Koňské maso vydávané za hovězí se našlo v Anglii ve školních jídelnách, nemocnicích i restauracích. Skandál zasáhl už šestnáct zemí a dosáhl skutečně celoevropského rozměru. Důvěra spotřebitelů v informace o potravinách je na bodu mrazu. Jak je ale možné, že informace o obsahu koňského masa nebyla jasně uvedena na obalu potravin? Jak to, že řešíme problém až v momentě, kdy je na evropském trhu minimálně 750 tun falešně označeného masa z jediné továrny? A pokud si obchodní řetězce nevšimly, že místo hovězího prodávají koňské maso, čeho dalšího si nemuseli všimnout? Na koňské maso asi nikdo nezemře, ale analogie s nedávnou kauzou s metylalkoholem je víc než zjevná.

Irský úřad pro bezpečnost potravin identifikoval koňské maso v levných mražených hovězích hamburgrech a v dalších předpřipravených jídlech již v listopadu 2012. Kromě koňského masa se v některých odebraných vzorcích našlo i maso vepřové. Informace byla ale zveřejněna až 15. ledna 2013. Irové si pravděpodobně nechtěli pošramotit pověst při svém nástupu k předsednictví EU. Francouzské úřady navíc potvrdily, že k rozsáhlým podvodům docházelo minimálně posledních šest měsíců. Ve skutečnosti ale existuje podezření daleko déle. Respektované neziskové organizace na ochranu zvířat dlouhodobě upozorňují na převoz statisíců živých koní na jatka v rámci celé Evropy. Otázka, kam tito koně mizí, vzhledem k minimální spotřebě koňského masa v rámci EU, evidentně nikoho netrápila. Opět se nabízí analogie s metylalkoholem, vždyť se ho spotřebovává tak málo, že nikoho netrápil jeho masivní dovoz.

Běžný spotřebitel jednoduše nemůže rozeznat, jestli je výrobek z hovězího nebo z koňského masa. K tomu má etiketu, která mu má jasně a srozumitelně sdělit, co si vlastně kupuje. Jestli je v mletém mase čisté hovězí nebo směs hovězího a koniny, to jednoduše nepoznáte. Jestli je v Tuzemáku kromě etylalkoholu také jedovatý metylalkohol, také nepoznáte. Tady prostě proklamace tržních fanatiků o samostatnosti či “vlastním rozumu” spotřebitele a jeho schopnosti rozeznat kvalitu i bez “vodění za ručičku” selhávají. V prvním případě se tak maximálně pozvrací, ve druhém ale může zemřít.

Výrobci potravin šidili spotřebitele nejspíš vždycky, ale v dnešním světě, ve kterém je měřítkem všeho zisk, to čas od času přesáhne únosnou míru. Jediným receptem je nastavit přísná a jasná pravidla, důsledně kontrolovat jejich dodržování a v případě jejich porušení uplatnit citelné tresty. Místo toho převládají tendence deregulovat celý potravinářský sektor, nastavená pravidla zmírňovat nebo oslabovat spoustou výjimek a omezovat kompetence kontrolních orgánů, nebo kontrolní orgány oslabovat přímo systémově.

Ukazuje se, že kvalita kontroly potravin v členských státech není dostatečná. Přestože existují prostředky, jak předejít podobným případům, v praxi často nefungují, nebo nejsou vládami či jimi zřízenými orgány efektivně využívány. Platná nařízení nejsou dostatečně dodržována. Neustálá snaha snižovat náklady vede k využívání jakékoli mezery v zákoně. A snaha o lepší a novou legislativu naráží na silné lobistické zájmy.

Evropský parlament schvaloval v roce 2011 nová pravidla pro označování potravin, která začnou platit od roku 2014. Kromě označování původu hovězího se bude nově označovat původ i u dalších druhů masa, včetně vepřového. Tato povinnost se ale nevztahuje na masné polotovary a předpřipravená mražená jídla. Původní ambiciózní návrh byl totiž oslaben členskými státy a pravicovými europoslanci, kteří vyslyšeli protesty potravinářského sektoru ohledně údajně obtížného označování takových produktů. Sociálním demokratům v Evropském parlamentu se tehdy alespoň podařilo prosadit, aby Komise do dvou let připravila legislativní návrh, který by se specificky zaměřil na všechny druhy masných polotovarů. Tento návrh je nyní ve středu zájmu a členské státy volají po jeho rychlém schválení. Jak paradoxní a jak typické. Ministři členských států, kteří kašlali na spotřebitele a sváděli to na “národní zájem”, najednou procitli a mají starost. Metylalkohol, hamburgery s koninou, opravdu je vždycky nutný skandál takového rozsahu, aby si vlády uvědomily, že je něco špatně? Nebo jednoduše vlády tuto svou kompetenci v globalizovaném světě prostě nezvládají?