Rovnoprávnost není extrém, rovnoprávnost je samozřejmost. To je podstata hlasování o manželství pro všechny zítra ve čtvrtek ve sněmovně.

Hlasovat se bude o tom, zda návrh zákona o manželství pro všechny postoupí do dalšího, druhého čtení (dohromady jsou tři). Zdá se být zdánlivě samozřejmostí, chtít, aby měli v tomhle státě všichni stejná práva. Zatím tomu ale tak úplně není.

My, heterosexuální většina, která veškerá práva má, si často neuvědomujeme, že tu jsou někteří, kteří je nemají. Tedy gay a lesbická menšina, podle odhadů odborníků pět až osm procent populace. Tedy třeba v každé třídě v průměru jeden až dva studenti.

Není pravdou, že registrované partnerství dává gayům a lesbám stejná práva jako heterosexuálům sňatek, v mnoha aspektech jsou stále ostrakizováni (výchova dětí v případě úmrtí jednoho, společné jmění, atd). Pokud dnes někteří politici (především lidovci) tvrdí, že chtějí přiřknout gayům a lesbám stejná práva jako sňatek, jen bez instituce a slova manželství, je to demagogie a sypání písku do očí. Měli na to mnoho let a žádný takový zákon nepředložili.

Docela obyčejný civilizační pokrok

Tlak gayů a leseb na to, aby se mohli brát stejně jako většina společnosti, není nic jiného, než civilizační pokrok a zrovnoprávnění. Jako kdysi prosazení volebního práva pro ženy, a ještě dříve třeba volebního práva pro všechny muže.

Pokaždé byl kolem toho velký boj, nikdy to nešlo hladce, pokaždé odpůrci šermovali nejrůznějšími jakoby argumenty. Včetně třeba pseudovědeckých výroků typu, že ženy mají jiný mozek a nejsou uspořádány k tomu, mluvit do chodu společnosti. Nebo že to právo smějí mít jen ti majetnější z mužů.

Že se to dnes zdá jako těžko pochopitelná zatvrzelost? Stejně tak se bude za pár let nahlížet na ty, kdo se dnes snaží zablokovat manželství pro všechny.
Západoevropská společnost jde stále cestou zrovnoprávnění těch, kdo dosud nějaká práva neměli. Což není nic jiného, než postupující demokracie. Pochopil to dobře T.G.Masaryk, který hrál podstatnou roli v tom, že ženy získaly v Československu hlasovací právo hned po založení státu. Bez toho si nedovedl představit demokracii. Dnešní prezident se zdá být ve věci manželství pro všechny podobně naladěn.

Je zajímavé, že takto to vnímá většina české společnosti, která vykazuje jako celek velkou míru tolerance. Podle řady průzkumů z posledních let je pro manželství pro všechny vždy kolem 65% respondentů, u mladší generace dokonce přes 70%.

Problém je v konzervativních poslancích

V čem je tedy problém? V některých politických stranách a v některých poslancích. Ano, byli řádně zvoleni, někteří ovšem hlavně proto, že představovali antibabišovskou záchranu a nikoli, že budou bránit gayům ve sňatcích, O tom nebyla ve volbách řeč. A člověk by čekal, že teď budou naslouchat svým voličům a podle nich se řídit. Není tomu ale tak.

Část z nich, především lidovci a vůbec konzervativní tváře vládní koalice, si vzala za své, že manželství pro všechny je dílo ďáblovo a oni mu musí postavit hráz. Svá osobní soukromá přesvědčení (či spíš ideologická dogmata) stavějí nad názor voličské většiny a svůj mandát tak chápou jako nástroj soukromých preferencí, nikoli zájmu většiny.

Poslanec Marek Benda tak vede v Poslanecké sněmovně mezi poslanci ODS i jiných stran už delší dobu výraznou, byť někdy skrytou agitaci proti tomu zákonu. A bylo by paradoxní, kdyby pro liberální zákon zvedli nakonec ruku hlavně poslanci ANO a nikoli koalice (což není zítra vyloučeno).

Manželství pro všechny dnes platí v devatenácti státech Evropy, v některých už docela hezkou řádku let. Za tu dobu se ukázalo, že ta nová instituce nic a nikoho neohrozila. Od jejího zavedení se heterosexuálové nerozvádějí ani víc, ani míň, není ani víc ani míň nevěr, nerodí se ani víc ani míň dětí.
Prostě jeden fragment společnosti dostal stejná práva jako ostatní a tím to končí. V těch zemích tohle téma taky sešlo z prvních stránek médií, přestalo být politikum, a ty společnosti se zabývají jinými tématy, která pálí celek.

Proč to stále není u nás a proč tolik konzervativců stále bije na poplach a maluje čerty na zeď? Leží-li jim tak na srdci osud rodiny a dětí, proč se třeba nevěnují tomu, proč u nás přichází na svět tak málo dětí? A proč ani ty nenajdou místo ve škole svého přání?

Stále Východ versus Západ

Druhým aspektem celého sporu je skutečnost, že legalizace manželství pro všechny kreslí jednu ostrou čáru napříč Evropou: západ versus východ. Je legalizované ve většině západoevropských zemí, včetně těch s výraznou katolickou tradicí (Irsko, Španělsko…), postkomunistický východ ji vesměs dosud odmítá. Výjimkou je Slovinsko a od minulého týdne i Estonsko. A zítřejší hlasování bude mimo jiné i o tom, zda se překlopíme k západní části kontinentu, nebo se budeme stále zmítat v postkomunistických pseudokauzách.

Ti, kteří se cítí uraženi konstatováním, že odmítáním manželství pro všechny se řadíme na východ, by si měli připustit, že ta mapa je suše objektivní a má-li se naše postavení na ní změnit, záleží to na nás, na nikom jiném. Tedy na českých poslancích ve čtvrtek.

Základní práva mají všichni

Protistrana, která je proti manželství pro všechny, přišla do parlamentu s opačným návrhem, totiž nechat odhlasovat, rovněž zítra, že manželství je institucí výlučně jednoho muže a jedné ženy. Chce to dokonce dát do ústavy, což je nejvyšší zákon země, obsahující jen ty nejdůležitější politické zásady.

K tomu lze uplatnit několik námitek. Ústava a právní instrumenty nejsou k tomu, aby určovaly obsah nějakého slova. A manželství pro všechny tyto lidi v žádných právech nekrátí. Mohou se svobodně rozhodnout, zda se brát či žít bez sňatku, zda mít svatbu církevní či jen civilní.

A především ústavní Listina práv a svobod, čl. 3, říká: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka… Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“

Při zítřejším hlasování by se poslanci měli držet tohoto klíčového článku ústavy.