na obranu Polska se už naopak rezolutně postavil jeho nejbližší spojenec maďarský premiér Viktor Orbán, který má podobné spády jako Kaczyňski. Úvahy o nějakém „trestání“ Polska ze strany EU tak nepřicházejí v úvahu. Polsko je ostatně až příliš důležitou zemí, nejen v Unii, ale i v NATO. Vzorně plní závazek vydávat dvě procenta na obranu a je jedním z nejvěrnějších spojenců USA, což doložila i nedávná návštěva Donalda Trumpa ve Varšavě a jeho aplaudovaný projev před vybraným publikem. Pro Kaczyňského určitě vítaný doping.

Jenže: zavírat po „tureckém způsobu“ obě oči před omezováním demokracie v Polsku by mohlo být dál velmi riskantní. Hlavně proto, že se zároveň oslabuje věrohodnost evropského poučování, co je pravá demokracie, jak tvoří součást základních hodnot a jak ji EU a NATO brání. Hlavně na východ od evropských hranic.

(Právo, 25.7.)

22. 07.

Africké selhání

Miloš Balabán Přečteno 3377 krát

Německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel prohlásil v reakci na výsledky hamburského summitu největších světových ekonomik G20, že totálně selhal, pokud jde o zmírnění palčivých problémů lidstva, a že nijak nepřispěl k řešení globálních výzev spojených s válkou, chudobou či migrací.

Překvapivá slova od ministra zahraničí pořádající země summitu. Možná je v nich trocha předvolební rétoriky od čelného politika SPD, mající za cíl oslabit kancléřku a šéfku CDU Angelu Merkelovou. Co se ale týče chudoby či migrace, nic příliš konkrétního skutečně na summitu nezaznělo. Deklarovala se sice vůle k užšímu partnerství zemí G20 s Afrikou s cílem dosáhnout zde udržitelného ekonomického růstu a stability, bez povšimnutí přesto zůstala největší humanitární krize od roku 1945, před kterou dnes svět podle OSN stojí.

Ve třech afrických zemích – v Jižním Súdánu, Somálsku, Nigérii – a též v Jemenu akutně hrozí, že dvacet miliónů lidí bude hladovět. Z toho je 1,4 miliónu dětí a 600 tisíc podle expertních odhadů zemře v následujících třech až čtyřech měsících. Již vypukla epidemie cholery, nakaženo je 200 tisíc lidí.
Na odvrácení krize se přitom nedostává peněz. Ze 4,9 miliardy dolarů požadovaných Úřadem pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN v únoru letošního roku se podařilo dát z prostředků vlád a soukromých dárců pouhých 39 procent této částky.

Když si člověk představí souhrnné zbrojní výdaje zemí G20 v řádu biliónů dolarů nebo poslední zbrojní kontrakt mezi Saúdskou Arábií a Spojenými státy ve výši přes sto miliard dolarů, tak to bije do očí.
Politikové, novináři i veřejnost mají na Západě o čem přemýšlet.

David Beasley, bývalý guvernér Jižní Karolíny, který nyní vede Světový potravinový program OSN, na konto této krize poznamenal, že posledních deset měsíců je svět permanentně „strašen“ Trumpem, i když tady máme něco mnohem závažnějšího. K tomu lze ovšem jen lakonicky dodat, že Trumpova administrativa udělala třeba s americkou potravinovou pomocí krátký proces – v novém finančním roce, jenž začíná v říjnu, ji seškrtala o miliardu dolarů.

V každém případě máme nyní co do činění s další výstrahou Evropě, že je nutné přecházet při eliminaci bezpečnostních hrozeb spojených s ekonomickou a sociální zaostalostí od slov k činům. Je zajímavé, když Německo hovoří o novém Marshallově plánu pro Afriku – jenže jak to aktuálně vypadá se závazkem rozvinutých zemí z roku 1971 (!), že budou od roku 1975 poskytovat chudým zemím minimálně 0,7 procenta HDP? Plní ho jen Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Lucembursko a Británie.

Česko dává 0,11 procenta. Z roku 2000 má ještě „úlevu“ jako bývalá socialistická země, jenže ve výši 0,33 procenta. Neuplynulo nicméně od listopadu 1989 téměř třicet let? Nelze se v této souvislosti samozřejmě vyhnout připomínce o vzrušené diskusi u nás a v celém NATO o dvou procentech HDP na obranu…

Nemusí nám to ale být za pár let moc platné v okamžiku, kdy se dají desítky miliónů zbídačených a hladových Afričanů na pochod do Evropy. Proti tomu mohou být současná dramata ve Středozemním moři mezi Libyí a Itálií jen vzpomínkou na zlaté časy.

(Právo, 18.7.)

11. 07.

Summit G20 ve víru změn

Miloš Balabán Přečteno 2200 krát

Na konto účastníků summitu G20 v Hamburku připadá 73 procent globálního HDP. Zajímavé je, že od roku 1999, kdy se ministři financí „dvacítky“ poprvé sešli jako G20, se toto číslo nezměnilo.
Co se ale mění, je podíl na tomto čísle nejvyspělejších západních zemí sdružených v G7 a nejvlivnějších nezápadních aktérů v seskupení BRICS, kde hraje první ekonomické housle jednoznačně Čína.
Před dvěma dekádami bylo ještě možné říci, že Západ jednoznačně dominuje. V G7 se soustřeďovalo 44 procent světové ekonomické moci, dnes je to už jen 31 procent. Naopak BRICS vyrostl z více jak 18 na 31,2 procenta v minulém roce. Schůzky lídrů G7 mohou již jen do určité míry ovlivňovat osudy tohoto světa.

Objektivně k tomu přispívá i aktuální politika Spojených států. Lze si totiž oprávněně klást otázku, zda pod vedením Donalda Trumpa postupně nevycouvávají ze své globální angažovanosti. Příklady? Suspendování Transpacifické zóny volného obchodu, odmítnutí Pařížské klimatické dohody, výhrůžky o prosazení větší míry protekcionismu v obchodě s vnějším světem... Evropu to znejišťuje a moc na tom nemění ani přihlašování se USA k odpovědnosti za závazky v rámci NATO. „Byznysový“ přístup k mezinárodní politice a bezpečnosti, jak se ukázalo při blízkovýchodní Trumpově návštěvě, může ještě americkým spojencům do budoucna hodně zamotat hlavu.

Především Číně se tak otevírá příležitost, aby vystupovala jako obránce multilateralismu. Jednoznačné přihlášení k závazkům pařížské klimatické dohody i ambiciózní projekt nových hedvábných stezek k tomu přispívají. A v Evropě si pak musíme všímat, že nedávným vstupem Indie a Pákistánu do Šanghajské organizace spolupráce, kde dominuje Čína s Ruskem, se vytvořilo nejsilnější eurasijské bezpečnostní a ekonomické seskupení.

Evropa to tak dnes v éře převratných geopolitických a geoekonomických změn, kdy se už nemůže úplně spolehnout na USA, nemá lehké. Pozitivní je, že se volbami v Nizozemsku a hlavně ve Francii podařilo odvrátit kolaps evropské integrace. Otazníky nad brexitem, nepřed vídatelnost výsledku parlamentních voleb v Itálii, uprchlická středomořská krize prověřující kohezi uvnitř EU i potíže s integrací uprchlíků napříč Evropou nicméně představují faktory, které vnášejí do evropské politiky nemalé prvky nejistoty.

Patří do nich i spektákl s Trumpovou návštěvou ve Varšavě. Evropským lídrům asi nemohlo být příliš dobře, když viděli okázalou podporu Polsku, kde dominuje neliberální styl vládnutí strany Právo a spravedlnost pod vedením Jaroslava Kaczyňského. Na druhé straně Trump ukázal, jak vypadá reálpolitika: ve Varšavě nenechal na Rusku nit suchou, a v Hamburku jednal dvě a půl hodiny „konstruktivně“ s Putinem. Dost možná to zastínilo vše ostatní, co se na summitu odehrálo, ovšem některé reálie světové politiky se prostě obejít nedají.

(Právo, 10.7.)

Archiv článků: červenec 2017

Polská jízda

Africké selhání

Summit G20 ve víru změn

Blogeři abecedně