Začátkem 60. let minulého století formuloval britský vědec, člen Královské akademie věd, oxfordský profesor, člen Královské geografické společnosti, nositel mnoha vědeckých i společenských ocenění, James Lovelock svoji teorii o planetární homeostázi, ve které nesmírně zjednodušeně řečeno předpokládá, že biosféra má regulační schopnosti, které udržují na Zemi podmínky vhodné pro život. Tuto teorii nazval Hypotéza Gaia, po starořecké bohyni Země.

Lovelock získal během svého života více zkušeností a informací než patrně kterýkoli jiný vědec. Pracoval pro NASA v projektu Viking, zúčastnil se řady expedic, vyzkumů atmosféry, vynalezl řadu přístrojů. Také získal, i díky své hypotéze, hodně odpůrců. Sám se v roce 2012 nazval alarmistou, protože jeho nejčernější předpovědi se nepotvrdily. Problém je, jak sám připouští, že jeho futuristické vize jdou příliš daleko do budoucnosti.

Někdy, když sleduji své kolegy v politice, zejméně české, mám pocit, že dalekou budoucností je cokoli za koncem volebního období. Politika se smrskla na sledování veřejného mínění a přizpůsobování názorů tomuto veřejnému mínění. Skutečnými pány světa jsou média a ti, kdo je vlastní. PR kouzelníci udělají z vraha hrdinu a z hrdiny vyděděnce mžikem závěrky fotoaparátu a škrtem pera. Skutečnost se nebere v potaz. Cokoli lze relativizovat, zesměšnit nebo, když už to jinak nejde, popřít. Na kterékoli vědecké hypotéze lze najít nejméně jednu chybu, špatnou formulaci a z ní dovodit, že kde je jedna chyba, je nejistý celý výsledek.

Jsem proto klimaskeptik. Nic v otázkách klimatických změn není jisté, ani být nemůže. Nic v klimatických otázkách nejde řešit v rámci jednoho ale ani dvou nebo tří volebních období. Demokracie v tomto případě selhává, protože jakákoli snaha v tomto ohledu nebude veřejností přijímána pozitivně dokud nepřijde opravdová, viditelná a hmatatelná krize. A pak už bude na preventivní řešení pozdě. Jsem klimaskeptik ne proto, že bych si myslel, že klimatické změny neexistují nebo nepokračují, že globální oteplení je fikce. Bohužel to reálně existuje, za tu dobu co se potápím proběhly na některých lokalitách viditelné negativní změny. Od kolegů biologů vím, že populace řady druhů rostlin i živočichů se přesouvají do vyšších nadmořských výšek a zeměpisných délek. Satelitní snímky Severního pólu vcelku bez diskusí prozrazují jak mizí led. Něco se tedy děje, o tom může přesvědčeně pochybovat pouze jedinec zavřený většinu času v klimatizovaných místnostech nějakého úřadu.

Jsem klimaskeptikem v jiném smyslu, a to, zda je lidstvo schopno s těmito změnami cokoli dělat. Technicky jistě ano. Ale systémově je to nemožné. Je tu totiž několik nepřekročitelných příčin. Akce by musela být celosvětová a jak ukázaly klimatické konference, to za současných podmínek nelze ani dohodnout, natož pak prosadit. Musela by existovat většinová podpora veřejnosti, dosavadní podpora je spíš jen občasná hysterie vyvolaná tím, že je čas od času pro média zajímavé přinést šokující zprávy z této oblasti. Musel by existovat nový model ekonomiky, který by dokázal pracovat s udržitelným blahobytem, nikoli s udržitelným růstem. Žádný z těchto předpokladů zatím splněn nebyl a ani hned tak splněn nebude. Jaká jsou tedy řešení? Jedno postrádá demokratickou legitimaci, ale lidská historie je už zná. V dobách válečných stavů byla vždy demokracie poněkud odložena stranou, aby mohla být přijímána drastická nezbytná opatření. V případě prudkého nástupu nějaké globální změny patrně nastane něco podobného. Druhé řešení je mnohem lepší. Vzdělávání a pochopení lidské pozice v přírodě, pochopení ekologických a tedy také ekonomických hranic naší planety a přizpůsobení se těmto hranicím. Zůstává otázka, zda na to bude dost času.