Všichni se myslím jistě shodneme na tom, že právě procházíme těžkou etapou plnou napětí, úzkosti a nejistoty ve vztahu k ekonomice, zaměstnání, osobním finančním ztrátám, nejrůznějším válkám a konfliktům, a to nemluvě o komunální, regionální či globální politice a vůbec budoucnosti celkově. Obtížnost situace v mém případě nedávno navíc umocnila fyzická námaha, kterou jsem podstoupil při výstupu na Hradčany, abych si vyslechl projev prezidenta Spojených států Baracka Obamy.

Musím se přiznat, že nejsem příznivcem velkých, namačkaných davů a nerad dlouho stojím nebo čekám na jednom místě. Když tohle všechno uvážíme, bylo pro mě hodně těžké si to nedělní dopoledne příjemně užít. Manželka mě však přesvědčila, že vidět našeho prezidenta v novém domově pro nás bude historickým okamžikem, který stojí za trochu toho úsilí. Jsem rád, že jsem ji poslechl.
I po více než padesáti letech studia jevu známého jako leadership, tedy vůdcovství, mě nepřestává fascinovat, když vůdčí osobnost vidím na živo v akci – a obzvlášť v tak obtížné a náročné době. S velkým zájmem sleduji sebeuvědomění daného člověka, jeho myšlenkové pochody, smysl pro vhodnou volbu slov a gest, to, jak prokazuje zastávané hodnoty, jeho schopnost navazovat kontakt, a působit na publikum, ať už jím je jeden člověk nebo velká skupina.

Ve svých předcházejících článcích jsem se ke všem těmto dovednostem prezidenta Obamy už vyjadřoval – až na jedinou, a tou je působení na publikum, čehož jsem teď byl očitým svědkem. Navázat vřelý lidský kontakt s velkou skupinou lidí, nemluvě o dvacetitisícovém davu, se daří jen zřídkakdy, ale jemu se to povedlo. Díky kolektivnímu pocitu pokory, úcty, laskavosti a sebevědomí dokázal v lidech vzbudit to nejdůležitější a zároveň to, co se jakémukoli vůdci v lidech vzbuzuje nejobtížněji, totiž pocit naděje. Uvědomil jsem si to, když jsem sledoval tváře lidí kolem sebe a jejich reakce na prezidentova slova – jako by se díky němu to těžké břímě najednou zdálo lehčí. Přitom ze sebe nesypal žádná chytrá slovíčka nebo fráze, ani se břímě nesnažil nijak popírat, ale dokázal v lidech vzbudit víru, že to dobře dopadne.

Obama je v úřadě teprve krátce a než budeme moci posoudit, jaký odkaz nám zanechá, čeká ho plno překážek, kvůli kterým pro něj historikové třeba jednou stěží najdou slova chvály. Jak jsem tak pozoroval reakce lidí na Hradčanech, došlo mi, že nejtěžším úkolem pro něj bude dostát očekáváním, že ten pocit lehčího břímě lidé nemají nadarmo.

Podle mě toho může dosáhnout takhle. Brzy nadejde chvíle, kdy bude čelit nezdarům – to se stává všem vůdčím osobnostem. Je to nevyhnutelné. Půjde však o to, jak na ty nezdary bude reagovat. Lidé vědí, že jejich vůdci nejsou dokonalí. Uvědomují si, že stejně jako v jejich životě se jim vše nemusí dařit. Ano, očekáváme od vůdců výsledky, ale na cestě k jejich dosažení musíme mít ke svým zástupcům důvěru. A důvěra se dostaví mimo jiné tehdy, když nám přinášejí i špatné zprávy, nejen ty dobré; když k problémům přistupují s důsledností a klidem; a když dokáží říkat pravdu. Žádat od lidí, aby přinesli oběti, překonali překážky a na čas odložili své radosti, můžete jen tehdy, pokud mají pocit, že jim někdo naslouchá, pokud jim říkáte pravdu a jdete jim osobně příkladem.

Jestli – a to je velké jestli – se v zrcadlovém sále washingtonské politiky nezmění Barack Obama, ani obraz, který v posledních dvou letech nastavoval světu, pak možná dojde na slova generála Colina Powella o tom, že tahle administrativa přetvoří svět.
Když uvážíme tíhu problémů, jež po sobě zanechala minulá washingtonská administrativa, bude to možná opravdu znamenat, že Obama popírá gravitaci.



Defying Gravity With Obama in Prague

I think we could all agree that these are heavy times full of tension, angst and uncertainty over economies, jobs, personal financial losses, various wars and conflicts, not to mention local, regional and global politics and just the future in general. The gravity of the situation even seemed amplified by the physical effort of walking up the hill to the castle to hear the President of the United States, Barack Obama, speak on Sunday.

In addition, I must admit that I am not a fan of large, tightly-packed crowds, or of standing for long periods of time, or of waiting, and, when you combine those three things it makes any experience a real challenge for me to enjoy. My wife, however, convinced me that seeing our president in our newly adopted home would be an historic occasion and one worth making the effort to experience. I’m glad I did it.

As a student of leadership for more than 50 years, I am always fascinated to see leaders in action, especially in difficult and challenging times. I am very interested in observing the person’s self-awareness, thought process, sense of appropriateness, demonstration of values, ability to create rapport and the effect they have on their audience, whether it’s one person or a huge group.

In past articles I have commented on all of these skills and traits in President Obama except one: an eye-witness account of his impact on an audience. It’s a rare thing to forge a human connection with a crowd of any size, let alone one of 20,000, but that is exactly what he did. Through a well-developed, collective sense of humility, respect, caring, and confidence, he was able to instill one of the most important things, and the most difficult, a leader can instill in others: a sense of hope. This is what struck me the most as I watched the faces of people in the crowd reacting to his remarks—this ability to make a heavy burden seem lighter. It’s not denial, it’s not clever words or phrases, it’s instilling a belief in others that something good will happen.

Obama’s presidency is still very young and the road to creating a legacy, especially at this time, will be filled with unexpected hazards that could cause historians to remember his moment in time with less than praise. After experiencing this crowd and their reaction, I can’t help but think that the most difficult task in front of him is living up to the expectations of all those who want to believe that their hope and increasing sense of a heavy burden being lifted is justified.

Here’s how I think he might be able to do it. The time will soon come when he will experience a setback, as all leaders do. It’s inevitable. It’s his personal reaction to the setback, though, that I think will have the most impact. People know that their leaders are not perfect. They realize that, just as in their own lives, things can go wrong. And, yes, we expect results from our leaders, but, along the way to those results, people must trust their leader. That kind of trust comes from being told the bad news along with the good. It comes from a consistent, down-to-earth style of approaching problems and communicating the truth. Asking people to make sacrifices, to accept setbacks and to delay gratification will work only if they feel they’re being heard, they’re being told the truth and they’re being led by example.

If, and it’s a big if, he does not let the “echo chamber” of Washington politics distort who he is and who he has appeared to be these past two years as the world has gotten to know him, this could be what General Colin Powell referred to as a transformative presidency.

And, compared to the weight of the issues created and left behind by the last administration in Washington, that would truly seem like defying gravity.