Zrušme komunisty dnes – myšlenkovým experimentem
Nezrušili jsme Komunistickou stranu Československa v roce 1989? Nevadí, pojďme ji zrušit spolu v myšlenkovém experimentu teď a tady. Je to důležité.
Představme si, že vyjednávající osobnosti na straně Občanského fóra Havel a jiní dali v listopadu a prosinci 1989 KSČ vědomě a čistě z taktických důvodů jen lživé záruky, které nehodlali dodržet.
Umíme si představit takového Havla a jiné osobnosti? Zkusme to.
Představme si, že ani Michael Kocáb a Michal Horáček, potají vyjednávající s premiérem Adamcem ještě před listopadem o nenásilném dialogu, tak rovněž činili s postranním úmyslem při první možné příležitosti druhou stranu oklamat. Umíme si to představit? Zkusme to.
Pokud odpovědi na obě otázky znějí ano, pokračujme dál. Nejpozději v lednu 1990 prezident Havel rozpustí parlament a ještě se mu podaří přesvědčit ministerstvo vnitra, aby zrušila komunistickou stranu. Staniž se.
Vzápětí si představme, že se konají volby, ve kterých nemohou oficiálně kandidovat komunisté – a vyhraje pouze nekomunistická demokratická alternativa.
Někdejší komunistický aparát a vrcholní činitelé a zhruba třetina národa, která tvořila členskou základnu KSČ, tento nečekaný obrat a lest tiše strpí a jen odevzdaně přihlíží, případně vyjadřuje svůj nesouhlasný postoj na pokojných demonstracích. V podstatě uznali svou prohnanost, zločinnost, přežilost a vyčpělost a spoléhají se nyní čestně na demokratickou soutěž. Po prvotním šoku z klamu, který nečekali, zakládají novou stranu pod jiným názvem a s programem, který natolik umně přešlapuje kolem starých komunistických ideálů, že ministerstvo vnitra nemůže vznik strany napadnout a odmítnout.
Hurá, komunistická strana je definitivně a s konečnou platností zrušena!
Pogratulujme si, zasloužíme si to. Byla to dřina.
Zbývá jen několik otázek, které bychom si měli zodpovědět jako společnost i každý jednotlivec. Co všechno jsme zrušením Komunistické strany Československa zrušili, napořád znemožnili, z kořenů vyvrátili a poslali k čertům nebo do propadliště dějin?
Vládu jedné strany a jediný možný, totalitní pohled na svět – jednoznačně.
Perzekuování opozice, věznění, politické procesy, mučení, psychický teror a vydírání, sledování tajnými službami – jednoznačně.
Hromadné sdělovací prostředky závislé na totalitní straně – jednoznačně.
Tyto zločiny bývalého komunistického režimu jsme si jasně pojmenovali, odmítáme je jednoznačně, bez hledání výmluv a polehčujících okolností, zkrátka z principu vyššího mravního o nich nikdo nemůže říct dobrého slova. Bolest obětí a jejich pozůstalých mluví sama za sebe.
Ale tím podle mého tento seznam také končí, protože v demokracii je jinak myslitelná otevřená a nepředsudečná debata o čemkoli, o privatizaci jako o zestátnění, o záchraně bank jako o odejmutím jim práva úvěrové emise, o návratu k tradicím jako o modernizaci, o levici jako o pravici, o hlubokém sociálním cítění a potřebě solidarity jako o vyzdvihování individuálního sobectví (neregulovaného trhu), o nepotřebě socialismu stejně jako o nepotřebě kapitalismu, o potřebě družstevnictví jako o anonymně vlastněných firmách, o spoluzodpovědnosti každého za svůj osud a štěstí i o principu péče sahajícím i mimo rodinu, o zdravotnictví postaveném na prevenci a placeném plně z veřejného pojištění, jakož i o nijak neregulovaném lékařství, o zrušení stálé armády a vystoupení z NATO, jakož i vysílání našich vojáků do všech koutů světa v duchu vývozu české špičkové a excelentní demokracie (rozuměj militaristická diplomacie), o ohleduplném soužití s Přírodou, jako o výrobě pro zisk nehledě na jakékoli externality, třebas i o utopiích a dystopiích.
Opravte mne, jestli se mýlím?
Pokud bych se mýlila, což se může jistě stát, tak bychom se ale velice pravděpodobně vrátili do situace v kapitalismu na konci 19. a na počátku 20. století, který hrubě vytěsňoval a ze strachu odmítal leckteré z humanistických tužeb a inspirací vyjmenovaných jen ob odstavec výše. V takové situaci jsme pak možná odsouzeni k tomu, aby se komunistické ideje znovu staly temným stínem kapitalismu, v psychoanalytickém smyslu slova.
Ale třeba bych se jen opět mýlila.
No počkat, to je nějak příliš mnoho myšlenkových experimentů naráz.
Myšlenky, pohov, rozejděte se!
Představme si, že vyjednávající osobnosti na straně Občanského fóra Havel a jiní dali v listopadu a prosinci 1989 KSČ vědomě a čistě z taktických důvodů jen lživé záruky, které nehodlali dodržet.
Umíme si představit takového Havla a jiné osobnosti? Zkusme to.
Představme si, že ani Michael Kocáb a Michal Horáček, potají vyjednávající s premiérem Adamcem ještě před listopadem o nenásilném dialogu, tak rovněž činili s postranním úmyslem při první možné příležitosti druhou stranu oklamat. Umíme si to představit? Zkusme to.
Pokud odpovědi na obě otázky znějí ano, pokračujme dál. Nejpozději v lednu 1990 prezident Havel rozpustí parlament a ještě se mu podaří přesvědčit ministerstvo vnitra, aby zrušila komunistickou stranu. Staniž se.
Vzápětí si představme, že se konají volby, ve kterých nemohou oficiálně kandidovat komunisté – a vyhraje pouze nekomunistická demokratická alternativa.
Někdejší komunistický aparát a vrcholní činitelé a zhruba třetina národa, která tvořila členskou základnu KSČ, tento nečekaný obrat a lest tiše strpí a jen odevzdaně přihlíží, případně vyjadřuje svůj nesouhlasný postoj na pokojných demonstracích. V podstatě uznali svou prohnanost, zločinnost, přežilost a vyčpělost a spoléhají se nyní čestně na demokratickou soutěž. Po prvotním šoku z klamu, který nečekali, zakládají novou stranu pod jiným názvem a s programem, který natolik umně přešlapuje kolem starých komunistických ideálů, že ministerstvo vnitra nemůže vznik strany napadnout a odmítnout.
Hurá, komunistická strana je definitivně a s konečnou platností zrušena!
Pogratulujme si, zasloužíme si to. Byla to dřina.
Zbývá jen několik otázek, které bychom si měli zodpovědět jako společnost i každý jednotlivec. Co všechno jsme zrušením Komunistické strany Československa zrušili, napořád znemožnili, z kořenů vyvrátili a poslali k čertům nebo do propadliště dějin?
Vládu jedné strany a jediný možný, totalitní pohled na svět – jednoznačně.
Perzekuování opozice, věznění, politické procesy, mučení, psychický teror a vydírání, sledování tajnými službami – jednoznačně.
Hromadné sdělovací prostředky závislé na totalitní straně – jednoznačně.
Tyto zločiny bývalého komunistického režimu jsme si jasně pojmenovali, odmítáme je jednoznačně, bez hledání výmluv a polehčujících okolností, zkrátka z principu vyššího mravního o nich nikdo nemůže říct dobrého slova. Bolest obětí a jejich pozůstalých mluví sama za sebe.
Ale tím podle mého tento seznam také končí, protože v demokracii je jinak myslitelná otevřená a nepředsudečná debata o čemkoli, o privatizaci jako o zestátnění, o záchraně bank jako o odejmutím jim práva úvěrové emise, o návratu k tradicím jako o modernizaci, o levici jako o pravici, o hlubokém sociálním cítění a potřebě solidarity jako o vyzdvihování individuálního sobectví (neregulovaného trhu), o nepotřebě socialismu stejně jako o nepotřebě kapitalismu, o potřebě družstevnictví jako o anonymně vlastněných firmách, o spoluzodpovědnosti každého za svůj osud a štěstí i o principu péče sahajícím i mimo rodinu, o zdravotnictví postaveném na prevenci a placeném plně z veřejného pojištění, jakož i o nijak neregulovaném lékařství, o zrušení stálé armády a vystoupení z NATO, jakož i vysílání našich vojáků do všech koutů světa v duchu vývozu české špičkové a excelentní demokracie (rozuměj militaristická diplomacie), o ohleduplném soužití s Přírodou, jako o výrobě pro zisk nehledě na jakékoli externality, třebas i o utopiích a dystopiích.
Opravte mne, jestli se mýlím?
Pokud bych se mýlila, což se může jistě stát, tak bychom se ale velice pravděpodobně vrátili do situace v kapitalismu na konci 19. a na počátku 20. století, který hrubě vytěsňoval a ze strachu odmítal leckteré z humanistických tužeb a inspirací vyjmenovaných jen ob odstavec výše. V takové situaci jsme pak možná odsouzeni k tomu, aby se komunistické ideje znovu staly temným stínem kapitalismu, v psychoanalytickém smyslu slova.
Ale třeba bych se jen opět mýlila.
No počkat, to je nějak příliš mnoho myšlenkových experimentů naráz.
Myšlenky, pohov, rozejděte se!