Francie má za sebou strašný týden. Erupci násilí, nenávisti, divoké fascinace ničením, rabováním, útoků na symboly státu. Co je v pozadí?

Party útočily na radnice, pošty, obchody, policejní komisariáty, na policejní složky a někde i osobně na starosty. Viděl to celý svět.

Vyjevilo se veřejně, že existují dvě Francie, jedna druhé na hony vzdálená, které každá žijí v jiném světě, přičemž ta z předměstí teď vybuchla. Před pár lety řekl tehdejší ministr vnitra Gérard Collomb: „žijeme zatím vedle sebe, ale možná, že jednou budeme žít proti sobě.“ To se teď právě stalo. Francie tady má letitý strukturální problém, který nahlodává základy její společnosti a na dohled není žádné snadné řešení.

Za ten černý týden násilníci, většinou teenageři, v ulicích spálili šest tisíc aut, zapálili, poničili a částečně vyrabovali tisíc budov, zničili nejméně deset škol. Zranili přes sedm set policistů a hasičů. Situace se pomalu zklidňuje, policie se ale obává i dalších dnů a především 14.července, státního svátku.
Proč došlo k takovému výbuchu násilností poté, co policista zastřelil za nejasných okolností sedmnáctiletého výrostka? Svět si už přivykl na zapálená auta a hořící popelnice, kdykoli se ve Francii protestuje, tohle ale bylo kvantitativně něco jiného.

Jisté je, že to nebyla první taková vlna nepokojů, a že není poslední. Podobná se odehrála téměř před dvaceti lety v r. 2005 a scénář byl podobný. Tenkrát zemřeli dva výrostci, které honila policie. Během chvíle začala předměstí vřít, jejich mládež zapalovala a rozbíjela, nepokoje trvaly několik týdnů. Padaly velké politické deklarace ohledně toho, že se musí změnit politika měst, že je třeba věnovat se předměstím. Leccos se udělalo, ale málo a dnes je Francie tam, kde byla před dvaceti lety, problém je jen ještě daleko větší.

Předměstí, školství, party

Ten má mnoho rovin a příčin, a řešení, pokud nějaké existuje, bude hodně komplexní a dlouhodobé. Jde především o předměstí a o neúspěšnou integraci třetí generace části přistěhovalců, hlavně z Maghrebu a z Afriky. Ta předměstí jsou koncentrací nejchudší části společnosti, mládež tam vyrůstá často jen s matkou, která taktak uživí rodinu, adolescenti v mnoha případech neznají otce ani žádnou autoritu, mladíci mají chabé školní výsledky, škola je pro ně symbolem nenáviděného establishmentu, jejich život je organizovaný v partách a v drobných násilnostech. Nad tím vším kralují drogoví dealeři, pro které pracuje spousta malých pěšáků.

Co bylo tentokrát zarážejícího na nepokojích, byl velmi nízký věk násilníků, někdy i třináct, čtrnáct let. Nové bylo odhodlání přímo útočit na policisty a vypracovaná taktika part, které se rychle přemisťovaly. Nové bylo to, že už nešlo jen o předměstí Paříže, jako v minulosti, ale o centra desítek malých měst. Velkou roli sehrály sociální sítě, především Snapchat a Telegram, které partám umožnily se rychle svolat, zaznamenávat vandalství v reálném čase a jedna druhou trumfovat v divokosti. K tomu element bojůvek extrémní levice, které jsou u násilností při každé manifestaci či protestu.

Najít řešení bude znamenat hodně odvážná politická rozhodnutí. Snad k tomu bude Macron mít sílu a prostředky. Ovšem po žlutých vestách, po masových protestech kvůli důchodům? V situaci, kdy Francie není politicky semknutá, kdy prezidenta ostře atakuje levice, jež na sebe dnes vzala radikální podobu? A kdy v pozadí si mne ruce Marine Le Penová a jen čeká, až přijde její hodina.

Psáno pro ČRo Plus (s mírně pozměněným titulkem)