Na pár dnů jsem navštívil Rakousko, abych byl pokud možno daleko od práce a přišel na jiné myšlenky. Letos jsou tyto cesty zpravidla neúspěšné.

Počátkem léta jsem byl rovněž na pár dnů v Bavorsku, kde mě do očí padlo několik dosud nevídaných věcí. Ceny ubytování na odlehlém venkově klesaly až k patnácti eurům za noc. Řada obchodů byla zavřena a nikdo se očividně nesnažil, aby v nich obnovil provoz. Ve větších městech byly vidět celé čtvrti, které očividně sešly od té doby, co jsem je navštívil naposled. Města se stále víc soustředila na vysávání peněz z turistů a příležitostí k nevázané zábavě dlouho do noci bylo víc, než kdykoli předtím.

Takové známky krize v Česku nebyly a nejsou vidět. Dosud se staví všude, kde je to možné, a ceny rostou. Osobní zkušenost, že Bavorsko je na pokraji krize, nakonec potvrdily statistické údaje. Dnes už víme, že se Německo ve druhém a třetím čtvrtletí propadlo do recese a že potíže neustanou ani v první polovině příštího roku.

Cesta do Rakouska ovšem přinesla jiné poučení. Bývalé centrum našeho mocnářství bylo dokonale nudné. Města už se chystají na vánoce, lidé navštěvují výstavu van Gogha, případě vzpomínají na založení republiky před 90 lety. Nic zajímavého, ani žádné známky úpadku.

Po návratu do Čech mi došlo, čím byla návštěva u sousedů tak divná. Na hranicích se přestupuje z rakouského vlaku do českého. Z pěti rychlíkových vozů se lidé museli vměstnat do jediného motorového vagónu. Narvaný vlak ovšem jel pouze deset kilometrů, pak následovala výluka a opět český vlak, naštěstí už tři vagóny. Zpoždění na padesáti kilometrech z české hranice do Budějovic dosáhlo půl hodiny.

Další připomínkou změny poměrů byla úroveň budějovické dopravy. V úterý dospěla do takového kolapsu, že mezi desátou a jednou hodinou bylo nejrychlejší chodit po městě pěšky. Městské autobusy v beznadějně ucpaném městě nedodržovaly ani čas, ani své trasy.

Pak ještě následovala večerní cesta z Budějovic do Prahy. Zpoždění při odjezdu byla hodina. Důvodem byl nedostatek lokomotiv. Rychlíky z Prahy totiž měly takové zpoždění, že na budějovickém nádraží už žádné lokomotivy nezbyly.

Jednou větou, každé setkání s českými veřejnými službami je dobrodružstvím. V nudném Rakousku se nic takového neděje, tam všechno jezdí na čas.

V létě Bavorsko, na podzim Česko. Obě země se staly každá ve své době obrazem krize.
Tento závěr je zřejmě nadsázkou. Přesto může být osobní zkušenost vodítkem, kde potíže jednotlivých zemí čekat.

Německo dlouho žilo nad poměry a lidé brali víc, než jejich práce v mezinárodním srovnání stála. Teď se Němci musí přizpůsobit, berou méně a méně utrácejí. Zvnějšku to vypadá, že země proti dřívějšku chudne.

Česko má za sebou sedm tučných let. Stavělo se, investovalo, podniky i platy rostly. Ovšem problém je v organizaci. Země, kde cesta z jednoho konce krajského města na druhý trvá dvě hodiny, nemůže skutečně vyspělým státům konkurovat. Sedm tučných let se nevyužilo.
Dalo by se jít do detailů. Je jasné, že investice do drah se podcenily ve prospěch předražených dálnic. Proto dnes jsou výluky. Když se koncem minulého roku dělily České dráhy na osobní a nákladní dopravu, šly lepší lokomotivy nákladní dopravě určené k privatizaci. Proto dnes nejsou v osobní dopravě lokomotivy. České Budějovice loni zdražily veřejnou dopravu a výsledek se zákonitě dostavil: dopravní podnik hospodaří se stejnou ztrátou jako loni a lidé ve vlastních autech zabírají městské ulice. Radní nejsou ani tak osvícení, aby do historického centra zakázali vjezd kamiónům.

Ale nejde o detaily. Řečeno obratem jednoho bývalého rakouského ministra, Česko má dopravní politiku doby kamenné.

Až se tedy začne projevovat krize v Česku, poznáme to tak, že nic nebude fungovat. Zatím je to vidět na dopravě, na zdravotnictví, na tom, že sněmovna schvaluje imaginární rozpočet a že se z něho budou po novém roce škrtat desítky miliard.

Jako bychom se zahltili vlastním bohatstvím. Každý (nebo značná část populace) má víc než čekal, nemůže však své zisky využít ani ke spotřebě ani k investicím, protože organizace nefunguje. Ani nejlepší Ferrari mě nedoveze deset kilometrů z jednoho konce Budějovic na druhý dříve než za hodinu.