V České republice někdo dlouho pečlivě pěstoval eurofobii. Je přece tak lehké za takovou fobii skrývat chyby a neschopnost místní politiky. Nelze se tedy divit tomu, že u automobilové veřejnosti nedávno vyvolalo rozruch nařízení, které stanovuje emisní normy pro lehká užitková vozidla.

Tak se na toto nařízení podíváme blíž. Vstoupilo v platnost již v roce 2011. Proč se tím tedy někdo zabývá nyní? Vždyť letos se jednalo jen o revizi, která měla za úkol zjistit, jestli Evropská komise nenaložila automobilovému průmyslu moc, a která měla říci, jak dosáhnout cíle snížení emisí CO2 z nových lehkých užitkových vozidel do roku 2020. Dostal jsem řadu mailů kritizujících “nové tvrdé emisní limity”, jenže k žádné změně emisních limitů nedošlo. Zůstala původní výše stanovená nařízením z roku 2011. Při přezkumu se dokonce zjistilo, že původní stanovené emisní limity dosáhnou výrobci lehkých užitkových automobilů dříve a levněji než se původně předpokládalo. Není jednoduše žádný objektivní důvod si myslet, že by se orgány Evropské unie snažily poškodit automobilový průmysl a v důsledku i peněženky evropských automobilistů.

Během projednávání revize ale německý zpravodaj Holger Krahmer (ALDE, tedy pravice) skutečně dostal na stůl návrhy na zpřísnění emisních limitů. Jenže ne od nějakých zelených iniciativ. Tyto návrhy dala Evropská asociace malých a středních podniků, jejich členové nechtějí platit zbytečné náklady za palivo a dožadují se účinnějších vozů. Podnikatelé samozřejmě dobře vědí, že nízké emise rovná se nízká spotřeba, rovná se nižší náklady. Proti snižování emisí ovšem zase vystupovala Evropská asociace výrobců automobilů a to i přesto, že snižování emisí je výrazně levnější, než se očekávalo. Automobilky už samozřejmě dokáží vyvíjet a vyrábět úsporné pohonné jednotky, ale ty používají v osobních vozech a nechají si za ně trochu jinak a lépe zaplatit. Samozřejmě, že by tyto motory mohly být použity i v lehkých užitkových automobilech, jenže to by nebylo v souladu s jejich obchodní strategií. Ale pojďme ještě trochu hlouběji.

Sami výrobci mimo média přiznávají, že emisní limity, jak byly stanoveny, jsou v podstatě bez problémů a mohou jich dosáhnout daleko dříve a daleko levněji než se předpokládalo. Ten kdo především lobbuje proti emisním limitům jsou prodejci automobilů. Dá se předpokládat, že díky obrovské konkurenci na automobilovém trhu nedojde k významnému zvýšení cenové hladiny lehkých užitkových automobilů, možná v důsledku krize dojde spíše dokonce k jejímu snížení. Udržení cen by nebylo ani tak na úkor ceny výrobců, ale na úkor marží prodejců a prodejci pochopitelně bojují o zachování svých zisků.

Největším paradoxem ale je vzrušení části veřejnosti, které toto nařízení vlastně pomáhá. Veřejnost jsou přece ti, kterým z kapsy tahá peníze vyšší spotřeba a ničí jim zdraví vyšší emise. Místo toho, aby byli spokojeni s postupem, který jejich problémy částečně řeší, bojují proti sobě a za marže prodejců automobilů.

Naše nedůvěra k Evropské unii je skutečně značně rozšířená. Není to euroskepse, skeptik je ten, kdo kritickým přístupem hledá pravdu. Buďme euroskeptiky, hledejme fakta a pravdu. Nebuďme ale eurofoby. Fobie to je bezdůvodný strach, podezření a obvykle nevede ke správným rozhodnutím.