Zatímco justice odvedla v případu Rath pořádný kus práce, na systémové řešení v podobě zákona o veřejných zakázkách se stále čeká. Hlavním problémem případu Rath se ukázala být kartelizace soutěží o veřejné zakázky. Soutěžící firmy se domluví, své nabídky zkoordinují a domluva se zadavatelem vše přikryje. Soutěže o veřejné zakázky se tím omezují, zabraňuje se přístupu nekorumpujících firem, a cena pro daňového poplatníka roste s nekvalitou dodaného díla či služby.

Vědět, kdo za koho kope
Aby se zabránilo dohodám mezi účastníky soutěží o veřejných zakázkách, je třeba zajistit, aby účastníci soutěžící o veřejné zakázky odhalili týmy subdodavatelů, které za jednotlivými soutěžícími stojí. Je nejen třeba, aby všichni subdodavatelé, kteří dodávají více než deset procent z hodnoty zakázky, byli uvedení v nabídce spolu s tím, jakou část zakázky budou plnit, ale aby seznam těchto subdodavatelů byl po celou dobu plnění zakázky aktualizován.

Díky průběžnému monitoringu subdodavatelů by bylo možné vidět, kdo ve skutečnosti veřejné zakázky provádí a zda se nejedná o stále tytéž firmy. Krom toho subjekt, který je hlavním uchazečem, by se neměl účastnit jakýmkoliv způsobem na plnění zakázky, pokud byla vybrána jiná než jeho nabídka.

Položkové rozpočty
Za předpokladu, že se jedná o standardizované dílo typu nákup židlí či běžná stavba, ne nákup IT systému nebo studie, měla by být hlavním hodnotícím kritériem pro výběr nejlepší nabídky cena, nikoli kvalitativní kritéria. Tím by se zabránilo praktice, kdy si zadavatel nadefinuje kritéria pro výběr nejlepší nabídky co „nejgumovějším“ způsobem, aby s jejich hodnocením šlo posléze co nejsnáze manipulovat. Rovněž by se zabránilo pozdějším sporům, neboť vítězství na základě nejnižší ceny lze na rozdíl od často nejednoznačných kvalitativních kritérií jen obtížně právně napadnout.

To, aby nevyhrál „šunt“ za nejnižší cenu, který pak bude pro zadavatele představovat více škody než užitku, musí zajistit zadavatel přesným popisem toho, co od dodavatele požaduje. Součástí výzvy k podávání nabídek by proto měl být prázdný standardizovaný položkový rozpočet připravený zadavatelem. Za přesný a kvalitní popis poptávaného plnění by měla být definována jasná odpovědnost. Z věcného hlediska by za tento popis měl odpovídat nejvyšší úředník daného úřadu. Politickou odpovědnost by pak měl nést politik, který za úřad zodpovídá voličům.

Americká inspirace – bankovní záruky
Aby se eliminovalo riziko, že vítěz soutěže veřejnou zakázku neuskuteční, například protože nabídl příliš nízkou cenu a nemá prostředky na dokončení zakázky, nabízí se možnost vtáhnout do systému třetí subjekt, který by pro vedení zakázky garantoval. Tímto třetím subjektem by mohla být banka, která by účastníkům vystavovala tzv. záruku nabídky a záruku provedení. Banka by v těchto dokumentech za účastníka ručila, že v případě jeho vítězství v soutěži zakázku splní podle odsouhlasených podmínek a že nepřekročí cenu veřejné zakázky. Pokud by se tak nestalo, ručící banka by vyplatila státu kompenzaci.

Jelikož by banka poskytnutím záruky podstupovala riziko – a rovněž částečně ohrožovala svou pověst, zejména pokud by její klient vyhrál veřejnou zakázku a pak ji nesplnil – bylo by ve vlastním zájmu banky řádně si ověřit, zda její klient má na to danou veřejnou zakázku realizovat. Banka by si na jednu stranu za tuto garanci účtovala určitý poplatek, který by se projevil na ceně zakázky. Na druhou stranu by stát za tuto cenu získal jistotu provedení zakázky.

V USA režim záruk funguje od 30. let minulého století ve veřejných zakázkách na stavební práce. Bankovní záruka zajišťuje, že federální vláda nebo vlády jednotlivých států neutrpí škodu způsobenou tím, že vítězný uchazeč veřejnou zakázku neprovedl tak, jak se zavázal.

Méně korupce, méně administrativy
Zvýšení ceny provedení zakázky o poplatek bance za vystavení bankovní záruky by bylo kompenzováno snížením cen zakázek v důsledku větší soutěže a menší korupce, neboť banky by ze strachu o svou pověst negarantovaly korupční projekty. Využitím mechanismu bankovních záruk by šlo rovněž zjednodušit současnou rozsáhlou administrativu spojenou se zadáváním veřejných zakázek. To, zda je účastník schopen provést zakázku, tzv. kvalifikační, profesní či technická kritéria, jejichž posuzování je často zdrojem korupce, by nehodnotil zadavatel, ale banka, která by o tom veřejnému zadavateli vydala potvrzení.

V konečném důsledku by se omezily kartely firem, které si zakázky předem rozparcelovávají. Nekorupční firmy, zejména malé a střední podniky, by k veřejným zakázkám získaly lepší přístup. Díky tomu by se při soutěžích o veřejné zakázky zvýšila konkurence, což by vedlo ke snížení cen a úspoře veřejných prostředků.

(Podrobný návod na nekorupční systém veřejných zakázek a dotací lze najít na www.korupcejakoparazit.cz v Receptu 16 – Nástroje proti šití veřejných zakázek na míru)