Komise J.- C. Junckera si dala do vínku heslo „velká ve velkých věcech a malá v malých“. Chce se tedy soustředit jen na velké věci. S tím možná někomu disonuje nařízení o emisích nesilničních vozidel, mezi nimiž přičinliví novináři objevili i sekačky. A bylo zaděláno na mediální poprask takového rozměru, že někteří méně stateční kolegové europoslanci dokonce změnili záznam o svém hlasování.

Ani já nejsem přesvědčen o tom, že bychom takovou legislativu nutně potřebovali, ale nevadí mi. Zato ten poprask okolo mi nápadně připomíná výsměch spořivým žárovkám. Nevím totiž, co je špatného na úspoře elektřiny. O to větší překvapení pro mě je, jak mnoho lidí nasedlo na tu posměvačnou vlnu, jejíž obsah spíše vypovídá něco o nich samotných a jejich nepoužívání hlavy, než o žárovkách, sekačkách a EU.

Že jsem to s tím „nepoužíváním hlavy“ přehnal? Nemyslím. Stačí si položit jednoduchou otázku: proč se kvůli sekačkám a žárovkám posmíváme hloupému Bruselu a neposmíváme se Česku? Česko totiž v Radě ministrů EU hlasovalo jak pro žárovky, tak pro sekačky. Neposmíváme se spíš sami sobě? My jsme také součástí Evropské unie, takže výsměch Bruselu je výsměchem nám samotným. Pokud někteří volají kvůli takovým věcem po vystoupení z Unie, měli by tedy především volat po vystoupení …z Česka.

Kupodivu na tuto populistickou vlnu nasedl i tak zorientovaný komentátor jako Martin Fendrych. Ke konci svého blogu „Masové vraždění v Nice, teror nového věku. A Brusel reguluje sekačky na trávu. Něco je špatně“ (zde) nejprve chabě propojil útoky z Nice s brexitem s tím, že „jednou z příčin Brexitu byla také neschopnost (a neochota, nezapomeňme) chránit vnější hranice EU“. Ta chabost spočívá jednak v tom, že vnější hranici si chrání jednotlivé členské státy, ne EU, druhak v tom, že Británie není v Schengenu a hranici si vždycky chránila sama. A završuje to druhou úvahou, že reakcí na brexit v Bruselu mj. je „nové závazné nařízení o sekačkách na trávu.“

Jak jsem napsal, nehodlám toto nařízení obhajovat, nejsem jeho fanouškem. Ale s takovými komentáři jako je ten Fendrychův to daleko nedotáhneme. Kdyby se snažil být jen trochu objektivní, tak by dodal nejméně tři věci:

Zaprvé, Evropský parlament především ve stejnou dobu schválil vznik evropské pobřežní a pohraniční stráže – podpůrné jednotky o síle 1500 mužů, důležité opatření na podporu členských států při jejich odpovědnosti za ochranu hranice. Mimochodem, do toho nám Fendrychova slova „(a neochota, nezapomeňme) chránit vnější hranice EU“ nějak nesedí, že?

Zadruhé by se pan Fendrych kvůli objektivitě podíval na českou politickou scénu. A co by viděl? Český premiér v rámci nicejských útoků a brexitu řeší homofobní soc-dem poslankyni Nytrovou, předseda sněmovny vítá předsedkyni Všelidového shromáždění ČLR a ministr financí s podezřením na mnohonásobný střet zájmů vše pokládá za útok na svoji osobu.

A zatřetí, má se život kvůli nicejským útokům a brexitu zastavit? To bychom byli tam, kde nás teroristé chtějí mít. Jistě, bezpečnost je priorita. Bezpečnost není luxusní přívěšek, který si koupíme, když už je vše ostatní zaplaceno. Je to předpoklad prosperity a dobrého života. Ale brexit? Dnešní Unie začala dvacet let předtím, než do ní bylo napotřetí dovoleno Británii vstoupit. Proto brexit je pro Unii politováníhodná událost, oslabení a výzva k sebereflexi, ale ne katastrofa. Katastrofou by bylo, kdyby se rakovina populistických hodnocení evropské spolupráce podstatněji promítla do reálné politiky. Ale to si pravděpodobně nepřeje ani pan Fendrych.