Dosud jsme hodnotili své dějiny špatně, řekl minulou neděli v televizi mladý historik z Olomouce. Dívali jsme se totiž na ně strnulým pohledem lidí jako byli Palacký a Nejedlý. Proto je třeba jinak zhodnotit roli olomouckých Němců. Nebránili jen širšímu uplatnění Čechů, ale také dovedli město ke kulturním výšinám.
Nechme stranou, že mladý historik dává do jedné řady veličinu středoevropské vědy a politiky s komunistickým zločincem. Má pravdu, že především historiky a zastupitele velkých měst čeká hodně práce, aby obyvatelé metropolí dosáhli alespoň té kulturní úrovně, že znají svou minulost.
Dokud to neudělají, vinou své nevzdělanosti se budeme po vlastních dějinách pohybovat jako analfabeti v psaném textu.
Ponětí o historii se totiž ztratilo falšováním minulých desetiletí. O obnovu regionální paměti se zatím pokusili jen v Ústí nad Labem. Jinde mlčí, zřejmě jde stále o citlivé politické téma.


Pocit analfabeta, který stále něco nechápe, zažívám v Českých Budějovicích. Podobně jako Olomouc měly koncem 19. století zhruba polovinu německého obyvatelstva. Před druhou světovou válkou měla německá menšina 10 tisíc lidí, židovská tisíc. Po válce zbyli jen jednotlivci.
Historických publikací o Budějovicích vychází dost, je to poměrně žádaný artikl. Ovšem všechny mají názvy typu „Jak se žilo v letech 1838-1938“, případně „Kronika let 1948-1989“. Desetiletí, které by vysvětlilo, kam se obě menšiny poděly, úplně chybí.
Přitom nejasnosti a nedorozumění se zdaleka netýkají jen čtyřicátých let minulého století. V komunistických dobách se Budějovice, jako metropole husitských jižních Čech, honosily hlavním náměstím Jana Žižky.
Nic proti otrlým válečníkům, ale nedává nejmenší smysl pojmenovat centrum města po člověku, který se město pokoušel vypálit a vyvraždit. Skutečně by tak učinil, kdyby se měšťané neubránili, údajně to mělo být pomocí zázračného obrazu Panny Marie, který dodnes visí v dominikánském klášteře, nejstarší památce Budějovic. Prostě to nejde k sobě.
To už by bylo lepší, kdyby se jmenovalo po Karlu Bonaventurovi Buquoyovi. Pravda, pro Čechy je tento vítěz od Bílé hory poněkud nepříjemnou vzpomínkou, ovšem Buquoy zachránil České Budějovice před vypálením, když v letech 1618-1619 město věrné habsburskému císaři úspěšně hájil proti přesile protestantských žoldnéřů generála Mansfelda.
Dalo by se říci, že Budějovice se zachovaly jako město-hrdina, potomci hrdinských měšťanů si toho však neváží kvůli příliš jednostrannému výkladu dějin. Rozhodně méně, než občané Brna, ti postavili sochu Raduitu des Touchesovi, který je roku 1645 zachránil před rovněž protestantskými žoldnéry Torstenssonovy armády.
V Budějovicích se našel kompromis: náměstí se dnes jmenuje podle zakladatele města Přemysla Otakara II. Stále však existuje Žižkova ulice a neexistuje ulice Buquoyova.
Proto není divu, že se v Budějovicích ještě aktivněji falšovala nedávná minulost. Jak známo, město má tři historická předměstí: Pražské, Vídeňské a Linecké. Jsou nazvány podle měst, do kterých se přes ně jezdilo, a zároveň dokazují ambici, jak významnou regionální úlohu chtěly Budějovice hrát v 19. století.
Historici předměstí těmito jmény nazývají opět od roku 1989, na katastrálním úřadě se však udržela komunistická verze: Pražské, Brněnské a Krumlovské předměstí.
Přitom právě Budějovice jsou příkladem, že městu se nejlépe dařilo, když spolu o převahu ve městě soutěžili Němci s Čechy. Díky tomu má dnes město dva pivovary: německý Samson a český Budvar. A jak upozornil David Vávra v Šumných městech, nedaleko sebe stojí velkolepá secesní německá spořitelna (dnes Komerční banka) a skvělá modernistická česká záložna (dnes Česká spořitelna).
Pokud jde o vzpomínky na ekonomický rozvoj města, tam se přece jen začíná vracet pravda a ve městě může mít sochu nejvýznamnější německý průmyslník Adalbert Lanna i jeho český protějšek August Zátka. To však nestačí.
Nezájem o historii nevede jen k zamlčování role německého živlu, nakonec se nic neví ani o Češích. Nejlepším architektem meziválečného období v Budějovicích byl Karel Chochola, který postavil mimo jiné obchodní dům Brouk a Babka, Jiráskův jez, sokolovnu a některé výstavní vily. Později byl nacisty popraven za účast v odboji. Češi se mu odměnili tím, že po něm pojmenovali ulici na sídlišti Máj. Ulice Karla Chocholy je jednou ze tří, kde jsou paneláky nejvyšší, kde je mezi nimi nejmenší prostor a kde je tedy nejhorší sociální prostředí z celých Budějovic.
Podobný případ je Slovanská beseda, kde Češi počátkem 19. století založili první vlastenecký spolek. Dnes je z besedy drahá restaurace Hacienda Mexicana a založení spolku nepřipomíná ani pamětní deska.
Kdo nerozumí historii, bude odměněn neznalostí a trapností.
Nebýt básníka Jana Mareše, který za normalizace pracoval ve skladech průmyslových podniků, neznaly by Budějovice nejlepší kulturní výkony z regionu, který se kolem nich rozkládá. Mareš vydal v laciném vydání útlou knížku básní šumavských Němců. Dokázal tím, že obdivuhodná lyrika z dob, kdy Němci žili na Šumavě i kdy jen ve svém vyhnanství vzpomínali na domov, stojí za mnohem širší přijetí.
Šumavská lyrika se snadno odmítá z prostého důvodu, že hlavní protagonista šumavské lyriky je Hans Watzlik, který se silně zapletl s nacisty. Ovšem ani militantní antisemitismus Josefa Holečka nezabránil, aby tento bard jihočeské vesnice neměl sochy i ulice po mnoha městech včetně Budějovic.
Budějovice mají potíže i s nedalekou vesnicí jménem Holašovice. Je nejlepší ukázkou selského baroka, proto byla vyhlášena památkou UNESCO, každoročně v ní pořádají velkolepé selské slavnosti a točí televizní pohádky.
Problém je v tom, že Holašovice postavili Němci, kteří byli po válce vyhnáni. Ví se o tom, nikdo však událost nepřipomíná. Třeba by pak bylo nutné v idylických kulisách namísto pohádek natočit přepadení vesnice brutálními revolučními gardisty. Co se tedy vlastně v Holašovicích oslavuje?
Kdo nezná minulost, nezná pravdu o sobě. A příští, vzdělanější generace budou svou minulost hledat ještě obtížněji. Už trvalým důkazem se stal obchodní dům IGY na Pražském předměstí. Ještě v roce 2002 stála na jeho místě tereziánská vojenská pekárna z osmnáctého století, což byla nejstarší budova celé čtvrti. Kdo chce vidět jak vypadala, ať se podívá na staré fotky.