V Evropském parlamentu jsem hlasoval proti povinným kvótám. Z hlediska řešení krize je irelevantní, zda budou nějaké kvóty povinné či nikoliv. Že bych byl ale přesvědčen o tom, že svým odmítavým postojem víc získáváme, než ztrácíme, to tedy fakt nejsem.

Hlasoval jsem v Evropském parlamentu proti povinným kvótám - ty se týkají přerozdělování lidí, kteří povětšinou už na schengenském území jsou, anebo mají nárok zde být (lidé s potvrzeným statusem uprchlíka od OSN).

V tuto chvíli je v Evropě rozhodně víc než těch 160.000 migrantů, o něž v k kauze „kvóty“ jde. Druhá vlna přerozdělování může vést k zavedení trvalého mechanismu. Jak ten nápad vlastně vznikl?
Snahu o povinné kvóty vyvolal souběh dvou okolností:
1) Zaprvé - státy první linie - chránící vnější hranici, selhaly (a možná vzhledem k masovosti invaze ani nemohly jinak) při ochraně vnější hranice a při registraci těch, kdo ji překročili;
2) zadruhé, jelikož cílovým státem je hlavně Německo a Švédsko, ani tyto státy nápor migrantů nezvládají . To znamená, že dublinský princip, podle něhož zaregistruje migranta stát, kde migrant překročil vnější hranici Schengenu, se v případě masové invaze ukázal jako nerealistický. Za této situace je jistě správné dovolávat se solidarity ostatních, kdo z volného pohybu uvnitř Schengenu profitují. To ale neznamená, že chápání solidarity musí být jednotné. Německé volání po solidaritě a souběžné zvaní běženců do Německa (Merkelová) je prostě protimluv. Jenomže, jak říká padouch Gordon Gekko (Michael Douglas) ve filmu Wall Street, proti vysoké trávě se nedá čůrat.

Jsme ostatně svědky toho, jak vzniká právo: napřed lidé chodí po trávníku křížem krážem, ale jakmile někde vznikne pěšinka (tu dělá množství i váha lidí, kteří po ní prošli), objeví se i policajt, který vás napomene, když jdete mimo pěšinku. A nic nám, lehčím vahám, nepomůže, že si myslíme, že by pěšinka měla vést jinudy.
Hlasoval jsem proti kvótám i proto, že mi přijde podezřelé dovolávat se solidarity, až když jsou migranti uvnitř. Proč se nevolá po solidaritě již při ochraně vnější hranice à la „chybí nám 100.000 pohraničníků a ten či onen materiál“? České návrhy tímto směrem např. vůči Itálii nebyly přijaty.

Teď budu mírně odporovat svému tvrzení, že kvóty nic neřeší : když Němci zavírají svoje hranice a z Česka se může dočasně stát migrační čekárna pro Německo, opakuji to, co říkám od jara tohoto roku - nakonec ještě budeme o povinné kvóty prosit.
Byl jsem proto zvědav, jaké důvody přinese jednání ministrů V4 s partnery z Německa a Lucemburska. Jenže dozvěděli jsme se, že si musíme rozhodovat sami o tom, koho pustíme na své území (dobrý vtip, když nemáme zajištěnu zelenou hranici) a důraz na společnou ochranu vnější hranice.
Stojí nám to gesto tedy vůbec za to, když nic neovlivní?

Tato otázka má dvě podotázky: (a) získali jsme svým odmítavým postojem víc, než jsme ztratili?, (b) chová se skutečný partner tak, že u každého jednotlivého rozhodnutí se ptá, zda to bude on, kdo na tom vydělá?
Získali jsme svým odmítavým postojem víc, než jsme ztratili? Řekli jsme svým evropským partnerům, že nesdílíme jejich pohled na solidaritu, což oni čtou tak že nechceme být solidární, stejně jako jsme nebyli solidární, když šlo o finanční krizi nebo krizi řeckou. Ochránilo nám naše odmítání povinných kvót lépe naše území? Nikoliv. Sníží to počet lidí, kteří u nás požádají o azyl a opravdu tady zůstanou? Sotva, nejsme cílovou zemí. Takže typicky jsme nezískali nic, zato jsme ztratili pověst partnera.
Chová se skutečný partner tak, že se u každého rozhodnutí ptá, zda to bude on, kdo na tom vydělá? Záporná odpověď je evidentní, takto se chovají jen egoisti. Kontinentální problém imigrace vyžaduje kontinentální řešení a semknutost. A o tu tady jde asi především, i když se diskuse kolem povinnosti kvót zideologizovala.

Ano, povinnost kvót problém imigrace neřeší, je třeba se jednoznačně více starat o ochranu vnější hranice. Ale nejsem vnitřně přesvědčen o tom, že nám náš postoj v této věci stojí za nálepku kverulanta v EU - nesmyslnost kvót se projeví tak jako tak. A my jsme dost silný stát na to, abychom zvládli provést několik tisíc azylových řízení navíc za jiné členské státy EU. Ztráty této
naší evropské epizody nad zisky podle mého názoru převažují. Diplomacie je někdy paradoxní řemeslo.