Čeští malíři rozkročeni přes Evropu: objevná výstava

13. 03. 2019 | 17:30
Přečteno 1596 krát
Pamatujete na ty loďky pastelových barev zredukované do tvaru ořechové skořápky, které visívaly po chodbách škol nebo v čekárně u doktorky? Autor Jan Zrzavý? Kolik lidí tenkrát vědělo, že je přivezl z francouzské Bretaně, samého konce Evropy, z té Finis Terrae vyčuhující do moře? Že to nebyly onirické výjevy jako z Trnkových obrázků, ale malby ze skutečného kraje, který se navíc stal jeho druhým domovem? To se tenkrát moc neříkalo.

A teď se navíc dozvídáme, že do Bretaně jezdil z českých malířů kdekdo, že to byla od konce 19. století stálice českých malířů. Paříž, a z ní si téměř vždycky odskočit do Bretaně.

Jan Zrzavý: Přístav v Bretani, 1930
Jan Zrzavý: Přístav v Bretani, 1930

Nebo takový Jaroslav Čermák. Vždycky se vystavovaly a zmiňovaly jeho Černohorky a Černohorci, ohnivé ženy tmavých vlasů a červených sukní na pozadí skal. Zkrátka milovník slovanského živlu, specialista na slovanskou vzájemnost, takovou mu vyrobili identitu. A tady máte před sebou jeho černovlasého mladíka, husté tmavé obočí, černé oči, plátěná rozhalená košile, výrazný akcent červené vesty – skoro Lord Byron. A ejhle, on to je Bretonec.

A vy se najednou dozvíte, že Čermák prožil v Bretani pořádný kus života, měl tam loď, plachtil po oceánu. Nepamatuju se, že by kdy byla tahle drobnost na jakékoli výstavě zmíněna. Ideologie minulých dob se otiskla i do expozic a katalogů.

Abychom se tohle všechno dozvěděli, musela teď přijít výstava „Bonjour Monsieur Gauguin“. Poprvé v dějinách české kunsthistorie zmapovala česko-bretoňský fenomén. Jestliže se vědělo, že od nás malíři od konce 19.století jezdili běžně do Paříže zdokonalovat se v tamních ateliérech, výstava k překvapení mnoha odhalila, že odtamtud vyjížděli ale běžně do Bretaně. Jako do žádného jiného francouzského kraje. A ne jako turisté, jak se tam jezdí z Čech dnes, ale jako malíři pracovat. Pěkně s krosnou obtíženou těžkým stojanem, plátny a barvami po skalách a útesech, po venkovských farmách nebo kamenných vesničkách. Že tam často trávili kolik týdnů, že někteří si tam i koupili dům a našli partnerky. Každý v jiné vesnici.

Český malíř neseděl na domácí hroudě, putoval Evropou

Ta výstava je jedinečná v několika aspektech, teď zmiňme jeden. Totiž, že nenápadně bourá mýtus českého umělce počátku 19. století, který sedí doma na hroudě, maluje krajinky a výjevy české kotliny, jeho formování je ovlivněno vídeňskou akademií, a pokud hledá exotiku, zajede do Itálie nebo za jižními Slovany. Že ukazuje evropský rozlet malířů narozených v Čechách, jejich rozkročení po Evropě. Rozhodně tedy směrem do Francie a jejích regionů.

V Paříži nejenom delší dobu žil a měl ateliér Alfons Mucha (v tom svém nejlepším, kosmopolitním období nenarušeném národovectvím), ale taky Václav Brožík (který není jen akademickým „Mistrem Janem Husem před koncilem“, ale úspěšně se etabloval v Paříži, byl tam ceněn a obdarováván všemožnými poctami, měl tam ženu a rodinu). Žil tam taky zmíněný Jaroslav Čermák, Hippolyt S. Pinkas a další. Za jedním, kdo se v Paříži uchytil, přijížděli další, zkoušeli štěstí, drželi spolu. Paříž byla velkým trhem na umění. Po založení československého státu se do Francie už valily proudy kumštýřů, teprve rokem 1918 to ale nezačalo.

Bretaň jako povinný plenér ven z Paříže

Proč ale do Bretaně? Když se trochu rozkoukali v Paříži a jejích soukromých akademiích (většinou pro cizince), šli cestou pařížských mód a následovali místní malíře tam, kam jezdili oni. Proto název výstavy Bonjour Monsieur Gauguin. Na plenéry se jezdilo nejdřív do Barbizonu, kousek od Paříže, evropský plenér vůbec začal tam. Jakmile tam ale začalo být víc malířů než venkovanů, někteří šli v hledání čisté krajiny a mocných vjemů dál. V Paříži se sice plátna vystavovala a prodávala, necivilizovaná krajina se ale musela hledat někde daleko.

Někteří Američané už tenkrát měli objevenou Bretaň (jedno jejich plátno je i na výstavě), ukázali cestu Gauguinovi Ten se usadil v městečku Pont-Aven, a tam za ním brzy začali jezdit další. Do té míry a tak často, že se cítil nucen přestěhovat dál, stále hledaje silné dojmy, skutečnost neposkvrněnou civilizací bulvárů a průmyslu. Jistou dobu žil mezi Tahiti a Bretaní (plátna samozřejmě prodával v Paříži). To on zřejmě objevil Bretaň desítkám dalších, Francouzům i mnoha cizincům. Měl už jméno. Ne ale peníze, jednu dobu žil u Muchy v ateliéru.

Jiný jazyk, rurální společnost, kameny, oceán

Proč ale malíři začali tenkrát houfně jezdit zrovna do Bretaně? Proč ne do Burgundska nebo Champagne? Především malíři a umělci z celé Evropy, i z USA, jezdili už v 19.stol. hodně do Francie. Ve Francii se začínaly dít ty nepřevratnější věci, tam se v muzeích studovali staří mistři, tam byla taky poptávka, tam byl organizovaný trh.

A z Paříže do Bretaně proto, že byla v mnohém hodně jiná, než všechny ostatní kraje Francie. Mluvilo se tam (a mluví) jazykem, který nemá s francouzštinou nic společného, není románský, ale keltský. Spřízněný s irštinou nebo welštinou. Takže dokonalá exotika. Zároveň jeden z mýtů Francie, kolébka Keltů, legendy o Králi Artušovi a jeho družině.

Ten region tenkrát ještě nezasáhla sebemenší industrializace, žil svým životem. První železnice tam dorazila v 60.letech 19.století, zrovna v době, kdy ten region procestoval malíř Riedel, potom Brožík, Lebeda nebo Jettel. Jejich plátna ukazují čistě rurální společnost, interiéry velký krb, hrubý kámen, ze stropu visí kus masa, na zemi džbán.

Paříž v tom kraji viděla zaostalost, podtrženou ohromnou pověrčivostí a velmi konzervativním katolictvím, které mělo stovky svých místních svatých, pro zbytek Francie neznámých. V příbytcích lidé i zvířata, typickou obuví dřeváky, ženy vysoké krajkové čepce, muži široké černé klobouky. Asi stejný image a pro umělce stejná přitažlivost, jakou mělo pro Středočechy té doby Slovácko nebo později Podkarptaská Rus. Vesničky nevyslovitelných jmen, hrubý kámen, k tomu podivné nevysvětlitelné menhiry.

Dodnes se francouzsky „buran“ říká „plouc“, což nejspíš vzniklo z názvů bretoňských vesnic, kde každá druhá začíná na „Plou“. Kraj, kde se nedaří vínu, ale pije se jablečný cidre, kde se nedaří pšenici, ale pohance nebo ječmeni. Spíš než chleba, placky. A oceán lemovaný roztodivnými skalisky, mezi nimi chaluhy, vysoký příliv, bouře, moře naprosto jiné než teploučká hladina Středozemí.

Od Čermáka po Diviše

Kdo tam všechno z Čechů maloval? Začali jsme Riedelem, Brožíkem, Čermákem, Pinkasem, Muchou, Lebedou. Bylo ještě mnoho dalších: Chittussi, T.V.Šimon, který tam pořídil dlouhou sérii grafik. Preissig v Bretani nehledal inspiraci pro nějaké obecné krajiny, ale rovnýma nohama skočil do francouzského kontextu a zapojil se do řady Pařížanů, kteří Bretonce ironizovali pro jejich zaostalost a vytvořil kousavou satirickou sérii „Venkovan“. Našel si tu polohu, která ho na hony vzdaluje jeho secesním formám, jak je známe z Čech. Malovali tam Honzík, Kremlička, Špillar, Kubín, Jičínská.

A Kupka, který v oceánu a jeho zpěněném vlnobití našel živel s velkým „ž“ a ve spojení s ženským prvkem smyslnost. Tady na bretaňském pobřeží vznikla jeho překrásná „Vlna“ i jeho dvě nahé pohanské divošky na ržících koních na kraji oceánu („Epona“, podle keltské bohyně). To nejsou plátna, která by se dala vymyslet v pařížském ateliéru, potřeboval pro ně Bretaň.

A po první válce přijelo mnoho dalších: Brunner, Winterová-Mezerová, několikrát sem zajela Toyen, Alén Diviš, po druhé válce Křížek.

Zrzavý našel pro Bretaň novou tvář

Ale hlavně Jan Zrzavý. Jeho Bretaň je kapitola sama o sobě, jeho vztah k ní i to, co ze svých pobytů tam vytěžil. Našel se v ní. „Nemyslím, že bych někdy mohl najít a spatřit něco krásnějšího, co bych mohl více milovat, co by více odpovídalo mému vnitřnímu já /než Bretaň/“ napsal v r. 1939.

Jezdil tam celý život, až do války, zůstával tam delší dobu, zajel tam ještě krátce po válce a k bretaňským motivům se vracel z pražského ateliéru i na stará kolena. Jeho poslední bretaňské loďky na výstavě jsou z r. 1969, když mu bylo děvatasedmdesát. Tu svoji Bretaň, ty kamenné vesničky, kamenné domy s komíny vyčuhujícími na obou stranách ze štítů, kamenné zídky chránící políčka, kamenné hráze, kamenné majáky, kamenné kostelíky, i loďky v zálivu – tak dlouho malířsky ohmatával a zkoumal, až je přetavil do výrazně osobitého stylu, jaký nemá obdoby a jakým potom už nikdo nešel.

Tak jako na první pohled poznáte Modiglianiho, poznáte na první pohled Zrzavého z Bretaně (kde se mimochodem podepisoval Zerzavy, s vloženým „e“, aby to jeho jméno mohli Francouzi vůbec jakžtakž vyslovit).

Výstava mu věnuje dva sály a člověk se nemůže odtrhnout. Jestliže většina toho, co v Bretani vytvořili všichni zmínění čeští malíři, zapadá do nějakých proudů a tendencí a je tak trochu zaměnitelná, to, co z ní udělal Zrzavý, je jedinečné, v Čechách ale i ve Francii neopakovatelné. Všiml si toho i De Chirico.

Jedinečnost stylu platí samozřejmě i o Kupkovi a Muchovi, ale ti použili jen některé bretoňské prvky pro svá obecnější díla. Zrzavý maloval přímo Bretaň, její kvintesenci (je zvláštní, že často na dřevěné desky, překližku – vedla ho k tomu drsnost toho kraje?). Jak sám říkal, kámen a voda. A žádné stromy, jež mu jen překážely.

Gauguin ukázal Čechům cestu

Proč ten název výstavy? Nebýt Gauguina, nebylo by patrně ani tolika Čechů v Bretani. A navíc Národní galerie vlastní jeho nádherný obraz „Bonjour Monsieur Gauguin“ namalovaný v bretaňské vesničce Le Pouldu, kde se už projevil celý jeho nový styl, výrazná barevnost, organizování plátna v barevných plochách oddělených černými konturami, pro nějž se vžilo označení syntetismus. Jakoby fotografická perspektiva, pohled z jiné výše než očí stojícího člověka, někdy přes rameno, potlačení trojrozměrnosti. Ten obraz je narážkou na jiný, který byl inspirován zase jiným, jak už to v chronologii malířství bývá, ale to už je jiný příběh.

Pro nás je tenhle příběh důležitý mj. tím, jak se to plátno, už slavné, dostalo do Národní galerie. V r. 1937 jej osvícení lidé koupili od pařížského galeristy pro státní sbírky. Díky Kramářovi a takovýmhle krokům máme v Praze i závany světovosti.

Dnes je něco takového nemyslitelné. Že by na takový projekt dala vláda z rozpočtu? Na fotbal to určitě, ale na plátna? Zahraničních autorů? Zeptejte se ředitele Národní galerie, kolik peněz má na koupě nových děl, suma bude nepatrná. A kromě tu a tam pár výjimek se kupují jen domácí autoři (což jim přeju), sbírku nějakého zahraničního umění nikdo nebuduje.

Výstava na evropské úrovni


Ta výstava je jedinečná také tím, že je výstavou mezinárodní, na jaké nejsme příliš zvyklí. Prolínají se tu francouzští autoři (většinu zapůjčilo muzeum v Quimper) s českými, mají stejnou velikost a úroveň, každý přináší jiný pohled, vzájemně se doplňují. To je dost řídký případ v dějinách českého malířství (možná jediný?) a ukazuje, že bretaňské pobyty nebyly pro české malíře krátkodobými výlety, ale že je hluboce zasáhly.

Je také požitkem vidět, jak ta plátna odkazují jedno k druhému. Jejich uspořádání třeba divákovi ukáže, že Gauguinův styl se nevzal jen tak zničeho, že stejným syntetickým způsobem, stejnou barevnost používal i Paul Sérusier. Který visí hned vedle. Nebo člověk najednou vidí u Jičínské stejné tenoučké světlé kontury, jež působí jako by byly vyškrábány opačným koncem štětce do malby, jako potom u Zrzavého. Nebo že její Menhiry z r. 1937 jako by vzešly ze štětce Šímovi.

Nebo u Brožíka si člověk všimne, že malíř přeci jen v sobě Čecha nezapřel: na obou lesních plátnech má houby, zdůrazněné. Kterého Francouze by napadlo věnovat jim pozornost? Houbařství se tam nepěstuje, houby rostou na trhu a na talíři.

Bylo šťastným nápadem, že výstava se objevila také v samotné Bretani, v Quimperu, prakticky tam, kde byla plátna počata. Tamní muzeum mapuje přítomnost cizích malířů v Bretani, čeští budou zřejmě reprezentovat silnou skupinu. Bylo by zajímavé vidět je v kontextu všech dalších cizích malířů, kteří tam působili.

Pod výstavou jsou podepsány dvě kurátorky, Anna Pravdová a Kristýna Hochmuth. U Pravdové to je neuvěřitelný výkon, od loňska jsme ji mohli sledovat, jak dává dohromady jednu velkou kvalitní výstavu za druhou. Obří výstavu evropského formátu Františka Kupky v pařížském Grand Palais spolu s francouzskými kurátory, potom obměnu té expozice v Praze, vzápětí zgruntu předělanou a zcela nově pojatou stálou expozici české moderny ve Veletržním paláci „Sto let republiky“. A letos Čechy v Bretani a Josefa Šímu v Brně (spolu s P.Ingerlem) včetně objemné knižní publikace, zanedlouho má přijít do Prahy. Neuvěřitelná energie a vytrvalost, a všechny ty projekty jsou na vysoké úrovni. V západní Evropě dělává kurátor jednu výstavu tohoto druhu jednou za dva roky.

Co člověku udělá radost: u pokladny paláce Kinských dlouhá fronta, sály bretoňské výstavy zaplněné návštěvníky. Jako by se cosi změnilo, takhle naplněnou výstavu jsem v Praze už dlouho neviděl. Ukazuje se, že dobré téma a dobře udělaná expozice si tu najde publikum, a nikoli z cizinců. Na „Bonjour Monsieur Gauguin“ přišlo přes třicet tisíc diváků, u Národní galerie velmi dobré číslo. Není to sice úplně jako v Paříži, kde jsem na Kupku stál ve všední den třičtvrtěhodinovou frontu, ale je to velice povzbudivé.

A pro frankofily je tahle výstava o to příjemnější, že zapadá do série velkých projektů francouzské kultury, které mohli v poslední době vidět: v letohrádku Hvězda loni mimořádný projekt překladů francouzské poezie, na podzim Kupka v Jízdárně, teď Bretaň.

Výstava „Bonjour Monsieur Gauguin“ je otevřena ještě týden, Palác Kinských, do 17.3.

Vyšlo rovněž v Deníku Referendum

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy