Archiv článků: červen 2018

29. 06.

Restituční tečka

Petr Havel Přečteno 2113 krát Přidat komentář

V pořadí již druhý verdikt Ústavního soudu ČR (ÚS) rušící takzvanou restituční tečku, po níž by měli mít zemědělští restituenti (v terminologii zákona oprávněné osoby) na vypořádání svých pozemkových nároků šanci už jen prostřednictvím finančních kompenzací, je z právního a obecného hlediska zcela správný krok. Z praktického hlediska však ÚS téměř 30 let trvající proces zemědělských restitucí neurychlí, neboť stát nemá dostatek náhradních pozemků, které by mohl restituentům nabídnout.

Ne že by vůbec žádné pozemky nebyly, jde však především o pozemky v takových lokalitách, v nichž nebyl v polistopadové minulosti o pozemky zvláštní zájem a nebude o ně z řad restituentů ani v budoucnosti. Většina oprávněných osob žije totiž úplně jinde, než kde jim stát pozemky nabízí, takže se nezájmu nelze divit. I kdyby se ale zájem zvýšil, pozemků i tak nebude dost.

Hlavní příčinou současného stavu je přitom zbytečně rozsáhlá privatizace státní půdy, po níž státu zbyla jen nepatrná pozemková rezerva. O tom však v souvislosti s restituční tečkou nikdo nemluví. Na to, že se stát zbavuje pozemků, které měl nejen kvůli restitucím, ale z celé řady dalších strategických důvodů držet, přitom upozorňovali odborníci po řadu let, a i já sám jsem na to téma publikovat desítky článků. Apely ale nebyly vyslyšeny, neboť dlouhodobé strategické uvažování je něco, co drtivé většině politiků a státních úředníků v ČR chybí nejen dnes, ale bylo tomu tak i v nedávné minulosti. Dostatečné státní rezerva půdy, odhadem alespoň 200 000 hektarů, je totiž důležitá, kromě uspokojování restitučních nároků, také třeba jako náhrada za půdu, o kterou se sníží výměra pozemků některým vlastníkům při komplexních pozemkových úpravách. Také ale při budování páteřních komunikací a liniových staveb, při vyhlašování nových lokalit pro zvláště chráněná území nebo pro rozvojové plány obcí. K zachování dostatečné rezervy ale nebyla politická vůle, i kvůli obcím nebo zemědělcům, kteří dostali při získávání původně státní půdy přednost před restituenty. To hodně vypovídá o přetrvávajícím přezíravém vztahu naší společnosti a politiků k vlastníkům, v tomto případě půdy, kteří, ačkoli měli být při vydávání náhradních pozemků první, byli ve skutečnosti až poslední. Byť měli a stále mají podle zákona absolutní přednost - jenže na pozemky, které nikdo nechce, zatímco ty, o které zájem byl, byly a jsou pro restituenty v zásadě nedosažitelné.

Pokud tak má být proces zemědělských restitucí alespoň s částečně vztyčenou hlavou státu urychlen a dokončen, což je nenajíš žádoucí, musí se při uspokojování restitučních nároků stejně počítat s finančními kompenzacemi. Ne však v cenách z dob restitučních zákonů a nároků z počátku 90. let minulého století, ale v hodnotě blízké současné tržní ceně nárokovaných náhradních pozemků. Pro řadu restituentů, ale i pro stát, by to bylo vysvobozením, neboť správa restitučních nároků je drahá a oprávněné osoby patří spíše mezi důchodovou generaci, které by se přilepšení nějakou finanční částkou hodilo, a u nichž stejně nelze očekávat, že by navrácené pozemky tito lidé nějak využívali, zejména ne zemědělsky. Dá se tak předpokládat, že by je stejně buď obratem prodali, nebo pronajali, což dokonce může být i jistým rizikem, neboť důvěřivost starších lidí v naší zemi je pověstná, a snadno by tak mohli při prodeji nebo pronájmu navrácených pozemků podlehnout nějakému podvodníkovi. Má-li tedy být nějaká restituční tečka, pak na základě valorizace finančních kompenzací, což by v praxi znamenalo novelizaci restitučních zákonů nebo specifický zákon, který by ostudně dlouho trvající proces skutečně ukončil. Jinak se v této věci i nadále téměř nepohneme z místa.

23. 06.

Antiglobalizační trendy v obchodu mohou mít někdy i logiku

Petr Havel Přečteno 1867 krát Přidat komentář

Hned na úvod by bylo správné konstatovat, že na obchodních válkách, které mezi sebou vedla a vedou různé ekonomická teritoria, ve finále většinou prodělá spotřebitel. Omezení zahraniční konkurence totiž logicky umožňuje národním výrobcům bez takové konkurence vyšší možnost uplatnit se na vlastním trhu a také zvýšit ceny svých produktů. Proto také většina ekonomů jakékoli regulace zahraničního obchodu kritizuje a odsuzuje, a obecně mají pravdu. Trochu se ale přitom zapomíná na poněkud specifickou oblast zemědělství a potravinářství, v níž nemusí totální liberalizace přinášet vždy jen „samá pozitiva“ a kde tak úplně neplatí teze o zlém Trumpovi a hodné a logicky se bránící EU.

I když se v „obchodní válce“ mezi USA a EU mluví především v souvislosti s průmyslovými produkty, je to zejména oblast zemědělství a potravinářství, v níž EU klade americké produkci po desítky let mnohé netarifní i tarifní překážky při vstupu na evropský trh. Známý je především odpor EU vůči potravinám (nebo krmivům) vyrobených z GMO (geneticky modifikovaných organismů), které jsou v Evropě považovány za rizikové, nicméně celý svět s nimi obchoduje a používá je. EU také v soudních sporech u WTO (Světová obchodní organizace) všechny soudy týkající se zákazu dovozů GMO na své území prohrála, jako netarifní překážku obchodu ale fakticky zákaz uplatňuje dál. To může někdo považovat za pozitivní a jiný za negativní stav, ale uvedený příklad ukazuje, že například na tuto oblast nelze vztahovat černobílé vidění. Naopak nepříliš známou skutečností je, že EU uplatňuje v zásadě astronomická cla na dovoz třinového cukru, typické to komoditě severní a jižní Ameriky. Uvedená cla dosahovala v minulosti i více než 300 procent, v poslední době se sice mírně snížila, ale i tak jde o výraznou celní obranu EU před dovozy této komodity. Trochu se také již zapomnělo na dlouho připravovanou dohodu TTIP (Transatlantické strategické a obchodní partnerství), která nebyla dokončena právě kvůli kapitole zemědělství a potravinářství, a to zejména z iniciativy EU. Příkladů z této oblasti, kdy sama EU liberalizaci zahraničního obchodu cíleně blokuje, je ale celá řada. Tak trochu pak není divu, že v jiných oblastech se o to nyní snaží i USA a EU na tu hru docela ráda přistoupí.

Zůstaneme-li v oblasti zemědělství a potravinářství, je třeba připomenout si také stále trvající rizika, provázející dovoz takových produktů na území EU i ČR ze zemí, které nedisponují moderními pěstebními, výrobními a kontrolními technologiemi, přičemž výsledkem jsou produkty obsahující nadlimitní množství pro člověka rizikových látek. I když se u nás diskutuje hlavně o rizicích polské produkce, statisticky jsou mnohem častější dovozy takových potravin a pochutin z asijských zemí, například (ale nejen) z Číny. V současném světě charakterizovaném nebývalým rozvojem alergií všeho druhu je také na místě připomenout, že vyšší alergenní rizika představují výrobky ze surovin, které nepochází z prostředí spotřebitele, a jeho organismus tak vůči nim nemá obranné látky. A konečně z pohledu ekologie a stavu životního prostředí Země se nezdá zrovna rozumné dovážet zemědělské suroviny a potraviny z opačného konce planety, zvláště v těch případech, kdy jde o produkty, které lze vyrobit buď na vlastním území, nebo prostě „někde blíž“.

Na začátku jsem konstatoval, že na obchodních válkách prodělá většinou spotřebitel. Ano, většinou, především ale z hlediska cen, za které „obchodně neliberalizované“ produkty kupuje, tedy z pohledu ekonomického. Ve hře jsou ale i jiné faktory, které lze označit jako „antiglobalizační trendy“, a které začínají hrát stále větší roli. Není to přitom tak fatálně negativní, jak by se mohlo na první pohled zdát - například i proto, že svět vždy byl a měl by zůstat pestrý, což mimo jiné představuje možnost zachovat si jedinečnost a identitu. Dát si tak třeba na Aljašce, v Praze nebo v Sydney stejný hamburger zřejmě není to, po čem člověk při návštěvě té či které destinace touží, což svým způsobem platí i na globálně stejné trubky z hliníku. Jinými slovy, ať se to komu líbí nebo ne, zdá se, že období globální liberalizace obchodu spěje ke svému konci, a nemusí to být vždy jen prohra.

14. 06.

Voda může být dočasně levnější, ale asi ne na dlouho

Petr Havel Přečteno 1498 krát Přidat komentář

Naděje na snížení nebo alespoň stagnaci cen vodného a stočného poté, co Vláda ČR schválila snížení daně z přidané hodnoty (DPH) na některé služby, což se týká i vodného a stočného, nemusí splnit očekávání veřejnosti.

Stále rostoucí požadavky na čistotu vody totiž vytvářejí a budou vytvářet tlaky na růst cen vodného a stočného, což ovšem politici poněkud opomíjejí veřejnosti sdělit. V praxi tak mohou ceny přechodně klesnout, ale již po několika málo letech zase vzrůst. Hodně přitom napoví připravovaná novelizace Nařízení vlády 401 „o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech“, které je účinné teprve od počátku roku 2016, ale v současnosti se už připravují další změny.

Impuls k růstu cen vody také představuje nové zpoplatnění odlehčovaných vod na čistírnách odpadních vod (ČOV), kterou prosadilo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) v nedávno přijaté novele vodního zákona. Uvedené opatření přijde vodohospodáře podle kvalifikovaných odhadů navíc na 300 milionů korun, to je však jen marginální položka ve srovnání s možným zpřísněním limitů na obsah fosforu v odpadních vodách u stávajících ČOV, jak to požadují některé kraje. Požadavek je to svým způsobem logický, mimo jiné proto, aby se snížilo riziko množení sinic ve vodních nádržích a tocích, jeho naplnění ale samozřejmě nebude zadarmo. V případě menších ČOV do 2000 ekvivalentních obyvatel tím vzrostou náklady na nákup srážedel fosforu, v případě zpřísnění stávajících limitů pro velké ČOV nad 2 000 obyvatel bude nutná instalace dalšího stupně čištění. K tomu lze jen dodat, že v současné době již zdaleka nejsou zdrojem fosforu (a jiných látek) ve vodách bodové zdroje znečištění, mezi které patří mimo jiné ČOV. Hlavním zdrojem je totiž zemědělství, které se podílí na množství (nejen) fosforu ve vodě 70 procenty. Také na budoucí politice Ministerstva zemědělství proto bude proto záležet, jaké náklady budou spojené s čištěním vod a tedy, kolik budeme za tyto služby platit.

Jak se budou ceny vodného a stočného vyvíjet, záleží tak především na podobě tuzemské legislativy, zejména ale podmínek, které nastavuje a nastaví MŽP. Snížení DPH je krok správným směrem, ve hře ale je a bude celá řada dalších opatření, která budou působit opačným směrem, a je otázka, zdali legislativou vyvolané budoucí vícenáklady na čištění vod možný pokles cen vody prostřednictvím snížení DPH nepřeváží.

05. 06.

Preference průmyslového zemědělství je realitou

Petr Havel Přečteno 4058 krát Přidat komentář

Nepřehledná houšť zemědělských dotací obsahující pilíře, programy, podprogramy, bodovací kritéria, výzvy nebo kritéria podmíněnosti vytvořila stav, kdy může cíle, oprávněnost či naopak zbytečnost prakticky jakékoli podpory zpochybnit nebo obhajovat každý - a může mít ze svého pohledu pravdu. Tím je ovšem prakticky paralyzována diskuse o tom, co vhodné a je a co vhodné není, zdali dotace zlepšují nebo naopak zhoršují konkurenceschopnost našeho zemědělství nebo potravinářství a především, co je zásadní a co je vedlejší.

Jak složité je vyznat se v dotačním koglomerátu, ukázaly nedávné výsledky kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) týkající se poskytování dotací v rámci Programu rozvoje venkova (PRV) v několika předcházejících letech a reakce médií i politiků na tyto výsledky. V první řadě je k tomu vhodné poznamenat, že NKÚ kontroloval poměrně netypický dotační program, jeden z mála zaměřený na potravinářství, konkrétně na inovace, skrývající se pod kódem 16.2.2., který ve svých základních parametrech nerozlišuje podniky na malé a velké, a protože výrobu potravin v ČR dominantně zajišťují průmysloví výrobci, je také celkem logické, že z programu čerpají více peněz. Výhrady, která vznesla vůči interpretacím výsledků NKÚ Potravinářská komora ČR, jsou tak - ať se to komu líbí nebo ne, docela oprávněné.

To ovšem neplatí pro nastavení podmínek dotací v rámci PRV jako celku. Podmínky PRV totiž fandí průmyslovému zemědělství zcela nepokrytě, přičemž generálním důkazem je krok bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečky, který zvýšil horní hranici jednoho projektu v rámci PRV na pětinásobek původní hranice, konkrétně z 30 milionů korun na 150 milionů. Lze jen připomenout, že se tak stalo poprvé od vstupu ČR do EU. Tento krok samozřejmě znamenal, že se prostor pro objem dotací pro malé a střední zemědělské podnikatele zásadně snížil, neboť jeden projekt pro velkého znamenal v praxi „vyluxování“ peněz na 100 až 200 projektů pro podporu malých. Na ty nejmenší navíc PRV původně ani nemyslel - teprve po zásahu Asociace soukromého zemědělství ČR se z programů PRV vydělily programy na dotace do částky jednoho milionu korun, které alespoň nějakým způsobem vycházely vstříc subjektům, kterých je v našem zemědělství 30x více, než velkých průmyslových aglomerátů.

Je také třeba připomenout, jak Ministerstvo zemědělství obhajovalo „spravedlnost“ dotací v PRV - totiž tím, že spravedlnost spočívá ve stejných podmínkách pro všechny. Jenže právě to je nespravedlivé, protože se splněním podmínek dotací, spočívajících v řadě evidencí, formulářů, povolení a vyjádření má samozřejmě podnik typu rodinná farma mnohem více práce, než průmyslová firma, neboť ta má na takové účely vyčleněné zaměstnance, případně si najme na žádosti specializovanou firmu. Sedlák na farmě to ale vše musí udělat sám, čímž ztrácí díky byrokracii čas, který by měl primárně věnovat zemědělství. I díky tomu část malých farmářů o některé typy dotací ani nežádá - a opět - tím více zbude na ty velké.

To však zdaleka není vše. Velké projekty v rámci PRV zajišťují dodavatelsky a technologicky velké firmy, například společnost Farmtec, která shodou okolností patří po portfolia Holdingu Agrofert. Dotace pro velké průmyslové zemědělce jsou tak zároveň dotacemi pro průmyslové podniky se zemědělstvím spojené, což má ovšem se skutečným rozvojem venkova pramálo společného. Peníze totiž nekončí tam, kam měly být původně, ostatně i podle názvu PRV, směrovány - tedy na venkov. To ovšem stále není vše. Velké zemědělské podniky hospodaří - celkem logicky z podstaty věci, na velkých lánech polí, které jsou kromě zastavování zemědělské půdy hlavní příčinou zemědělského sucha, neboť na širých lánech se nemá voda z dešťů kde zachytit, zastavit a vsáknout. Nasměrování podpor v rámci PRV je tak nepřímou příčinou extrémnějších projevů měnícího se počasí, jehož výsledkem je nedostatek vody v půdě, vodní eroze a zvýšení rizika povodní z přívalových dešťů. Ani to ale není vše. Stále klesající schopnost zemědělské krajiny zadržovat vodu se svým dílem podepisuje také na vysychání našich lesů, a tedy na riziku expanzí kůrovce, protože, jak si každý z pohledů na naši krajinu jistě vybaví, lesní porosty většinou sousedí s polem a naopak. To v praxi znamená omezení zásob vody v podpovrchové vrstvě půdy v lese sousedícím s vyprahlým polem. Na skutečnost, že dnes hojně diskutovaný problém kůrovce musí ČR řešit nejen v samotných lesích, ale i na vedlejších polích, přitom zatím nikdo ze spasitelů naší krajiny neupozornil.

Mimochodem, ani dnes zkratkovité dělení zemědělců na zlé velké a hodné malé tak úplně nefunguje - správně by se mělo rozlišovat na zodpovědné a nezodpovědné, a právě podle toho nastavovat pravidla dotací, když už se tedy bez nich neobejdeme. Logickým principem by přitom měla být vyšší odměna za vyšší zajištění veřejného zájmu, kterým ale není potravinová soběstačnost, ale udržení produkčního potenciálu zemědělské půdy a dostatečných zdrojů vody. Pro zabezpečení obého zmiňovaného jsou přitom - a to je známo z celého světa, vyspělého i rozvojového, zásadně vhodnější menší souvislé plochy polí, které lépe odolávají klimatickým vlivům. Právě proto EU prosazuje a prosadí zastropování (krácení dotací největším průmyslovým zemědělcům). Nejde tedy o „diskriminaci velkých“, ale zajištění primárního opodstatnění zemědělských dotací, což je onen veřejný zájem, který lze popsat i tak, že by naše generace neměla vybydlovat přírodu generacím následujícím.

Nakonec ještě jedna poznámka - totiž, že EU podporuje integraci zemědělců, a s tím že je tedy krácení dotací velkým v rozporu. Slovně ano, fakticky ale ne - ona integrace evropských zemědělců totiž spočívá ve spojování hospodářství o ploše pěti, deseti, nebo dvaceti hektarů, což ovšem ČR svými lány a podniky obhospodařující stovky a tisíce hektarů mnohonásobně a ke škodě naší krajiny už dávno v praxi splnila a překročila.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy