Nezrušili jsme Komunistickou stranu Československa v roce 1989? Nevadí, pojďme ji zrušit spolu v myšlenkovém experimentu teď a tady. Je to důležité.

Představme si, že vyjednávající osobnosti na straně Občanského fóra Havel a jiní dali v listopadu a prosinci 1989 KSČ vědomě a čistě z taktických důvodů jen lživé záruky, které nehodlali dodržet.
Umíme si představit takového Havla a jiné osobnosti? Zkusme to.

Představme si, že ani Michael Kocáb a Michal Horáček, potají vyjednávající s premiérem Adamcem ještě před listopadem o nenásilném dialogu, tak rovněž činili s postranním úmyslem při první možné příležitosti druhou stranu oklamat. Umíme si to představit? Zkusme to.

Pokud odpovědi na obě otázky znějí ano, pokračujme dál. Nejpozději v lednu 1990 prezident Havel rozpustí parlament a ještě se mu podaří přesvědčit ministerstvo vnitra, aby zrušila komunistickou stranu. Staniž se.

Vzápětí si představme, že se konají volby, ve kterých nemohou oficiálně kandidovat komunisté – a vyhraje pouze nekomunistická demokratická alternativa.

Někdejší komunistický aparát a vrcholní činitelé a zhruba třetina národa, která tvořila členskou základnu KSČ, tento nečekaný obrat a lest tiše strpí a jen odevzdaně přihlíží, případně vyjadřuje svůj nesouhlasný postoj na pokojných demonstracích. V podstatě uznali svou prohnanost, zločinnost, přežilost a vyčpělost a spoléhají se nyní čestně na demokratickou soutěž. Po prvotním šoku z klamu, který nečekali, zakládají novou stranu pod jiným názvem a s programem, který natolik umně přešlapuje kolem starých komunistických ideálů, že ministerstvo vnitra nemůže vznik strany napadnout a odmítnout.

Hurá, komunistická strana je definitivně a s konečnou platností zrušena!
Pogratulujme si, zasloužíme si to. Byla to dřina.

Zbývá jen několik otázek, které bychom si měli zodpovědět jako společnost i každý jednotlivec. Co všechno jsme zrušením Komunistické strany Československa zrušili, napořád znemožnili, z kořenů vyvrátili a poslali k čertům nebo do propadliště dějin?

Vládu jedné strany a jediný možný, totalitní pohled na svět – jednoznačně.
Perzekuování opozice, věznění, politické procesy, mučení, psychický teror a vydírání, sledování tajnými službami – jednoznačně.
Hromadné sdělovací prostředky závislé na totalitní straně – jednoznačně.

Tyto zločiny bývalého komunistického režimu jsme si jasně pojmenovali, odmítáme je jednoznačně, bez hledání výmluv a polehčujících okolností, zkrátka z principu vyššího mravního o nich nikdo nemůže říct dobrého slova. Bolest obětí a jejich pozůstalých mluví sama za sebe.

Ale tím podle mého tento seznam také končí, protože v demokracii je jinak myslitelná otevřená a nepředsudečná debata o čemkoli, o privatizaci jako o zestátnění, o záchraně bank jako o odejmutím jim práva úvěrové emise, o návratu k tradicím jako o modernizaci, o levici jako o pravici, o hlubokém sociálním cítění a potřebě solidarity jako o vyzdvihování individuálního sobectví (neregulovaného trhu), o nepotřebě socialismu stejně jako o nepotřebě kapitalismu, o potřebě družstevnictví jako o anonymně vlastněných firmách, o spoluzodpovědnosti každého za svůj osud a štěstí i o principu péče sahajícím i mimo rodinu, o zdravotnictví postaveném na prevenci a placeném plně z veřejného pojištění, jakož i o nijak neregulovaném lékařství, o zrušení stálé armády a vystoupení z NATO, jakož i vysílání našich vojáků do všech koutů světa v duchu vývozu české špičkové a excelentní demokracie (rozuměj militaristická diplomacie), o ohleduplném soužití s Přírodou, jako o výrobě pro zisk nehledě na jakékoli externality, třebas i o utopiích a dystopiích.

Opravte mne, jestli se mýlím?

Pokud bych se mýlila, což se může jistě stát, tak bychom se ale velice pravděpodobně vrátili do situace v kapitalismu na konci 19. a na počátku 20. století, který hrubě vytěsňoval a ze strachu odmítal leckteré z humanistických tužeb a inspirací vyjmenovaných jen ob odstavec výše. V takové situaci jsme pak možná odsouzeni k tomu, aby se komunistické ideje znovu staly temným stínem kapitalismu, v psychoanalytickém smyslu slova.

Ale třeba bych se jen opět mýlila.

No počkat, to je nějak příliš mnoho myšlenkových experimentů naráz.

Myšlenky, pohov, rozejděte se!