Skupina lidí v Praze občas protestuje proti zbourání komplexu bývalého Transgasu na Vinohradech. Jde podle nich o „bezohledné ničení špičkové architektury a nadčasových hodnot“. Patřím k lidem, kteří si naopak myslí, že tenhle pohrobek husákovské normalizace neměl na Vinohradské třídě nikdy vyrůst, že ji hyzdí, že zničil jejího genia loci a že už měl dávno zmizet.

Že pokud tam vyrostl, nebylo to vůbec dáno potřebami této rezidenční čtvrti, ale naopak proti nim. To kvůli tomuto továrnímu velínu přeci v 70.letech došlo k „bezohlednému ničení špičkové architektury“, tedy ke zbourání části Vinohrad. Nebyl postaven kvůli nějakým uměleckým hodnotám, ale jako arogantní politické gesto husákovské éry, jako projev ideologie .

A tehdejší autoři té stavby to věděli. Museli vědět, že se podílejí na amputaci Královských Vinohrad a jejich přeměně v industriální zónu v srdci Prahy, že jsou poslušni politického zadání. Nebyla to zakázka, kde by měl architekt volnou ruku a dal rozlet své imaginaci, ale tehdejší nomenklaturou sledovaná stavba. Tvářit se dnes, že šlo o čisté umění a světovou architekturu, nemůže nebýt pokrytectvím.

Opadaný beton, roury – industriál v srdci Vinohrad. Foto: autor.

Zmizení té budovy si podobně přeje mnoho obyvatel Vinohrad a vůbec Prahy, jsou jen, jako to obvykle s mlčící většinou bývá, zticha. A tak to navenek vypadá, jako by progresivní protestující občan bojoval s hydrou byrokracie, která chce zbourat architektonickou perlu a nahrává developerům. Ve skutečnosti to je jinak. Žádají-li někteří zachovat formy husákovské estetiky, jsou jiní, kteří si jimi nechtějí nechat stále zaplevelovat veřejný prostor. Existují hlasy občanské společnosti, které zlikvidování Transgasu vítají jako nápravu křivdy.

Třeba se takových hlasů ozve víc, třeba se ozve i někdo, kdo si pamatuje, za jakých okolností soudruzi v 70.letech Vinohrady bourali a jak jim vnutili industriálního molocha. Svá slova říkám i jako člověk, který na Vinohradech strávil mnoho let života.

Plynovod uprostřed Prahy

Co jsou budovy Transgasu? Procházíte velkoměstskou třídou: souvislá fronta domů stejné výšky, stejný zákryt, bohaté zdobení, arkýře, římsy, frontony, zdobené dveře, leptané sklo, neorenesance, neogotika. Konec 19.století. To celé je celistvou památkou, která v očích esteticky uvažujícího člověka zasluhuje uchování. Jakožto architektura jednotlivých domů a dědictví špičkového řemesla, i jakožto souvislý urbanistický projekt. Jedinečný svou celistvostí, jednotou bloků v různorodosti jednotlivých domů. Nádherná ukázka architektury střední Evropy, jakou už na kontinentu najdete málokde. Míří sem mimochodem stále víc turistů. Široký bulvár se stromy po obou stranách, parter plný obchodů a kaváren, funkcionalistická budova rozhlasu, která ve všech směrech ctí své okolí. Scházíte k srdci Prahy, před vámi výhled na Hradčany.

A najednou šok. V celistvé frontě domů vykotlaný zub, agresivní proluka, někdo tu několik domů vyboural. Dodnes nezacelený plac, vůči občanovi nevstřícný, z jedné strany slepá zeď činžáku, jakési mohutné roury, do prázdna vedoucí neorganický průchod. Co se stalo?

Vsadili sem velín sovětského plynovodu. Soudruzi dostali v 70.letech ďábelský nápad, nepostavíme ho někde v Ostravě, ale vybouráme pro něj v baště měšťanské Prahy, hned nad Národním muzeem, v neuralgickém místě, kus Vinohrad (který architekt jim to tenkrát poradil?). Malá proluka tu už sice byla, vybouraly se další domy. A nasázelo se tam pár budov, jejichž funkce i forma neskrývaně, provokativně popírala génia loci té čtvrti. To bylo přece ideovým smyslem té architektury.

Cizí element, zárodek nezdravého bujení

Ukázat, kam má směřovat nový život, jak si noví vládcové po sovětské invazi představují budoucí Prahu. Do čtvrti, která po desetiletí pamatovala pouze oslovení „pane“, vepchali heteroklitní budovy, které znaly jen „soudruhu“. Tam, kde bývala souvislá fronta domů, jak bývalo v Evropě zvykem, vyrostl na nic nenavazující komplex, estetika sídliště, která tu odmítla jakoukoli návaznost na minulost.

Osamělá kruhová budova a několik obrů tyčících se nad středem města. Jejich výška, hmotnost, povrch, nic s okolím nekorespondovalo. Místo rovného chodníku bulváru proláklina. Místo omítky dlažební kostky. Dekorem měly být obří roury jako z teplovodu. Průmyslová stavba Ostravy nebo Kladna vražená do Vinohrad, jež byly symbolem předválečného standardu velkoměsta. Měla přebít i Národní muzeum? Nová ideologie tu drtila starou. Buduje se nový život, měšťanský duch patří na skládku.

Reálný socialismus nevnucovalo národu jen pár zaťatých ideologů, jejich představy uváděli do života odborníci. Včetně architektů.

Transgas je jako málokterá stavba v Praze projevem ideologie starého režimu. Nese v sobě jeho ponurou pečeť. Měl být zárodkem nezdravého bujení, které by jednou možná zachvátilo celou vinohradskou čtvrť? Podobně jako paneláky po vybouraných domech v dolním Žižkově. Panel, dole sámoška. Místo městského Žižkova další Prosek (snad ty žižkovské paneláky nebudou chtít jednou bránit jako národní památku).

Podobně, jako v Bratislavě vybourali celou starou čtvrť, po níž zbyl jen holý kopec, aby pár desítek centimetrů od gotického chrámu postavili dálnici. Nebo v Jihlavě zbourali gotický špalíček a nahradili krabicí samoobsluhy. Atd atd.

Architektura není čistým uměním, ale také projevem politiky a ideologie. Zvlášť v totalitních dobách. A architektura husákovských časů tím byla víc než každá jiná.

Nostalgie po normalizaci?

Je zvláštní, že stavbu, která zničila kus staré Prahy, a jejíž zmizení může naopak historické čtvrti vrátit jejího ducha, brání Klub za starou Prahu. Čekal bych opak. Jako bychom měli do činění s nějakým konzervativismem naruby, kdy ve snaze všechno konzervovat se jde tak daleko, že se chce zachovat i vpád sovětského myšlení a jeho estetiky do historického města Evropy, zachovat i ničitele původních památek.

Poslední dobou se v některých levicových kruzích šíří protesty za zachování všeho, co husákovská normalizace nasázela do Prahy (když ji nejdřív bourala). Má snad levicovost znamenat nostalgii po normalizaci 70.let? Nechuť k divokému kapitalismu nemůže přeci znamenat obhajobu husákovských časů a jejich zpředmětnění v architektuře. Že by vše, co tenkrát vzešlo z betonárek, bylo památkou a uměním?

Aby to znělo lépe, nemluví se o stavbách normalizace, ale o „brutalismu“. Velmi široký termín, pokrývá různorodou architekturu a zaštítí ledacos. Přiznaný holý beton (holý čili „brut“) a hrubost ještě nejsou zárukou estetické kvality. A ty pražské stavby jsou od brutalismu světového, od obdivovaného Le Corbusierova kláštera Sainte-Marie de La Tourette ve Francii, hodně vzdáleny. Nemluvě už vůbec o pařížském muzeu moderního umění Centre Pompidou. Ten český „brutalismus“ je spíš nálepkou ex post na hrubost normalizační architektury, na její pohrdání prostředím a tradicí. „Autoři Transgasu se snažili napodobit západní vzory s velice sporným výsledkem,“ stojí v rozhodnutí Ministerstva kultury o zbourání budovy.

Jiná města se nebála zbavit se nánosu šedi bývalého režimu, dnešní Berlín je úplně jiným městem, než jaké jsem znával v 70.letech. Ve Francii se bourají bloky starých paneláků. Kaplický nebo Jiřičná takové stavby nikdy nenavrhovali.

Budovy postsovětského Transgasu Vinohrady hyzdí. Jejich problém není primárně v jedné stavbě jako takové, ale v tom, jak agresivně vpadla a zničila kus historické čtvrti. Její neekologičnost, nesmyslné náklady na údržbu atd. jsou druhotným hlediskem. Kdyby stála u vjezdu do Vítkovic, mohla by být obdivována a možná by se na ni jezdili dívat architekti ze zámoří. Není důvod, proč ji hájit. O jejím zbourání je již rozhodnuto. Demokraticky. Debata ale neutichla.

Jinou otázkou je, co na místě staré rány vznikne. Původně ji měl zacelit projekt architekta J.Ciglera: vykotlaný zub vyrovnat s okolními domy, přizpůsobit se jim výškou i kamennou fasádou, uvnitř vytvořit prostor příjemný pro lidi a pro život, zeleň, kavárnu. Návrat k normálu evropského města. Najednou se lze ale dočíst, že bourající developer by prý jen chtěl pozemek odprodat. Co to znamená?

Páchnoucí myší díra u Muzea

Bylo by velmi nešťastné, kdyby se tu měla objevit další z těch tuctových krabic bez duše a bez nápadu, jaké se v Praze v posledních letech staví. Co tu za čtvrt století zajímavého vyrostlo? Tančící dům, Technická knihovna, úprava kostela sv. Vavřince od Evy Jiřičné, a co ještě? Ve Varšavě, Bruselu, Paříži, Londýně padnete na nádhernou moderní architekturu, Praha spí.

Praha nedávno obnovila reprezentativní budovu Muzea a hned vedle klidně trpí špinavý podchod. Proč se obránci Prahy nezaměří víc na ten tunel zapáchající přepáleným tukem, na tu ušmudlanou myší díru mezi centrem a nejhezčí čtvrtí? Snad v žádném městě třetího světa nic takového nezažijete. Straší tu léta, je ostudou celého města. A bývalý magistrát nic. Ani Praha 1. Stačilo by přitom dát na dálnici jeden semafor a zřídit tam přechod. Spodek Vinohrad by byl vůči obyvateli hned vstřícnější.

Text vyšel v mírně pozměněné podobě také v Deníku Referendum