Není to jednoduché prokousat se stovkami složitých odborných studií a názorů, které je pak ještě nutné „polidštit“ a vypreparovat z nich základní poselství. Doufám však, že se to podařilo. Ono poselství, což není asi nic objevného, je vlastně velmi jednoduché: Nejpřirozenějším a pro zdraví nejlepším řešením pro koně je nebýt okován.
Téměř jednoznačně mediálně vyznívající kritika projektu známého herce Václava Vydry, jehož filosofií je zbavit koně podkov, má bohužel jedno základní, se zdravím koní ale žádné společné pozadí: Byznys. Ne každý ví, že cena za podkování koně činí zhruba 1 000 korun, přičemž podkování by se mělo opakovat zhruba jednou za 6 až 8 týdnů. V ČR je v současné době zhruba 30 000 koní (podle statistik Českého statistického úřadu), reálně jich tedy bude ještě o něco víc. To v praxi znamená, že roční byznys v podkování koní činí zhruba čtvrt miliardy kolrun. To už jistě stojí za snahu vyrukovat proti komukoli, kdo se bude snažit rozsah byznysu s podkováním snížit.
Každý samozřejmě ví, že kůň nenosil podkovy dlouhých 60 milionů let, budeme-li počítat za prvního koně druh Eohippus, který byl velký asi jako kočka a kopyta v dnešním slova smyslu vlastně ještě neměl. Další vývojová stadia koně ale už kopyta měla, a protože příroda nedělá nic nelogického, měl trend vytváření kopyt pro koně jistě praktický smysl. To lidé po tisíciletí respektovali. Koně například nekovali ani staří Římané, alespoň se tedy římské podkovy při archeologických vykopávkách nenalezly. Vše začalo až ve středověku, přičemž hlavním důvodem byla změna životního stylu koní. Ti se postupně méně pohybovali, měnil se také povrch, po kterém se pohybovali, neboť byl díky různým dlažbám a zpevněným cestám tvrdší. Výsledkem byly problémy s kopyty koní, a lékem na to se staly podkovy. I tak je třeba připomenout, že koně byli obvykle poprvé podkovány až ve věku pěti let, a podkovy se původně během zimy sundavaly, aby mohla kopyta koní regenerovat. Dalším prostředkem k regeneraci kopyt bylo dnes již pouze z filmů známé plavení koní. Již tehdy ale zřejmě existovaly tlaky podkovářů, aby se koně kovali co nejčastěji – ani tehdy to totiž nebylo zadarmo. Bohužel, tento přístup přetrvává dodnes.
Biologové, ale i řada veterinářů potvrzuje, že kopyto koně není jen nějaká koňská „bota“, se kterou je možné zacházet jako s botou lidskou, a donekonečna na ní měnit podrážku. Kopyta jsou pro někoho možná překvapivě aktivní součástí krevního oběhu koně a samozřejmě také částí těla tlumící nárazy asi jako ztvrdlá kůže na nohou lidí, kteří chodí bosi. Existence podkovy na kopytu ale tyto funkce kopyt naruší a mimo jiné deformuje jejich přirozený tvar, který by se jinak ve volné přírodě vytvářel přirozeným obrušováním při pohybu. Aniž bych se pouštěl do fyziologických podrobností, jedna věc je zřejmá a doložitelná: Podkovy výrazně krátí věk koní. Zatímco ve volné přírodě žijí koně v průměru 30 až 40 let, kovaní koně (mimochodem zejména kvůli problémům s pohybovým ústrojím) žijí v průměru osm!!! let, z toho dostihoví koně (výjimky samozřejmě existují) ještě méně.
V celé kauze je tak sporná jen metoda německé veterinární doktorky Hiltrud Strasserové udržující kopyta koní v přirozeném stavu, a to ne ve svém principu, ale ve výpočtech optimálních tvarů kopyt, což je ovšem problém zcela odborný. Základní idea nekovat koně a umožnit jim dostatek pohybu včetně permanentního kontaktu se stádem je ale zcela správná. I kdyby všichni podkováři na celém světě tvrdili opak, má Vávlav Vydra v obhajobě svého přístupu ke koním pravdu. Pokud přitom škrábe koním kopyta o stupeň více nebo méně v porovnání s „optimálním“ úhlem ošetřování kopyt, neptejme se po radě u podkovářů.