"Rozdíl mezi minimální mzdou a průměrnou mzdou je u nás příliš velký, jsme asi třetí od konce v Evropské unii. Kdo pracuje za minimální mzdu, by neměl být na hranici bídy."

Z cyklu rozhovorů s českými ženami nejen v politice pro uskupení Česká prezidentka... (9/50, 2014).

Medailonek političky
Poslankyně Evropského parlamentu za ČSSD od r. 2009, kde se věnuje práci v Rozpočtovém výboru a ve Výboru pro rozpočtovou kontrolu. Kandiduje podruhé do EP na 7. místě kandidátky. Poslankyně PČR (krátce v r. 2009, nahradila poslance M. Kalu) a zastupitelka Jihomoravského kraje (zvolena v r. 2008). V letech 2002–2010 byl zastupitelkou města Tišnov, mezi lety 2006–2008 zastávala funkci místostarostky města. V období let 2002–2006 byla ředitelkou kanceláře ministra financí Bohuslava Sobotky. V letech 1985–1995 pracovala jako projektantka a programátorka v oblasti řízení dopravy a poté jako informatik na MěÚ v Tišnově. Absolventka Vysokého učení technického Fakulty elektrotechnické v Brně. V ČSSD od r. 1998, nyní členka Ústředního výkonného výboru strany (od r. 2013) s poradním hlasem. Členka hnutí Brontosaurus od r. 1990.

MK: Když se ohlédnete za svými pestrými a letitými zkušenostmi v politice – mimo jiné na svou práci v kabinetu ministra financí, úřadování ve funkci místostarostky v obci –, jakých úspěchů si ceníte?

Brzobohatá Z.: Bude se to lišit podle jednotlivých stupňů. Když se ohlédnu na svou kariéru ředitelky kabinetu ministra financí, jsem ráda třeba už jen za to, že jsem nefigurovala v žádné korupční aféře, ať mediální či jiné. Takže si troufnu tvrdit, že jsem svou práci dělala poctivě, bez ztráty kytičky. Což samozřejmě nebylo úplně pravidlem u různých kolegů napříč politickým spektrem, které tuto pozici zastávali. Byla jsem první žena v historii, která tuto práci dělala, a vydržela jsem celé funkční období. To považuji za úspěch. Samozřejmě v komunálu byla celá řada drobných úspěchů, tam hned vidíte výsledek. V Evropském parlamentu považuji určitě za úspěch zablokování Klausovy výjimky z Listiny práv a svobod, protože já jsem od počátku s touto výjimkou nesouhlasila. Český parlament, a to ústavní většinou, schválil Lisabonskou smlouvu včetně této Listiny. Pan prezident si pak v rozporu s parlamentním pořádkem začal výjimku vynucovat, aniž měl souhlas parlamentu. Za prvé jsem to považovala za nedemokratické, za druhé jsem neviděla důvod, proč by měli čeští občané mít jinou ochranu práv než všichni ostatní. Z výše uvedeného důvodu jsem se toto snažila zablokovat a nakonec se mi to po dvou letech podařilo.

MK: Na právě skončené předvolební besedě jste vyjmenovala tři jednoduchá protikorupční pravidla pro úředníky. Můžete je říct i teď?

Brzobohatá Z.: Když jsem nastoupila nově na pozici ředitelky, tak se samozřejmě lobbisté pokusili vyřešit si své letité problémy, jak jsem později zjistila, protože přede mnou také naráželi. Viděli paní z Moravy, o které nic nevěděli, a zkoušeli to. Takže první zásada je, že pokud si někdo domlouvá po telefonu schůzku, je dobré znát její téma, slušně se optat, o čem budeme jednat. A pokud dotyčný řekne, že to nemůže sdělit do telefonu, tak já opáčím, že nemám zájem se setkat, protože moje práce podléhá nějaké kontrole a nevidím důvod, proč bych nemohla dopředu vědět důvod schůzky.

Druhá věc je, že jsem si vždycky přizvala příslušného referenta, který danou kauzu řešil. Třeba si někdo stěžoval na postup daňové správy, takže jsem oznámila, že bude přítomen pracovník, který to řeší, ten je informován o detailech, vzal s sebou spis, no a tím se pokusy o korupci velice eliminovaly. Různé nestandardní nápady, návrhy, řešení.

A za třetí jsem samozřejmě vždy jednala v prostorách, které jsou k tomu určeny, na svém pracovišti, a ne na nějakých pokoutních místech někde mimo. Jako poslanec také můžete využívat parlamentní restauraci, ale rozhodně jsem ani v Bruselu nebo ve Štrasburku nejednala v 11 hodin večer v nějakém baru v zapadlé čtvrti, aby nás nikdo neviděl. Na to jsem nikdy nepřistoupila.

MK: Během hovoru s paní Šojdrovou jsme se bavily o jedné zajímavé skutečnosti, totiž ona je jedna z mála politiků vůbec, kteří se vzdálili z volené funkce ve sněmovně a vrací se. Měla několikaletý odstup od politiky, mezitím odešla pracovat do České školní inspekce. Teď kandiduje do Evropského parlamentu. Během své pauzy měla možnost zhodnotit z jiného úhlu svou práci v zákonodárství. Vy máte také nepochybnou výhodu, že jste v zásadě procházela různými politickými posty i úrovněmi. Čistě teoreticky, myslíte si, že by bylo prospěšné, kdyby byla zákonem daná pauza mezi dvěma poslaneckými mandáty, nebo po dvou volebních obdobích...?

Brzobohatá Z.: Přiznám se, že jsem nad tím nikdy neuvažovala. Ale spíš si myslím, že je důležitější, aby člověk zůstal takzvaně normální. Mě vždycky těší, když někam přijedu, často se pohybuji v neziskovém sektoru, to není póza, a mohu si promluvit s lidmi, co znám. Každé léto jezdím například na tři týdny s dětmi na letní tábor, kde funguji jako každý jiný vedoucí. A díky tomu mi děti ledacos řeknou. Mám docela slušný přehled o tom, jak žije taková česká nebo moravská rodina s dětmi. Jaké mají problémy. Jaké mají problémy děti, když se rozvádějí rodiče atp.

Je důležité zůstat normální v tom smyslu, že si uvědomujete, že politik není nad občana, musí si ponechat své kamarády, které měl, když do politiky šel, a mít takové kamarády, kteří jsou schopni mu narovinu říct i nepříjemné věci. Mít zpětnou vazbu od lidí, kterých si vážíte. Politik, který se od přátel odřízne během své politické kariéry, totiž velice rychle sklouzne... Ztrácí schopnost rozlišovat, co je dobře a co je špatně. Neviděla bych potřebu pro nucenou pauzu, jako ji mají tuším v Kanadě učitelé, kteří musí povinně po sedmi letech na sabatikl (vzít si tvůrčí volno), ale je na každém, aby si zachoval tyto kontakty nejen v rodině, ale i s přáteli, kteří vám do očí řeknou, že už se jim nelíbí, jak se chováte.

MK: Jelikož jste v poslední době hodně i mimo Českou republiku, jakým způsobem si tedy udržujete kontakt se svými voliči, občany republiky, které zastupujete? Jakým způsobem vedete svou dlouhodobější, řekněme mravenčí kampaň, abyste překlenula jednak vzdálenost fyzickou, ale i mediální...? Přece jen o europoslancích se tolik nepíše...

Brzobohatá Z.: Snažila jsem se neodmítat novináře, kteří se na cokoli chtěli zeptat. Poctivě dávat rozhovory. Ale zájem novinářů opravdu není velký. Druhá věc jsou klasické metody jako webové stránky a podobně. Měla jsem i úřední hodiny v regionální kanceláři, ale není běžné, že by se na mě někdo obracel, aniž by dopředu zavolal. Takové situace byly minimální, spíš občané upřednostňovali domluvenou schůzku, tomu se nedivím. To je nakonec oboustranně lepší. Já jsem se snažila dělat besedy na školách, zejména na středních školách, protože jsem během své profesní kariéry také učila. Snažila jsem se informovat o tom, jak parlament funguje. Ne ani tak o své politické straně, ale v obecném duchu. Jako se děti učí, jak funguje český parlament, dělala jsem paralelu, jak to funguje v Evropském parlamentu. Pak jsem pracovala se seniorskými organizacemi, snažila jsem se jim pomáhat a organizovat různé semináře, například o ochraně spotřebitele, což je téma evropské.

Problém je v tom, že na rozdíl od českého parlamentu má Evropský parlament vyhrazený jako den pro práci v regionu pátek, což je velmi nešťastné, protože v pátek mají občané úplně jiné starosti, než se setkávat se svými poslanci. Já to respektovala, ale pak vám zbude sobota, neděle. Chodila jsem, jak jen to bylo možné, na místní akce. V pracovních dnech jsme v zahraničí a o víkendech v České republice, to je takový standardní styl práce, což málokdo ví. Mnoho lidí si myslí, že létáme do Evropského parlamentu jen na pár dní v měsíci, to je jeden extrém, druzí si zase myslí, že tam odlétáme na půl roku a vracíme se jenom na prázdniny.

MK: Všimla jsem si, že hodně spolupracujete s občanským sdružením Oranžový klub. Jaké činnosti se vlastně věnuje? Jaký má vztah k zájmovému hnutí Sociálně demokratické ženy (SDŽ)?

Brzobohatá Z.: Sociálně demokratické ženy jsou součástí strany jako jedna z frakcí. Dál máme Klub seniorů... A tyto dvě platformy, stejně jako ekologická platforma Zvonečník, jsou součástí politické strany. Samozřejmě jsou otevřeny i nečlenům. Zatímco Oranžový klub je spolek a vznikl jako sdružení nezávislé na těchto organizačních strukturách, zespodu. V něm se sdružují ženy, které mají sociálně demokratickou orientaci, ale upřednostňovaly spolkovou činnost. Já to nevidím nijak problematicky, není v tom žádný antagonismus, jak se to může někdy prezentovat, že snad Sociálně demokratické ženy bojují s Oranžovým klubem. Jsou i dámy, které jsou členkami obou uskupení a nečiní jim to potíže, protože obsah práce je odlišný.

MK: Popište, čím se Oranžový klub zabývá...

Brzobohatá Z.: Sdružují se v něm ženy, které chtějí více pracovat na koncepčních materiálech. Některé z nich pracují v Bruselu nebo jinde. V podstatě nemáme mnoho členek, jsou to ženy, které chtějí být hodně aktivní, organizovat akce, vyjadřovat se k určitým tématům, cílem není masová členská základna. Jsou to ženy, které jsou odborně zdatné v určité problematice. Takový ženský think-tank. SDŽ je široká platforma pro ženy: od těch, které chtějí psát manifesty, až po ty, které jsou rády, že jsou v klubu, a teď třeba organizují v Břeclavi bazárek dětského oblečení. Je to širší základna činnosti, mají pak pochopitelně větší členskou základnu. Jsou hodně otevřené i ženám mimo sociální demokracii.

MK: Čím si vysvětlujete, že ČSSD má, aspoň na první pohled, letitou potíž najít ve svém středu vícero političek...? Teď narážím například na opakované neúspěšné volby místopředsedkyň strany. Minimálně v těch dvou organizacích, o nichž jsme teď mluvily, je přece celá řada žen...? Bylo by z čeho vybírat.

Brzobohatá Z.: Přiznám se, že kdybych znala recept, snažila bych se ho prosadit. Myslím si, že v tom hraje roli konzervativnost některých mužů, to na jedné straně. A na straně druhé, v našich stanovách stojí „alespoň jedna žena“ a někteří pánové v naší straně si to vykládají jako „právě jedna“. Je na nás na ženách, abychom toto zkorigovaly, třeba i tím, že budeme víc žen na místa místopředsedkyň nominovat. A že najdeme tu odvahu se nechat nominovat. Ale to je můj osobní pohled, chtělo by to hlubší sociologický průzkum, proč tomu tak je.

MK: Ještě zůstaňme u témat ryze vnitrozemských. Během finanční krize pravda ČSSD nebyla ve vládě, ale proč vlastně – jak se podivují některé ekologické kruhy či levicová ekonomka Ilona Švihlíková - ČSSD v té době více nemluvila o družstevnictví jako určitém východisku z krize? I když, pravda, třeba paní Gajdůšková se snažila téma víc prosadit. Neměla by to být vlajková loď Vaší strany? Například v Evropském parlamentu europoslanci navrhovali, aby bylo umožněno zaměstnancům krachujícím firem přetransformovat je na družstva, stát se spolumajiteli firem a tím pro sebe zachránit pracovní příležitosti, stát se pány svého osudu. Co si o tom myslíte?

Brzobohatá Z.: Myslím si, že forma družstva je velmi vhodná pro některé typy podnikání, například sociální družstvo. To je forma, která není v Česku příliš známá, i když určitě jsou velmi dobré příklady i v Praze. Co vím, jsou to zajímavé projekty, ale nějak se to ještě nevžilo. Nevím, jestli to není i tím, že družstva mají jistý špatný nádech z minulosti. Občané si pamatují spíš to negativní, nucené vstupy do JZD a podobně. Takže když se řekne družstvo, vyvolává to rozpaky. Dneska lidé znají nanejvýš družstvo invalidů a spotřební družstva. Tady je velký zakopaný pes. Myslím si, že by se to mohlo podporovat jako určitý druh podnikání, ale není to všelék.

V době ekonomické krize se sešly dva faktory. Jednak samotná finanční krize, za kterou Česká republika nemohla, a pak skutečnost, že tehdejší pravicově orientovaná vláda trvala na svých předvolebních slibech, které byly spojeny s daňovými záležitostmi. Jinými slovy – i podle soudu renomovaných ekonomů – kdyby daně zůstaly v té výši, která byla nastavena sociální demokracií, jako progresivní zdanění, kdyby se neordinovala šílenost jako je superhrubá daň a podobně, deficit státního rozpočtu by byl podstatně nižší. U nás došlo k obrovskému propadu daní, třeba daně z příjmu podnikajících osob, fyzických osob. Snížili jsme zbytečně daň z příjmů právnických osob. Přitom právnické osoby vám řeknou, že jedno procento na daň jim nic neřeší, že pro ně jsou horší neustálé změny daňové zátěže. Stejně tak DPH. Chápu, že pravicové strany mají jako svou vlajkovou loď zase snižování daní, ale bývalo by stačilo, kdyby ji nasadili o dva tři roky později. Nebyl by tak velký propad a ministr Kalousek by pak nemusel býval tak škrtat ve výdajích, které pak zase podsekly spotřebu.

Dám konkrétní příklad: došlo ke zmražení platu státních zaměstnanců, což je jistě jedno z opatření, jak snížit výdaje státního rozpočtu, byť se mi to nelíbilo, ale mělo to okamžitý dopad na výběr DPH v následujících měsících. Pan ministr se tomu velmi divil, protože si myslel, že lidé sáhnou do úspor, ale takový úředník na radnici dostává průměrný plat a příliš velké úspory nemá. Takže podsekl platy lidí, kteří mají sice jisté zaměstnání, ale nebyli ochotni utrácet, a podsekl si veřejné zakázky, podsekl si spotřebu domácností, a tím, že se snížil výběr daní, snížila se i příjmová stránka. A do toho krize. Takže naše krize byla zčásti zvnějšku a částečně dána i těmito kroky vlády, která trvala na plnění svých slibů i za těchto okolností. Zavedli je v nešťastné době.

MK: Teď je sociální demokracie v koaliční vládě. Jaké chováte naděje a přání, co z programu sociální demokracie by se podle Vás mělo rozhodně zrealizovat?

Brzobohatá Z.: Já osobně, protože se zabývám veřejnými financemi, si přeji návrat progresivního zdanění. Byť se asi nevrátíme ke čtyřem sazbám. Upřímně řečeno, i pan Kalousek už nějaké to solidární zdanění zavedl. Rozhodně podporuji třetí sazbu daně z přidané hodnoty na léky, náhradní dětskou výživu a knihy. Mluvilo se i o plínkách, ale to by bylo na delší debatu. Já si myslím, že ty jsou nahraditelné, na rozdíl od léků a nenahraditelné náhradní dětské výživy, u těch plínek jsem staromilec z ekologických ohledů.

Vůbec se nemluví o další věci. Díky tomu, že došlo ke zmrazení mezd, u nás je rozdíl mezi minimální mzdou a průměrnou mzdou největší, jsme asi třetí od konce v Evropské unii. U nás to dělá třetinový rozdíl. Mohli bychom si říct, že je to tím, že nejsme bohatá ekonomika. Ale problém je, že ten, kdo bere minimální mzdu, je na hranici bídy. A to je daleko horší ukazatel, protože jinými slovy se vám nevyplatí pracovat. Vy pracujete, a stejně jste na hranici bídy. Proto jednoznačně podporuji snahu naší vlády prosadit postupné zvyšování minimální mzdy tak, aby to odpovídalo aspoň polovině mzdy průměrné. Kdo pracuje za minimální mzdu, by neměl být na hranici bídy. To je běžné v zemích Evropské unie. Nebavíme se o konkrétní výši, ale bavíme se o poměru i z hlediska chudoby. Osobně se domnívám, že u mnoha případů je sice oficiálně minimální mzda, ale ve skutečnosti je za tím šedá ekonomika. Lidé jsou vypláceni na ruku, ale samozřejmě bez odvodu sociálního a zdravotního pojištění, na čemž jsou biti, když jdou do důchodu, kdy jim vyměří nízký důchod. V realitě by přešli do legální ekonomiky. Vím, že nejvíc se to děje v pohostinství a v podobných profesích.

MK: V loňském roce se objevila evropská iniciativa za základní nepodmíněný příjem. Sledovala jste ji?

Brzobohatá Z.: Vím, o co jde, ale musela bych znát podrobnosti. Zní to velmi líbivě. Otázka je, jak by to vůbec fungovalo. Jestli by to mělo být tak, že každý občan dostane nějaké penzum a tím bude nahrazeno úplně všechno, tak s tím já bych osobně rozhodně nesouhlasila, protože si myslím, že je potřeba určitá míra solidarity, jsou nutné pojišťovací systémy, kdy se člověk jednak pojišťuje na stáří, ale má třeba i zdravotní pojištění pro případ onemocnění, úrazu. Jednotlivce možná mrzí, kolik do toho odvede za celý život, a pokud je zdravý, ze společného fondu ani nečerpá, ale možná bych byla radši, kdybych byla celý život zdravá a žádnou pomoc nečerpala, než byla mladá, vážně onemocněla a pak čelila nákladům, které jdou do milionů. Byla bych proti tomu, kdyby šlo o to, dát měsíčně každému peníze a pak každého nechat, aby si je šetřil nebo s nimi nakládal podle svého uvážení. Minimálně je nutné zachovat systém solidarity , kdy jde o zcela neplánované věci. Tady jsem pro sociální stát, aby se opravdu postaral o to, že se člověk nedostane do nějaké bezvýchodné situace.

MK: Váš kolega Keller hovoří často o tom, že se změnami ve struktuře a nabídce práce a s rostoucí automatizací v podstatě časem dospěje naše civilizace k tomu, že nebude dostatek práce ani pro kvalifikované či vzdělané. Hledá na tohle sociální demokracie nějaký recept, nebo i Vy osobně?

Brzobohatá Z.: Na tohle nedokážu odpovědět. Ale protože jsem původním vzděláním vystudovaný elektroinženýr - těch v politice zas tolik není, a političek ještě méně -, můžu k tomu říct jedno: vím, že když se zaváděly telefony a postupně se to rozšiřovalo, někdo vyčíslil, kolik bude potřeba telefonistek, které budou přepojovat na poštách, a došlo se k úplně šílenému číslu. Zjistilo se, že bychom na to neměli obyvatele, když to přeženu. Pak se zavedly automatické ústředny a řešil se pro změnu opak, kolik lidí bude propuštěno. Pro lidi se nakonec našlo jiné uplatnění.

Nedokážu to říct s jistotou, ale dost možná za dvacet let budou existovat úplně jiné obory než ty, které dnes známe. Nemyslím si, že to bude jen v oboru služeb. Ale je jasné, že i my Češi jsme čím dál méně šikovní, takže si potřebujeme objednávat čím dál více služeb než před dvaceti lety, kdy jsme byli schopni si všechno udělat doma na koleni. Chceme si spravit byt, potřebujeme řemeslníky... A budou i nové obory, které dnes nejsme schopni odhadnout. Třeba v oblasti nanotechnologií, počítačových záležitostí, umělé inteligence. Tam určitě vzniknou nová pracovní místa.

MK: Věříte tomu, že nové práce nebudou prekarického typu, ale že kapitál a peníze doputují až k pracovníkům, že majitelé peněz mají zájem na tom dobře platit zaměstnance? Došlo k obrovské financializaci ekonomiky, některé peníze již vydělávají bez jakéhokoli vkladu člověka.

Brzobohatá Z.: No proto jsem ráda za tuto otázku, protože se názory pana profesora Kellera krásně propojily s mými názory, tedy názory člověka, který se zabývá ekonomií a zdaněním finančních transakcí, což je přesně, o čem mluvíte. Pokud jako investor vezmu peníze, zmodernizuji fabriku a budu vyrábět a vydělávat, tak to je příklad dobrého a prospěšného investování. Ale pokud budu jen obracet peníze ve stylu hypoteční bubliny a podobně, tak přesně tam by měla nastoupit daň z finančních transakcí. Jestliže peníz změní šestkrát za den majitele, tak to není investování... nejde tu o zaměstnanost, o to, že úvěr někdy splatím jako podnikatel. Tady by daň měla být. Tím se investorům nezakazuje investovat touto formou, tj. dělat jen finanční operace, ale daň by šla aspoň do rozpočtu státu. A v případě, že banka zkrachuje, má nějaký fond, z kterého to bude sanovat. Toto je důvod, proč si pak investor i rozmyslí, jestli do rizika jít nebo nejít.

MK: Přejděme k evropským tématům. Těsně před volbami do Evropského parlamentu se nechal slyšet bývalý prezident Klaus, ale i prezident Evropské komise van Rompuy, že Evropský parlament nemá zas tak velký vliv. Jaká je Vaše reakce k těmto prohlášením?

Brzobohatá Z.: Pro předsedu Evropské komise je to zbožné přání, protože do doby Lisabonské smlouvy měl Evropský parlament některé pravomoci omezené a Komisi to jistě vyhovovalo. Řeknu konkrétní příklad, dřív v případě víceletého finančního rámce, který teď doběhl, měl Evropský parlament jen takovou konzultační roli, jinými slovy, co si domluvila Evropská rada s Evropskou komisí, to platilo, a Evropský parlament to jen projednal. Nyní se připravoval nový víceletý finanční rámec, kde jde samozřejmě také o peníze pro Českou republiku, a parlament má nově schvalovací právo! Takže jsme se dostali na úroveň schvalování běžného státního rozpočtu. Vláda se nějak dohodne, dá to do parlamentu, poslanci to schválí-neschválí. Stejný proces. Rada se domluvila s Komisí, předložili návrh a mysleli si, že to evropští poslanci schválí, protože ty dva subjekty se dohodly, a zavládlo obrovské zděšení, když se to nestalo. Musím říct, že i novináři nás kritizovali. Ale já jim říkala, vážení, dovedete si představit, že by česká vláda dala rozpočet do parlamentu a poslanci by ho v prvním čtení napříč politickým spektrem schválili a řekli, je dobrý? To sotva. Tak jako má český parlament právo měnit rozpočet, od toho ho přece máme, stejně tak i Evropský parlament, má-li schvalovací pravomoc. Jedná tedy opravdu jako aktivní partner. Rozpočet jsme projednávali asi tři čtvrtě roku, než došlo k některým korekcím. Musely ustoupit všechny tři strany. Tady je těžší, že jsou strany tři, nikoli strany dvě jako na české politické scéně.

MK: Uveďte prosím příklad takové prosazené úpravy v rozpočtu...

Brzobohatá Z.: No, my jsme z minulého období měli nezaplacené faktury, jinými slovy existovaly schválené projekty, které prošly kontrolou, které byly v pořádku, a členské státy čekaly na zaplacení, jenže chyběl cash-flow. A my jsme říkali, že nejprve členské státy musí zvýšit rozpočet na rok 2013, všechny faktury, které se týkaly tohoto období, se zaplatí a my začneme rok 2014 s nulou. Ne že začneme v minusu ve výši 16 miliard eur, které nám na zaplacení faktur chybí. Nepodařilo se úplně smazat těch 16 miliard, ale došlo ke snížení. Členské státy navýšily rozpočet, protože o stejnou částku bychom museli snížit těch dalších sedm let. Takže to byla jedna z věcí.

Anebo se jednalo o tzv. revizi. Členské státy, mezi nimi i Česká republika, se pochopitelně velmi bránily tomu, aby uprostřed toho víceletého rámce došlo po 3,5 letech k přehodnocení rozpočtu, ale my jsme argumentovali, že sedmileté období je velmi dlouhé a v tom minulém přišla finanční krize, kdy došlo k výraznému snížení rozpočtu. Nikdo už nepřepočítal výdaje podle nových příjmů do evropského rozpočtu, neudělal revizi, a proto jsme se dostali k těm nezaplaceným fakturám. A proto jsme chtěli tu revizi, aby se věcně posoudilo, zda je rozpočet reálný nebo ne. Nevíme, jestli krize potrvá či ne, sedm let je hrozně dlouho.

MK: Jste v rozpočtovém výboru a současně i v kontrolním výboru, takže tam se eurem zabýváte dnes a denně. Ustupující vliv dolaru – který se snaží opustit například země BRICS – má vliv na euro. Euro začínalo jako měna, o které mnozí pochybovali, hodně pochybovačů se našlo mimo jiné v USA. Hodně kritiků mu nepřálo už jen proto, že tím vznikal konkurent této světové měně. Chápu, že je euro významná vyvažující síla na měnovém trhu, na druhou stranu v rámci krize začala ECB používat podobné mechanismy uvolňování jako dolar... Nevím, jak se díváte na tento postup a měnovou politiku ECB...

Brzobohatá Z.: Rozpočtový výbor se tím nezabývá úplně do detailů, protože stabilitu eura řeší Evropská centrální banka (ECB), ani nemám pocit, že bychom příliš zasahovali nebo se snažili nějak ovlivňovat její rozhodování. To Evropskému parlamentu nepřísluší, už proto, že jsou tam zástupci zemí mimo eurozónu, takže je to citlivé.

U nás se otázka eura skloňuje na všech úrovních, já osobně si myslím, že jsme ho měli už dávno přijmout. Ve stejné době jako Slovensko i my jsme na to byli připravení, i my jsme splňovali kritéria v roce 2005, 2006. Měli jsme se pro něj rozhodnout. Já jsem ryze praktik. Z pohledu občana je to v zásadě pořád stejné, plat i ceny podělím 27, dle dnešního kurzu. Co si mohu koupit, je stále stejné.. Ale mám teď na mysli lidi, kteří podnikají. Už jen to, že vedou účetnictví ve dvou měnách, neustále se něco přepočítává. Ten, kdo obchoduje více se zeměmi eurozóny, s tím má problémy, vezměme jen otázku kurzu, viz rozhodnutí ČNB z listopadu minulého roku, kdy se kurz změnil o dvě koruny a bylo... Tyto věci jsou velice citlivé pro podnikatele.

Onehdy jsem si četla Euro nebo Týden, už nevím, rozhodně to nebyl žádný sociálně demokratický týdeník, a v něm otiskli názory podnikatelů. Sama jsem byla překvapená, kolik podnikatelů se přiklánělo k euru z těchto praktických důvodů, nikoli z žádných makroekonomických a jiných důvodů. Což mě utvrdilo v mém názoru. Vím, že se toho občané bojí, i na Slovensku se toho báli, dneska po pěti letech už tak neuvažují, vyrovnali se s tím. Nemají problém s eurem. Byznysu to v době oživení výrazně pomohlo. Investoři zvažují, zda investovat někde, kde musím dělat konverze, kde nevím, jaká bude stabilita měny v této malé zemi? Bude někdo spekulovat na českou korunu a já tam prodělám, nebo půjde na Slovensko, kde je stejně kvalifikovaná pracovní síla, lidé jsou stejně vzdělaní jakov Česku, ale je tam měna, kterou znám a nemám tam žádné další náklady? Ten investor to takto posuzuje a jde na Slovensko.

MK: Není od věci se zeptat také na transatlantickou smlouvu o volném obchodu. Jaká rizika, i přes malou informovanost o samotném obsahu smlouvy, vyplývají na povrch...?

Brzobohatá Z.: Kolem té smlouvy je dost tajemna. Kdykoli je něco tak tajemné, budí to ve mně podezření. Já čekám na to, až bude smlouva na stole se všemi detaily, se všemi doplňky, a pak je možné vyhodnocovat, jaké to bude mít vlivy, jestli to má smysl nebo nemá. Zažila jsem projednávání smlouvy ACTA, která se týkala jen duševního vlastnictví, a byla k tomu také celá řada neveřejných částí, a když se to zveřejnilo, opravdu byly některé části pro mne nepřijatelné. Jen z toho, co vím, se skutečně obávám, že by mohlo dojít ke snížení přísných norem, které máme v Evropě ve vztahu ke geneticky modifikovaným potravinám, některým hygienickým pravidlům.

Ale i z hlediska ochrany práv zaměstnanců. Totiž u nás v Evropě si odbory vybojovaly poměrně silné postavení, neříkám, že v České republice, ale v některých evropských zemích je pozice odborů opravdu silná a umí si vyjednat velmi dobré sociální podmínky. Nejsem si jistá, že pokud bychom převzali americký styl poměrů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, bylo by to dobře. Obávala bych se, že bychom k tomu byli tlačeni. To je třeba moje pozice, proč se mi to úplně nelíbí. Myslím si, že vysoké evropské standardy Amerika stěží přijme, spíš bude reálný tlak na to argumentovat, že tam a tam to vyrobí levněji, ale bez ochrany pracovníků, a my do toho půjdeme taky, protože chceme být konkurenceschopní. V tomto já vidím riziko pro lidi, kteří se živí v zaměstnaneckém poměru.

MK: Jedním z Vašich témat je také nezaměstnanost mladých. Na debatě think-tanku Evropské hodnoty jste mluvila o tom, že se Vám líbí princip duálního vzdělávání, střídání výuky a praxe. Jak by měla Česká republika převzít tento princip a v jakém rozsahu?

Brzobohatá Z.: Měli bychom se podívat, že to tady už fungovalo. My jsme bohužel při transformaci školství s vaničkou vylili i dítě. Měli jsme velmi dobrý systém učňovského vzdělávání, který fungoval tak, že první dva roky byl učeň týden ve škole, týden byl v dílnách, ve středisku praktického vyučování a třetí týden už byl u svého zaměstnavatele, včetně toho, že ten zaměstnavatel už mu mohl platit nějakou symbolickou mzdu. A byla běžná dohoda mezi zaměstnavatelem a učněm, že za vyučení tam bude pro něho nějakou dobu pracovat. Samozřejmě zaměstnavatel nesl nějaké náklady, bylo to stanoveno tak, že když chtěl mladý člověk pak odejít z firmy, musel zaplatit náklady. Byla to zcela regulérní smlouva. Tak to běžně fungovalo. Výhodou pro zaměstnavatele bylo, že si ve třetím roce toho učně vychoval pro svou firmu, jinými slovy pracovní návyky, zvyklosti ve firmě, velice často dostal některý ze starších pracovníků učně na starost, měl za to malý příplatek, takže zaučoval úplně přirozeně. Pochopitelně tenkrát otázka nezaměstnanosti nebyla nijak zvlášť aktuální, ale ten mladý člověk měl jistotu nástupu hned po ukončení školy, hned po vyučení začal být produktivní, nebylo tam období žádného rozkoukávání a přešlapování. Smlouva bývala na tři roky, což mi nepřijde nějak přehnaně dlouhá doba, aby ten člověk získal praxi. A aby se to vrátilo zaměstnavateli, když už do něj něco investoval. Toto není vůbec složité. Musely by se nastavit daňové úlevy pro zaměstnavatele, že pokud si vychová tímto způsobem pracovníka, může si to dát do nákladů. Ale myslím si, že dneska už něco takového v systému máme.

MK: Pochválila jste něco na minulosti před rokem 1989 a tím se dostáváme k další otázce. Přijde mi, že jsme se dosud nedokázali srovnat nějak smysluplně a důstojně se svou minulostí. Čím více se vzdalujeme od té doby, tím více se stupňují projevy antikomunismu. Jak Vy vidíte oprávněnost existence komunistické strany dnes? Omluvila se podle Vás komunistická strana dostatečně za své zločiny před rokem 89? Mají trvat lustrace? Jak se vlastně s minulostí vypořádat, aby na ni nedoplácelo například to dobré, co z toho či onoho důvodu fungovalo?

Brzobohatá Z.: Já jsem se bavila o konkrétním příkladu ve školství, to nesouviselo vůbec s nějakým ideovým vlivem, ale s tím, že stavební firma potřebovala zedníka, který uměl postavit rovnou zeď. To nemělo žádné ideové základy. Je strašná škoda, že jsme toto opustili. Je to ovšem spíš proto, že velké státní podniky se po revoluci rozprodaly a rozpadly, ubylo dětí, bylo to jedno s druhým. To nebylo jen změnou ideologického ovzduší. Ale myslím si, že bychom tu metodu měli převzít, v jiných zemích přetrvala a nese výsledky, tak bychom ji neměli jen proto, že to tady bylo před rokem 89, zavrhovat. Funguje v Rakousku, v Německu, kde asi tyto námitky a minulost nejsou relevantní. Měli bychom se vrátit k osvědčené praxi a zatraktivnit řemeslné obory. Na trhu práce máme spoustu ekonomů a manažerů, ale nemáme řemeslníky. Dneska už staří řemeslníci či řemeslnice, abych byla genderově korektní, odcházejí a není dorost. Do patnácti let bude těžší sehnat dobrého obkladače nežli sehnat dobrého programátora, který je schopen udělat informační systém.

Můj názor je takový, že po revoluci byla možná politická shoda a i občané by bývali v té době přijali, kdyby se komunistická strana zakázala. Tehdy se to neudělalo, já jsem v politice nebyla, nemohu posuzovat... Jako matka na rodičovské dovolené jsem tehdy politiku opravdu nesledovala detailně, ale jestliže v dalších volbách Komunistická strana Čech a Moravy – alespoň tedy malá změna názvu – získala podporu občanů, tak jsem si myslela, že bude mít postupně podporu menší a menší, když už se nezakázala, že ve volbách bude pomalu ztrácet podporu voličů a skončí. Ale občané jí dávají důvěru, jsme v demokratické zemi, oni jsou v parlamentu podle naší ústavy, a tak ji beru jako součást naší politické scény.

MK: Nepřijde Vám, že to jakým způsobem jsme se s minulostí vypořádali nevypořádali má vliv i na hodnocení samotné sociální demokracie? Levice je jaksi ještě dnes takové ošklivé slovo. Dlouho bylo vnímané jako v podstatě synonymum komunismu. Když si vezmu Stranu zelených, u ní je jasné třaskavé pnutí po linii pravice levice. KDU-ČSL také bojuje s přívlastkem sociální, který je stále vnímán nějak pejorativně, jako by byl nějak příliš blízko k socialismu atd. Kritici levici s velkou lehkostí podsouvají jiné významy...

Brzobohatá Z.: To je docela hezký marketingový výsledek působení ODS, která na počátku 90. let všechno, co bylo sociální, nazvala socialistické v pejorativním smyslu, protože v té době to mělo pejorativní označení. Dneska jsme ale v socialistické frakci v Evropském parlamentu a vůbec to žádný pejorativní přídech nemá. Bylo to tehdy trochu hraní na antikomunistickou notu. Nevím, možná je rozdíl v Praze, ale v našich malých obcích je tento problém dávno překonán, není to vůbec téma, kterým by se lidé zabývali.

MK: Krušným tématem je Ukrajina. Na dvou stranách dvě velmoci Rusko a Spojené státy americké. Vy v EP sice nebudete rozhodovat přímo o nastolení politických vztahů, ale nicméně můžete ovlivnit duch politiky. Jak by se měla EU k Ukrajině a k probíhajícímu konfliktu postavit?

Brzobohatá Z.: Omlouvám se, neodpovím na tuto otázku. Mé informace jsou jen z toho, co mi přinesou média. A nejsem v zahraničním výboru, abych měla informace naprosto pravdivé a korektní. Domnívám se, že jsou třeba i v chráněném režimu, což je logické v tomto případě. Nejsem schopná odpovědět. Myslím, že by lépe odpověděl kolega Rouček, který se tím zabývá. Neberu to jako hendikep, protože každý se tam zabýváme něčím jiným.

Spíš si myslím, že ta krize na Ukrajině ukázala na jednu velkou slabinu EU. Už hodně dlouho řešíme, kam chceme směřovat a pořád jsme toto dilema nerozsekli: jestli chceme být stávající společenství, nebo chceme jít o krůček dál, k většímu sjednocování, ať už to nazveme konferederací, federací či něčím podobným. Ukrajina nám ukazuje, že by nám to slušelo minimálně v zahraniční politice. My už jsme dneska silným ekonomickým hráčem díky jednotnému trhu, ale v zahraniční politice ještě více převažují národní zájmy, i v konfliktu na Ukrajině mnoho států vystupovalo spíš jednotlivě, bilaterálně, protože se cítily více ohroženy. Byla jsem teď na Maltě, tam konflikt vůbec nevmínají, protože se necítí vůbec ohroženi. Je jim vzdálený. V Polsku a v pobaltských republikách je to zas úplně jiné téma.

Jako máme dneska jakoby evropské ministerstvo zahraniční, měli bychom se více sbližovat, abychom měli jednotnou zahraniční politiku. Tady souhlasím s prezidentem Zemanem, že bychom měli mít společnou evropskou armádu, už jen z finančních důvodů. I to by byl velmi silný hráč vůči Ukrajině, vůči Rusku, kdybychom byli v tomto směru více sjednoceni, možná ne unitární stát, ale federace, která vystupuje jednotně. Ale je otázka, co si teď zvolíme. To je na občanech. Evropské volby budou také o tom, jestli se chceme vrátit o krok vzad a ledacos rozvolnit, nechat jen volný trh a vrátit se zpátky, nebo jestli chceme přenést na Unii více pravomocí.

MK: Jaké ženské osobnosti na české politické scéně, ale i mimo ni, vidíte, sledujete, kterých si vážíte? Které z nich by mohly aspirovat na post první české prezidentky?

Brzobohatá Z.: Tak na to nedokážu odpovědět...

MK: Tak odpovězte zvlášť na první otázku...

Brzobohatá Z.: Velmi inspirativní je pro mne paní Rut Kolínská, která založila síť mateřských center. Vybudovala ji od nuly. Je to dáma s neuvěřitelnou energií, třebaže filosoficky jsme trochu rozdílné. Kromě toho má myslím pět dětí, je to normální máma. Já si jí cením jako ženy, matky a současně ženy, která strašně moc udělala v této oblasti. Vím, že v minulých volbách chtěla kandidovat, ale nepodařilo se jí sehnat podpisy. Já jsem měla svého kandidáta, Jirku Dienstbiera, asi bych ji tedy ani nevolila, nicméně fandila jsem jí jako nezávislé osobnosti v získávání petičních podpisů. Ona není v žádné politické straně.

MK: Občas slýchávám, že šance osobnosti mimo politiku aspirující na prezidentský post jsou malé, žádné, i když jsou přímé volby. Je reálné či žádoucí z Vašeho pohledu, aby na prezidentský úřad nastoupila žena se zkušeností řekněme z neziskové, akademické sféry?

Brzobohatá Z.: Myslím si, že u ženy to možné je, protože my ženy umíme dobře vyjednávat. Žena by se rychle dokázala zorientovat v politických záležitostech a byla by možná opravdu neutrálním prvkem. Když tam přijde kandidát z politické strany, pořád – a je to logické, když jste dlouhá léta členem nějaké strany, vrácením knížky se to nesmaže – zastáváte nějaký politický názor, ten se vždycky projeví. Jako se projevil u prezidentka Klause, Zemana. Názor tam vždycky bude, byť budou nově nestraníci. Kdyby přišel někdo úplně zvenku, nejsem si jistá... muži dost často podléhají kouzlu funkce, kdežto ženy více hledají obsah funkce.

MK: Svého kandidáta jste prozradila, zvolen byl jiný. Jak hodnotíte po roce a kousek působení a přínos – a schválně se ptám v kladném smyslu – prezidenta Zemana?

Brzobohatá Z.: Jednoznačně orientace na Evropskou unii. To, že vyvěsil vlajku na hradě je symbolické, ale on je opravdu vnitřně proevropský a při všech příležitostech to dává najevo. Ať už tím, že absolvoval projev v Evropském parlamentu, nebo v Evropské unii. To je naprosto diametrálně odlišný přístup od posledního prezidenta, který byl zásadně negativní.

MK: Našla byste i něco jiného? Mediálně obraz je poměrně jednostranný. Přináší prezident Zeman něco nového, nějakou novou hodnotu, něco podstatného, co médiím třeba uniká?

Brzobohatá Z.: Je důležité, že je první přímo zvolený prezident. Vždycky to prvenství mít bude. On může nastavit pojetí této funkce s takovýmto mandátem. Ale to bude třeba hodnotit po uplynutí období, co bylo pozitivní, co bylo negativní. V každém případě i když mu Ústava dává stejné pravomoci, logicky vzato má přece jen v morální rovině silnější mandát. Ale je otázka, jak ho naplní, protože naše ústava předpokládá, že prezidentem je moudrý člověk – muž či žena – a neupravuje mu všechny detaily, jak by měl postupovat. Někde to může být na škodu – mně třeba vadí, že tam chybí termíny, to by tam být mělo, ale je to taková technická věc -, na druhou stranu mám za to, že prezident má mít určitou volnost, zejména v okamžicích, kdy dojde k nějaké krizi. Nemůžete všechno popsat do detailu. Pak by to byl jen nějaký člověk, který plní jen nějaký pracovní postup, a to určitě nebylo takto míněno, aby hlava státu bylo takto svázaná. Ale chybějící termíny mi vadí. Byla to chyba, že je nemáme v Ústavě už od roku 1993.

MK: Kdy si myslíte, že budeme mít první českou prezidentku?

Brzobohatá Z.: Nevím, ale můžu Vám říct, že mě to mrzí, jako evropští poslanci dostáváme monitorovací zprávy, co se děje ve světě. A teď nevím, v které africké zemi, o jejíž demokracii jsem měla možná zkreslené představy, to bylo... Mě fascinuje, že tamhle je premiérka, onde je prezidentka nebo předsedkyně parlamentu. Velmi často se delegace našich politiků setkává v rozvojové – z našeho pohledu – zemi s politickou reprezentací, kde je většina žen. To mě zamrzí, přiznávám.

MK: V některých případech to bude asi dáno i tím, že v zemích po vleklých válečných konfliktech ubylo dospělé mužské populace... Nebo ztratila důvěru.

Brzobohatá Z.: To je možné, ale já jen říkám, že při čtení těchto zpráv mě to zamrzí... Mám pořád pocit, že i my Češi inklinujeme k tomu, že hlava státu má být muž. Nevím proč. Možná ještě přetrvává to tradiční pojetí. Setkávám se s tím v komunální politice, když tvoříme kandidátky. Když někoho požádáte, aby šel na kandidátku, ještě se mi nestalo, aby muž řekl, že to probere doma, ale u ženy se mi to stane u 100% případů. Než se rozhodnou, musí si nechat projít hlavou, jak to budou dělat. Pořád tady tento genderově nevyvážený přístup je. Nevím, jak ho překonat.

MK: Jste politicky angažovaná v tom dobrém slova smyslu už dlouho řadu let, teď budete možná znovu zvolena do Evropského parlamentu. Přemýšlíte, co po něm?

Brzobohatá Z.: Mám to jednoduché. Šla jsem do politiky, abych pomohla neziskovému sektoru, protože si myslím, že potřebuje zastání. Šla jsem nejprve do komunálu, ale zjistila jsem, že je potřeba jít i na další stupně. Vrátila bych se zpátky do neziskového sektoru a snažila se mu pomoci. Teď se třeba „podařila“ chyba v zákoně, kterou nikdo nechtěl a spolky výrazně poškodí. Jeden z poslanců má dát drobný pozměňovací návrh, chyba by se měla co nejdříve napravit. Ale měla jsem informaci, že nebyl záměr spolky poškodit.

MK: Co teď máte konkrétně na mysli?

Brzobohatá Z.: Všechny spolky jsou evidovány v rejstříku a každý zápis je zpoplatněný. V původním návrhu zákona stálo, že všechny veřejně prospěšné organizace nebudou platit. Všichni čekali, že projde zákon o veřejné prospěšnosti, ale ten neprošel. Jinými slovy dneska v České republice není jediná organizace, která by daný statut měla, a tím pádem nemůže žádat o osvobození. A jsme u toho, že spolek skautů, kerý změní svého náčelníka na úrovni střediska a musí tuto skutečnost nechat zapsat do rejstříku, protože jde o statutáře, nebo nedejbože změní sídlo, protože se přestěhovali s klubovnou, tak za to pokaždé zaplatí tisíc korun. A jenom pro naši malou organizaci, kde máme třicet podřízených článků, teď musíme přeregistrovávat hlavu, musíme registrovat i podřízené články, to znamená 30.000 Kč, což zákonodárce nepředpokládal a nechtěl, ale tím, že ten druhý zákon neprošel, spolky se dostaly do této situace. Když mě spolky oslovily, ráda jsem se obrátila na všechny své kolegy, včetně pana premiéra a předsedy poslaneckého klubu a popsala jsem jim příklad, aby tento pozměňovací návrh podpořili už v prvním čtení. Týká se to myslivců, skautů, zahrádkářů, pionýrů, všech těchto organizací. Berme také v potaz, s jakými finančními prostředky ony hospodaří.

MK: Ještě by mě zajímalo s ohledem k Vaší původní profesi jedno... Vy jste vystudovala elektrotechnickou fakultu, dokonce jste programovala...

Brzobohatá Z.: Mé první zaměstnání bylo programování světelných křižovatek, hodně daleko od Evropského parlamentu.

MK: Přemýšlíte někdy, v čem by se státní správa mohla zlepšit díky využití informačních technologií, když by ovšem daný systém byl pojatý a promyšlený systematicky i systémově? Dokážete si představit nějakou investici, která by pomohla správě věcí veřejných?

Brzobohatá Z.: V roce 19901 jsem nastoupila jako informatička na městském úřadě, takže jsem zažila období budování informačních systémů na úrovni komunálu. Nechci teď říkat, jestli to by úmysl nebo to byla jen neznalost, ale práce nebyly řízeny z centra. A když se zamyslíte, že se zaváděl živnostenský zákon a evidence podnikatelů, jako informatik vím, že to mělo vzniknout na nějakém ministerstvu a každá obec měla mít některé věci povinně, když to měla vykonávat. Ale to se nestalo. V té době si každá obec programovala svou evidenci obyvatel. Když uvážíte, jaké daly peníze jen za programování, pak se to samozřejmě převádělo do jednotného systému, ale to už byl krok navíc. Chyběla nějaká informatická koncepce v těch překotných 90. letech. S nástupem každé nové agendy byla šance to dohnat, mít to hotové, mělo se to jen jako skládačka vložit do nějakého jednotného informačního systému. Bohužel jsme tu dobu prošvihli.

MK: Jak to myslíte, už se to nedá napravit?

Brzobohatá Z.: Určitě by to šlo, ale dneska už máme nějaké registry informací. To je pokus, jak to dohnat. Předně bychom se museli zbavit resortismu. Jak jsem byla na ministerstvu financí, tehdy jsme se jezdili inspirovat do Rakouska a na Slovensko na takzvaný systém Státní pokladny. Nenaráželi jsme na legislativu, ta by se dala upravit... Víte, ministerstvo financí by pak vidělo, co se děje na ostatních ministerstvech. Ne vždycky, když jsou koaliční vlády, je to bráno pozitivně. Jinými slovy na tom Slovensku Státní pokladna tušila, že nějaké ministerstvo chce koupit 100 tiskáren a za kolik. Dneska se některé ty prvky vybudovaly – já tam byla před 12 lety -, ale systém není ucelený jako v Rakousku, kde vědí o každém euru v rámci státního rozpočtu. Mají velký přehled. To není jen kontrolní funkce, vy pak můžete optimalizovat cash-flow, což je důležité v případě, že čerpáte peníze na dluh. Nepůjčíte si miliardy v květnu, když víte, že budete mít peníze, když se zakázky na tanky bude platit až v září. Ten úvěr můžete čerpat až v září a ušetřit na úrocích. Bez Státní pokladny, která to takto hlídá, kdy je jaká splátka, kdy můžete... Tohle se nedá dělat pomocí jedné excelovské tabulky. Na to je třeba mít robustní informační systém a velice dobře nastavit, kde berete informace. To může vést k výrazným úsporám.

Ale teď už ministerstvo financí má systém aspoň na řízení státního dluhu. První modul, který vybudovali. Tohle jako informatik vidím velmi pozitivně. Ono se o tom moc nemluví, protože je to hodně odborná věc, ale kdyby se nám to podařilo dobudovat, inspirovat se Rakouskem, budou to výrazné úspory. A může se to dále propojit se systémem zadávání veřejných zakázek, centrálními nákupy. Což podotýkám bylo v koncepci reformy veřejných financí vydané už v roce 2003. Tehdejším ministrem financí, nyní premiérem. Spousta těch prvků, které potom propagovaly pravicové vlády, byly z té reformy. Jako třeba jednotné inkasní místo, respektive to, že vyplníte jeden papír, dáte peníze a ono se to rozešle na patřičná místa. Pan Kalousek to pak dělal s obrovskou nadstavbou a obrovskou pompou, ale informaticky je to primitivní systém, nad tím systémem daňové správy by se daly naprogramovat nějaké dva malé moduly. Okresní správa sociálního zabezpečení je jasná, tam nemáte, co řešit. U zdravotní pojišťovny uvedete IČO té své a částku tam pošlou. To je celé. Nebylo třeba budovat nějaký bombastický velký systém, který měl v úmyslu pan ministr Kalousek a který se potom zastavil i z těchto důvodu, ale princip byl už v té reformě v 2003. Chtěli jsme ušetřit za výběr daní a pojistného a snížit administrativní zátěž pro poplatníka.

MK: Děkuji Vám za rozhovor.