Sturm und Drang* Underground

19. 09. 2013 | 10:31
Přečteno 2714 krát
Bouře a vzdor undergroundu

Generační odpověď historikovi Vilému Prečanovi

Já potom odejdu, a už kromě Archivu a badatelny Archivu do tohoto Ústavu nevkročím, z Vědecké rady vystoupím, protože mně není zapotřebí, aby se do mě strefovali lidé jako pan Vodrážka, jako paní Winkelmannová a další.

(Vilém Prečan, při diskusi se zaměstnanci ÚSTR v pondělí 19. srpna 2013)

Rád bych Vás ujistil, že má rozhořčená slova o tom, že s ústavem už nechci mít nic společného, byla jen projevem momentálního rozhořčení a zoufalství tváří v tvář útokům na mou čest, lidskou a profesní integritu, jimž jsem byl vystaven na diskusním večeru se zaměstnanci ÚSTR v pondělí 19. srpna.“

(Vilém Prečan, veřejné prohlášení ze dne 21. srpna 2013 adresované Vědecké radě ÚSTR)



Vážený pane profesore,

na výše zmíněné pondělní besedě odborných pracovníků Ústavu pro studium totalitních režimů s členy Vědecké rady Ústavu (Zdeněk Beneš, Muriel Blaive, Petr Pithart, Adrian Portmann, Vilém Prečan), jsem otevřel diskusi otázkou z politické filosofie o rozdílu mezi legalitou a legitimitou, respektive mezi etikou a politikou, neboť nejen v politice, ale ani v životě nestačí opírat se jen o normu zákonnou, ale také legitimační.

S odvoláním na Foucaultovu němou historii (archeologii ticha) jsem proto poděkoval všem nepřítomným historikům a vědcům, které nové vedení taktéž oslovilo s nabídkou členství ve Vědecké radě, ale oni ji z etických důvodů odmítli.

Připomněl jsem i dvojakost myšlení pana Petra Pitharta, který na jedné straně kritizuje politiku prezidenta Miloše Zemana v případě jmenování Rusnokovy vlády, neboť prezident obchází parlament, a tím porušuje ústavní zvyklosti a nepsaná demokratická pravidla. Na druhé straně mu nevadí, že Rada Ústavu obdobným způsobem obešla pravidla legitimity při jmenování vedení, a že na základě této politiky se stal sám členem Vědecké rady. Ústav pro studium totalitních režimů se stává pro současnou elitu laboratoří moci.

K samotnému problému legitimity se nikdo z oslovených nevyjádřil (každý jen vysvětloval svoje důvody, proč přijal funkci), Vy jste byl jediný z přítomných členů, kdo zpochybnil oprávněnost mé otázky a zeptal se přítomných, zda je „v plénu někdo téhož mínění jako pan Vodrážka“.

Rozhořčila Vás patrně moje poznámka, že když jsme s Neelou Winkelmann-Heyrovskou předložili v roce 2010 veřejnosti důkazy o plagiátorství tehdejšího ředitele Ústavu historika Jiřího Pernese, tato skutečnost Vám (stejně jako radní Petrušce Šustrové) nevadila a podporovali jste ho až do jeho odvolání. Při zmiňované pondělní besedě jste tvrdil, že se jednalo o „účelovou kampaň proti Pernesovi“ a že „etická komise Akademie věd nezjistila důvody, proč by neměl pracovat jako vědecký pracovník“.

Aby věc byla uvedena na správnou míru. Komise pro etiku vědecké práce AV ČR není kádrovou komisí, proto nerozhodovala, zda „má pracovat“, ale zkoumala, zda pracuje profesionálně.

Tato komise v roce 2010 písemně konstatovala, nejdříve v případě Pernesovy práce „Až na dno zrady: Emanuel Moravec“, že se „dopustil profesionálních přestupků proti dobrým mravům“, jmenovitě převzal od studenta Josefa Vytlačila „doslovné formulace, aniž je přímo označil“, „užil sekundární citace i s chybami, i když v práci odkazoval na původní prameny, kterých neužil, a obdobně“. Komise následně konstatovala, že v i druhém případě knihy „Svět Lidových novin 1893-1993“, se historik Jiří Pernes „dopustil významných profesionálních přestupků proti dobrým mravům“, neboť ze studentské práce Blanky Maškové „užil nejen některé formulace, ale i celé odstavce, aniž je označil“, „užil sekundární citace autorky, i když ve vlastní práci odkazuje na prameny původní, které neužil“. Předsedkyně komise Helena Illnerová zároveň napsala, že obě uvedené práce „není možné jako celek označit za klasický plagiát“.

Ačkoliv jmenovaný historik neprofesionálním a nemravným způsobem užil v jednom případě 68 % z původního díla, a v druhém dokonce 75 % textu, podle polistopadového vědeckého establishmentu je to jen plagiátorská část, nikoliv celek. Komise tak na český způsob zavedla do akademického diskursu termín klasický a neklasický plagiát.

Rozdíl mezi úrovní akademické kultury v Německu, kde žijete, a v Čechách, spočívá v tom, že když tamní společnost v roce 2011 zjistila, že populární politik šlechtického původu Karl-Theodor zu Guttenberg některé pasáže ze své doktorské práce opsal od jiných autorů bez udání řádné citace, na dvacet tisíc akademiků (!) podepsalo žádost o jeho odvolání. Když se stejný problém objevil o rok dříve v Čechách, historická obec mlčela, Komise pro etiku vědecké práce AV ČR zavedla pojem částečně těhotného díla oplodněného plagiátorstvím a Vy jako člen Vědecké rady dodnes před kolegy historiky tvrdíte, že se jednalo o „účelovou kampaň“.

Historik Petr Blažek Vám na besedě připomněl, že když pracoval na Vámi zřízeném Ústavu pro soudobé dějiny, bylo tamním veřejným tajemstvím plagiátorství Jiří Pernese. Teprve podrobné analýzy jeho prací, zveřejněné v roce 2010, potvrdily, že se nejednalo o fámy.

Proč historické obci, etickým akademickým institucím, některým členům Rady Ústavu a Vám jako badateli moderních dějin nevadí problém „scientific misconduct“ (podvádějícího vědce)?

Nesouvisí odpověď s problémem ignorování rozdílu mezi legalitou a legitimitou, respektive s důležitou diferencí mezi etikou a politikou? I kdyby se informace o plagiátorství stala předmětem, jak tvrdíte, „účelové kampaně“, nic se nemění na skutečnosti, že podvádějící vědci by neměli zastávat přední funkce akademicky zaměřených institucí.

Byť jste během diskuse problém nelegitimity týkající se volby ředitelky bez výběrového řízení na chvíli připustil: „Jestli považujete situaci za nelegitimní, tak mně řekněte, jak z toho?“. Vzápětí jste ale nelegitimitu volby odmítl a postavil jste se na půdu právního pozitivismu a legalismu: „Senát jmenoval Radu Ústavu, Rada Ústavu postupovala, jak postupovala, a jmenovala nás. Pro mě to začíná 15. květnem, když jsem dostal toto pověření.“ Jinými slovy, pro Vás neexistuje rozdíl mezi legitimitou a legalitou.

Je zajímavé, že když Jean-François Lyotard zkoumal otázku totalitarismu z hlediska legitimizace, uvádí právě takovou argumentaci jako příklad známé aporie (circulus vitiosus): „Y má autoritu ve vztahu k x, protože x pověřuje y touto autoritou“. To, co je podle Rady Ústavu i Vás legální a legitimní, je podle zmiňovaného kritika totalitarismu pouze maskování prázdnoty formou mytického příběhu odkazujícího k počátkům.

Na takové argumentaci pozůstává něco z povahy totalitních režimů: normativní instance autorizuje zákon jen v protikladu k těm, vůči nimž se zákon uplatňuje. Tento podvod v podobě byrokratické moci označuje Lyotard za delegitimizaci zákonodárce.

Delegitimizační příběh o tom, jak byla zvolena ředitelka Pavla Foglová a následně i členové Vědecké rady, se stává autoritou samotnou: „Rada Ústavu postupovala, jak postupovala.“ Tato autorita stvrzuje určité nenarušitelné „my“, mimo něž existují pouze různí „oni“.

Delegitimizující volba, konspirace a klientelismus

Je nutno se otázat, proč Vám a ostatním členům vědecké Rady tento delegitimizující příběh, který zároveň destabilizuje instituci, nevadí.

Ředitelka Pavla Foglová nebyla zvolena dle řádného a transparentního výběrového řízení, ale ad hoc vybrána podle klientelistického scénáře Petrušky Šustrové, předsedkyně Rady Ústavu, protože to je její dlouholetá kamarádka. Důsledek této volby je ještě vážnější: Rada Ústavu jako politický orgán z Pavly Foglové učinila nástroj své moci, a de facto celá instituce je od té doby řízena Radou Ústavu.

Proč Vy jako člen vědecké Rady mlčíte ke zjevnému klientelismu, tedy korupčnímu jednání? Vždyť ředitelka sama přiznala, že byla svou kamarádkou, radní Petruškou Šustrovou, oslovena s nabídkou, aby se stala ředitelkou Ústavu bez výběrového řízení. Tuto nabídku dokonce obdržela už v lednu 2013 (tj. v době, kdy nová Rada začala teprve úřadovat!).

Ředitelka Pavla Foglová v den své volby 10. 4. 2013 řekla: „Já jsem prostě před dvěma měsíci, zhruba, byla oslovena předsedkyní Rady, zda bych eventuálně neuvažovala o takové funkci, já jsem si dala čas na rozmyšlenou, mezitím jsem zpracovávala informace, zjišťovala a zpracovávala projekt.“ (Studio ČT 24 dne 10. 4. 2013) Později však upřesnila, že oslovena byla už „na přelomu ledna a února“. (Tisková konference ÚSTR, 18. 4. 2013)

Politický orgán Rada Ústavu záměrně obešel legitimizující pravidla a zneužil pravomoci vyplývající z kontrolní činnosti. Svým jednáním vytvořil příslovečnou „kratší cestu“ pro transparentní řešení volby nového ředitele a Vědecká rada svou mlčenlivou existencí poskytuje této delegitimizaci institucionální alibi.

Noví členové Vědecké rady mlčí obdobně, jako mlčeli lidé za normalizace a nevadí jim, že tvrzení členů Rady Ústavu například o špatné komunikaci nebo nespolupráci bývalého vedení bylo ve světle příprav, o nichž hovořila sama ředitelka, jen konspirační maskou, aby členové Rady Ústavu v symbióze s politickými elitami a za pomoci klientelismu mohli dosáhnout vybraných pozic, na nichž by pak začali upřednostňovat své přátele a spřízněné skupiny.

Cílem každého korupčního jednání je vytvořit systém vzájemných služeb a protislužeb. Na vedoucí manažerské posty se díky korupčnímu jednání dostali vedoucí nikoliv na základě otevřené konkurence či výběrového řízení, ale jen podle konexí, známostí a loajality.

Veřejná funkcionářka, předsedkyně Rady Ústavu Petruška Šustrová, v době, kdy Pavla Foglová už tajně pracovala na nové koncepci, naopak uklidňovala veřejnost a zaměstnance například prostřednictvím Lidových novin, kde tvrdila, že nová Rada se chce jen „dozvědět, jakou že to instituci zdědila“. Zároveň simulovala představu, že první kroky Rady nic neznamenají a jen kladou řediteli formální otázky. (LN 11. 2. 2013) Ve skutečnosti, jak to následně prozradila právě nová ředitelka, v předstihu několika měsíců už existoval politicko-klientelistický scénář.

Obdobně mlžil i radní Lukáš Jelínek, který dokonce už po klientelistickém obsazení ředitele Ústavu na otázku redaktorky ČT „Jak dlouho jste připravovali výměnu ředitele“ odpověděl, že to bylo jen „v řádu týdnů, kdy jsme se každý z členů Rady obrátili na několik lidí ze svého okolí“. (ČT Události, komentáře 15. 4. 2013)

Profesor Bostonské univerzity Igor Lukeš tuto několikaměsíční utajovanou korupční misi Rady Ústavu charakterizoval slovy - lži a konspirace. A s celou Vědeckou radou odstoupil. (ČT 15. 4. 2013)

Vzhledem k tomu, jak rychle byly obsazeny funkce po odstoupivších členech vědecké rady, je možno konstatovat, že v Čechách existuje spíše vědecká kolegialita v případě plagiátorství, a nikoliv v případě, kdy by odborníci měli být kolegiální z hlediska mravního problému, který nám připomíná rozdíl mezi legalitou a legitimitou.

Rada si schválila vlastní koncepci

Tento problém se týká i samotné nové koncepce Ústavu. Pokud například Rada Ústavu jmenovala 10. dubna 2013 ředitelku Ústavu pro studium totalitních režimů Pavlu Foglovou na základě „Prezentace nové koncepce ÚSTR“ a radní Lukáš Jelínek ji ohodnotil slovy, že je „příjemně ambiciózní“ (Deník Referendum 11. 4. 2013), pak zásadním problémem legitimity je skutečnost, že Rada si zcela cynickým způsobem schválila vlastní koncepci doplněnou na objednávku dvěma historiky.

Mnozí členové Rady předtím, než zvolili novou ředitelku, používali proti ÚSTR určitý druh opakujících se argumentů, které se najednou objevily v nové koncepci, na jejímž základě byla nová ředitelka jmenovaná.

Když například radní kritizovali ÚSTR, že nebyly vydány dějiny StB, pak v nové koncepci se objevuje projekt populárně pojaté kolektivní monografie „Dějiny bezpečnostních složek komunistického režimu“. Radní mluvili o potřebě zkoumání genderu - v koncepci se objevují „genderová témata“. Radní zdůrazňovali potřebu zkoumání „bílých míst“ - v nové koncepci se programově píše o projektech zaměřených na tzv. „bílá místa“. Radní opakovaně tvrdili, že ústav vznikl jako politikum - stejná věta se objevuje ve shrnutí koncepce. Archivářka E. Benešová prosazovala v souvislosti s digitalizací účelovou interpretaci zákona 181/2007 Sb. - stejná interpretace se objevuje úvodní v odborné části textu. Radní hovořili o chaotické digitalizaci a o jejím řešení změnou organizační struktury - v koncepci jsou identické formulace.

Přesně podle předem připraveného scénáře začali od ledna 2013 někteří členové Rady cíleně zdůrazňovat, že chybí „koncepce“ Ústavu. Těsně před odvoláním ředitele Daniela Hermana Petruška Šustrová opětovně zdůraznila, že ředitel nepředložil „žádnou koncepci“. Stejně argumentoval i Michal Uhl (Deník Referendum 9. 4. 2013). A shodou okolností právě v den odvolání ředitele jmenovali členové Rady Pavlu Foglovou na základě „Prezentace nové koncepce ÚSTR“.

Podvod zahraný před veřejností se netýká jenom delegitimizující volby, konspirace a klientelismu, ale nazývá se také „nová koncepce“. De facto je to i potvrzení, že instituci řídí politický orgán, jímž je Rada Ústavu, na základě vlastní politicky koaliční koncepce, kterou její členové veřejně roztroušeně prezentovali po několik měsíců před odvoláním ředitele Daniela Hermana.

Když navíc porovnáme publikované texty Mgr. Pavly Foglové z let 1995 až 2010 (LN, MFD atd., asi 700 textů), pak zjistíme, že tato osoba nemá nic společného s jazykem předložené odborné části „nové koncepce“, byť na veřejnosti tvrdila, že ji „psala vlastníma rukama“, neboť z lingvistického hlediska je evidentní, že struktura, jazyk, slovník, témata, včetně charakteristické absence klíčových slov dokládají, že autorka nikdy nereflektovala problematiku dějin mentalit, undergroundu nebo feministické teorie. Před svým jmenováním se také nikdy veřejně nevyjádřila k otázkám spojených se vznikem a existencí ÚSTR.

Je evidentní, že skuteční autoři předložené „nové koncepce“, kromě strany 1 až 15, kterou tvoří její curriculum vitae a fotografie, jsou lidé vyznačující se abstraktním vědeckým způsobem myšlení a jazykem, který je zásadně odlišný od jazyka ředitelky Pavly Foglové, který odpovídá typu publikovaných článků napsaných pro různé noviny ve stylu „Žížala je skvělý artikl pro podnikání“. (MFD 28. 3. 2008)

Byť ředitelka verbálně a frekventovaně zdůrazňuje potřebu „odbornosti“ a „dodržování vědeckých standardů“ (LN 20. 4. 2013), právě kritický a odborný způsob myšlení je jejímu uvažování cizí, což doložila už v den svého zvolení, kdy obhajovala předvědecký, naivní názor, že důkazem pravdivosti nějakého tvrzení je jeho frekventovaný výskyt v médiích. (Studio ČT 24 dne 10. 4. 2013)

Navíc už na první tiskové konferenci 18. 4. 2013 ředitelka přiznala, že jedním z historiků, kteří jí pomáhali, je Zdeněk Hazdra. Tuto jeho službu ocenila tak vysoko, že ho zvolila za svého náměstka. Nově jmenovaný náměstek její slova doplnil s tím, že se podílel na vypracování části koncepce týkající se protinacistického odboje. (Prezentace nové koncepce ÚSTR, s. 21-27)

Když historik Petr Blažek ve zveřejněné koncepci našel, že byl použit jeho text bez svolení, a upozornil na plagiátorství, ředitelka se mu omluvila a zároveň přiznala, že tuto část připravoval jiný historik, Tomáš Bursík.

Na pondělní besedě se zaměstnanci Ústavu jste zaujal k tomuto plagiátorství stejný postoj jako v případě plagiátorství Jiřího Pernese a potvrdil jste svá slova, že historik Petr Blažek dělá „z hovna bič“.

Přítomnou Neelu Winkelmann-Heyrovskou jste nazval fanatičkou, neboť připomněla jiný podvod, a to že současná ředitelka se v minulosti s vysokou pravděpodobností podílela na praní špinavých peněz pro politickou stranu, jako by byl fanatikem každý, kdo brání důležitý rozdíl mezi legalitou a legitimitou.

Novinář Jan Schneider jako první v médiích naznačil, že vzhledem k tomu, že Pavla Foglová umí vystupovat jako nastrčená „firma“ (Česká pozice 15. 4. 2013), vystupuje jednou s podezřením na praní peněz pro politické strany, podruhé na „vyčistění“ Ústavu.

Ostatně byla to právě předsedkyně Rady Ústavu Petruška Šustrová, která zdůvodnila dlouhodobé setrvání své kamarádky na pozici ředitelky ÚSTR v České televizi totalitním hygienickým slovníkem: "Mně jde o to, že přece nemůžete po někom chtít, aby vstoupil do budovy, aby tam setrval čtyři měsíce, vymetl tu špínu, udělal tam pořádek, a pak prostě předal na podnose místo někomu jinému“. (ČT 11. 4. 2013) Koncepci dlouhodobosti setrvání ředitelky ve funkci dovysvětlil jiný člen Rady Michal Uhl: je nutno nejdřív odbor digitalizace a informatiky převést do Archivu bezpečnostních složek, a teprve „následně pak může nastoupit již nový ředitel“. (ČT24, 2. 7. 2013)

Členové Rady si byli vědomi, že v případě transparentní volby ředitele by se zvolená osoba nedala řídit jako nastrčená „firma“.

Kam až může dojít ignorování rozdílu mezi legitimitou a legalitou, ukázala Rada Ústavu, když cynicky prohlásila, že plagiátorství svým rozsahem nedosahuje takové intenzity, aby v této věci přijala jakákoliv opatření, a ředitelce doporučila, aby poškozeného historika vyzvala ke spolupráci.

Bez viny, trestu a spoluzodpovědnosti

Pane profesore, před svým zvolením do Vědecké rady jste napsal (LN 20. 4. 2013), že Vás „děsí“ někteří noví členové Rady Ústavu, „hoši“ jako Michal Uhl, který podle Vás nemá pro funkci kvalifikaci (funkci získal za zásluhy za opakovanou volební kampaň pro Jiřího Dienstbiera). Že Lukáš Jelínek je podle Vás „především komentátor sociálnědemokratické politiky a je politováníhodné, že Senát člověka takto politicky exponovaného do rady zvolil“ (funkci získal za zásluhy jako dlouholetý poradce Lubomíra Zaorálka). (LN 20. 4. 2013) Obdobně kriticky jste se vyjádřil o dalším radním, politikovi sociální demokracie Janu Burešovi, který stejně jako výše jmenovaní radní zpochybňuje, že by před rokem 1989 byl v Československu režim totalitní povahy, a propaguje „komunisty jako nejpřirozenějšího partnera“ pro ČSSD.

Byť je veřejně známo, že jste v minulosti kriticky upozorňoval na různá politická rizika v souvislosti s Ústavem a s prací zaměstnanců, na druhé straně pokud podle Vás nemají jmenovaní radní odbornou legitimitu, proč jste od nekvalifikovaných „hochů“ přijal jmenování do své funkce?

Proč Vás „děsí“ někteří mladí členové Rady Ústavu? Možná proto, že jejich mladistvá ideologická zapálenost, kterou prošla i Vaše generace je „děsem“, který má v historii 20. století hlubší příčiny a popsal je Julien Benda ve 20. letech ve své knize "Zrada vzdělanců": jako moderní zdokonalení politických vášní, kde vše je politické, kdy zaniká vliv duchovních lidí a s ním i křehké hranice mezi legalitou a legitimitou.

Pokud jste obdobně tvrdil, že Vědecká rada by „měla být složena z odborníků, kteří si dokážou získat přirozený respekt u pracovníků ústavu“, pak je velmi zarážející skutečnost, že jste hned na svém prvním ustavujícím zasedání v rámci evaluace zvolili skupinu pro odborný výzkum ve složení „Vlček, Vodička, Pithart, Rataj, Pehr“.

Příznačné je i to, že když se někteří zaměstnanci ohradili, že badatel undergroundu František Stárek-Čuňas bude „kádrován“ pedagogem Jan Ratajem, který v letech 1981-1990 působil v Ústavu marxismu-leninismu UK v Praze, Vaše odpověď na pondělní besedě zněla: „pan Rataj byl v historickém ústavu na začátku 70. let šikanovaný, takže nakonec šel na vojnu na dva roky“ a „když jsem slyšel, čím prošel, utvořil jsem si názor, že rozhodně byl spíše oběť, a co udělal, to udělal ze slabosti, neboť chtěl pracovat jako historik, tak se přizpůsobil poměrům“.

Stejný názor vyslovil na 10. zasedání Rady Ústavu i její člen Jan Bureš, když odpovídal na dopis odborných zaměstnanců, kteří v souvislosti s volbou Jana Rataje položili Radě Ústavu otázku: „Byla a je pro vás společenská angažovanost kandidátů do Vědecké rady v komunistickém režimu relevantní (ať už ve smyslu odporu, nebo ve smyslu aktivní participace na udržování režimu)?“

Jan Bureš odpověděl, že pan Jan Rataj byl zvolen jako „renomovaný odborník v oboru“, nebyl „žádným aktivním ideologem komunistického režimu, naopak měl s režimem v řadě svých životních etap velké problémy z hlediska odborné práce“, a na adresu signatářů zmíněného dopisu prohlásil: Historik je ve střetu zájmů jestliže zkoumá určité období a a priori k němu zaujímá pouze negativní stanovisko.

Podle této logiky by se tři rakouské vědecké pracovnice, Helga Amesbergerová, Katrin Auerová a Brigitte Halbmayrová, které se rozhodly pracovat na problému sexualizovaného násilí a ženské zkušenosti z nacistických koncentračních táborů, podle Bureše dostaly do střetu zájmů, neboť jejich apriorním cílem bylo „ukázat zločiny spáchané na ženách a krutost pachatelů“, dále by byly ve střetu zájmu zřejmě i proto, že jsou ženy, a zcela určitě i proto, že k tématu přistupovaly programově z feministické perspektivy.

Nesouvisí propagovaná dehumanizace humanitních věd s moderním „děsem“ popisovaným v knize "Zrada vzdělanců"?

Zmíněné obhajoby dlouholetého pracovníka Ústavu marxismu-leninismu UK v Praze vystihují přesně současný banalizačně-depolitizační kurs ve vztahu k minulosti. Tento kurs je však v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu (zn. Pl. ÚS 9/01), kde se v souvislosti s protiprávností komunistického režimu konstatuje, že plná spoluodpovědnost se přisuzuje těm, „kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti“.

Pohled na minulost určují generační epistemologické, genderové návyky i osobní zkušenosti. (Koncem 50. let jste působil jako odborný asistent na katedrách marxismu-leninismu na dvou vysokých školách v Bratislavě.) Ty umožňují, že ze spoluzodpovědných podněcovatelů v politické i ideologické oblasti zločineckého režimu se dialektickým způsobem dělají „oběti“ režimu.

Doposud se fašismus a komunismus analyzoval spíše jako ideologie. Zkoumání je nutno rozšířit o jiné metodické zkoumání, neboť oba systémy byly především „tělesnými režimy“ – „embodiment regimes“. Je třeba zkoumat totalitní režimy prostřednictvím struktur trvale vepsaných do lidských těl. Tělesnost dějin v sobě skrývá psychogeografické matrice, které se i přes společenské změny (tedy i ideologické) často nemění nebo mění jen pomalu.

Navíc Ústav marxismu-leninismu UK v Praze nebyl ideologicky neškodnou institucí, ale byl součástí totalitního vylučovacího diskursu. Podle Václava Havla právě tento organizující princip totalitní moci vytvořil „základ vší naší novodobé morálně politické bídy“. („Moc bezmocných“)

Jeden historický exkurs. Ústav marxismu-leninismu na základě vylučovacího diskursu připravil pro studenty vysokých škol Dotazník, kde bylo 15 až 20 otázek typu: váš názor na Sovětský svaz, komunistickou stranu, bratrskou pomoc spřátelených armád atd. Když právě ve zmiňovaných 80. letech jeden student z druhého ročníku filosofické fakulty vyplnil Dotazník podle svého svědomí, byl nejdříve upozorněn, že může být zavřený, a posléze byl donucen ze školy odejít.

Zde nejde o Jaspersovké zkoumání viny zločinnosti režimu, ani o problém metafyzické spoluviny, jehož zkoumání ostatně předem vylučuje pojetí člověka, které je sociálně deterministické. Neboť jestliže je pan Jan Rataj „oběť“ režimu, eo ipso jedinec není zodpovědný za své činy. Stejným způsobem pak můžeme začít označovat za „oběti“ i příslušníky tajné policie a komunistické funkcionáře.

Jde spíše o Améryho problém „bez viny a trestu“, kde čas ztráty má strukturu nejen něčeho neomezeného, ale navíc i toho, co se dál ztrácí s odstupem času. Jean Améry si například uvědomil, že některé věci ztratil „navždy“ až 27 let poté, kdy se vrátil z koncentračního tábora z Osvětimi s pětačtyřiceti kilogramy živé váhy v pruhovaných hadrech. Je to stav, kdy „minulost je zničehonic zasypána“ a člověk nemá „ani dějiny“.

Jednou jste normalizační persekuci osobně ohodnotil slovy: „Pomohla mi najít mou vlastní cestu, individualizovat se, přestat být jen součástí nějakého, kolektivu‘: posílila mé tíhnutí k svobodě a nezávislosti. Snad to lze nazvat posledním, rozhodným přetržením pupeční šňůry, která mě vázala … k tomu, co lze pro zjednodušení nazvat komunismem.“ Dokonce jste v souvislosti s únorem 1948 položil otázku Milanu Šimečkovi: „Kolik lidských nadějí a osudů bylo zmařeno v nejlepším rozletu… Co o nich doopravdy víme?“

Neměly by se stát předmětem odborného bádání dějiny lidí, jejichž minulost byla „zasypána“? Existuje pro Vás historie lidí bez dějin? Hledal jste odpověď na otázku, proč vede mnohé lidi osobní zkušenost ze „zasypaných dějin“ k postoji, že „má-li někdo oprávnění odpouštět, pak pouze oběť, a nikoliv třetí instituce“?

A řečeno s Lyotardem, jak se může stát žalobcem mlčící oběť, která ztratila prostředky promluvy a v dějinách zůstává jen pocit, který přesahuje to, co lze v přítomné chvíli formulovat?

Na besedě zazněl i názor historika Petra Placáka, že někteří komunisté si svou minulost „odpracovali“, a jiní nikoliv. Jacques Derrida ale říká, že otázka vědomí viny a proměny viníka nemůže fungovat jako ekonomická transakce. Navíc skutečné oběti jsou bytostně ztracené, určitým způsobem nepřítomné, tak jak o tom hovoří Améry, Derrida a Lyotard, zatímco nyní se problémy redukují na otázku odbornosti a dobový kalkul nepřiznaných či přiznaných politik, jako „umět zapomenout“.

Pokud přistoupíme na zkoumání totalitních režimů prostřednictvím struktur trvale vepsaných do lidských těl, potom se nabízí otázka, co znamená například akt vrácení komunistické knížky nebo „vyaktivovanosti“ z komunistické strany z hlediska „tělesnosti režimu“? Nemluvě o možnosti si tělesnost „odpracovat“.

Jestliže se v souvislosti s minulostí dostáváme do hlubší roviny věcí nejen tělesných, ale i nenapravitelných, neodpustitelných, nepromlčitelných, nepochopitelných a neodčinitelných, potom je třeba založit jiné historické bádání a pojetí dějin.

Připomenutý osud studenta z druhého ročníku filosofické fakulty je dnes příběhem jednoho ze statisíc lidí historie bez dějin, jako pouhé číslo v registračním svazku Archivu bezpečnostních složek, zavedené Odborem vyšetřování StB Praha. Tento příběh je však dodnes rhizomicky živým způsobem spojen s funkcionáři typu pana Jana Rataje.

Tělesnost i spoluzodpovědnost podněcovatelů zločineckého režimu se svou povahou vymyká času podobně jako vina a odpouštění.

Filosoficky řečeno: čas dějinného bytí není možno ztotožňovat s časem historicky jsoucího.

Paradigmatická historická změna

Pane profesore, mnozí pamětníci si v souvislosti se změnou v poválečném uspořádání v Evropě povšimli, jak se relativně brzo snažili politici vymazat dluhy a zločiny minulosti například z doby německé okupace. Jacques Derrida popisuje, jak najednou se v případě hrozby komunistického nebezpečí razila hesla „umět zapomenout“, a do národního společenství se vraceli antikomunisté, kteří byli před několika lety kolaboranty.

Bořivoj Čelovský, český historik žijící od roku 1948 v Kanadě, upozorňoval, jak se v poválečné době začal proměňovat jazyk v podobě přehodnocování historie, a tuto změnu označil jako „lingvistický švindl“.

Obdobnou paradigmatickou metamorfózu společnosti v souvislosti s vyrovnáním se s minulostí a s dějinami (Geschichtsbewältigung) lze vysledovat i v postkomunistických státech. V Čechách, stejně jako i na Slovensku, kde současný kandidát na prezidenta Ján Čarnogurský vyzdvihuje kulturu za vlády slovenského fašistického státu a oslabuje tak „kulturu“ etnických čistek, zákazů evoluční teorie na školách nebo arizace židovského majetku.

V posledních letech se z mnoha příčin, a především z důvodů různých globálních i lokálních krizí, mnozí snaží vymazat dluhy a zločiny komunismu. Učí občanskou společnost umět zapomenout, a život společnosti agresivně určují bývalí komunisté, kteří byli ještě před nedávnem integrální součástí zločineckého systému.

I Vaše slova, že podněcovatel zločineckého režimu byl rozhodně spíše „oběť“, jsou dokladem nejen opakujícího se „lingvistického švindlu“ v dějinách, ale především dokladem paradigmatické historické změny, ke které dochází v České republice a která je prezentována ve velkém mytologickém stylu jako depolitizující interpretace komunismu. Depolitizace komunismu a komunistů.

Pokud je jazyk určujícím měřítkem této paradigmatické změny, potom Vaše odůvodnění, že odstoupení bylo vyvoláno tím, že jste tak musel učinit „tváří v tvář útokům na mou čest, lidskou a profesní integritu“, je také její součástí.

Když hovoříte například o profesní integritě, ať už ve smyslu personalistické terminologie, nebo ve smyslu neporušenosti společenských norem a morálních hodnot, rád bych se zeptal, zdali texty, které jste publikoval v minulosti jako aktivní komunista, jsou také součástí této integrity?

Je například oslavný text v Rudém právu (publikovaný ve stejné době, kdy tento „ústřední orgán komunistické strany Československa“ angažovaným způsobem psal o výstražných politických popravách, s kterými „spontánně projevily souhlas“ stovky našich občanů, nebo kdy psal o vyloučení spisovatele Borise Pasternaka z řad sovětských spisovatelů, neboť tvořil „proti lidu, míru a socialismu“), na téma vítězné Říjnové revoluce, v kterém jste vyzdvihoval Lenina a nepřemožitelnou socialistickou republiku sovětů, která bude natrvalo stát pevně jako pochodeň a bude věčným příkladem všem pracujícím masám, součástí zmiňované profesní integrity? („Hnutí nepřemožitelné“, Rudé právo 14. 1. 1958)

Když jsem Vám na základě Vašeho rétorického stylu na pondělní besedě se zaměstnanci Ústavu (za koho Vodrážka hovoří, tzv. Nezávislá odborová organizace, nenormálnost stávkové pohotovosti atd.), který připomínal útočný styl z doby normalizace, řekl, že byste měl analyzovat svůj „bolševický jazyk“, dramaticky jste prohlásil, že nemáte zapotřebí, aby se do Vás „takoví lidé, jako je Vodrážka, Winkelmannová a další, trefovali“, a při odchodu jste prohlásil: „Já kdybych vám měl říct, co ještě jiného si o vás myslím a co o vás se obecně říká, ale to možná víte…“

Jazykově signifikantním způsobem jste se ani nemohl rozloučit, neboť jste zvolil společenskou formu jazyka, o níž Martin Heidegger hovořil ve smyslu totalizující „upadlosti“ do neautenticity toho, co „se“ říká (das Man).

Tělesnost dějin v sobě skrývá psychogeografické matrice, které se i přes společenské změny nemění, proto stále hovoříte z pozice „autoritativního vědění“, a ve stejném duchu kladete rétorickou otázku, za koho vlastně hovořím.

Za koho tedy ale hovořím?

Za subjekt, který je generačním pocitem, či přesněji emocí, formovanou jako STURM UND DRANG UNDERGROUND. Prostřednictvím matrice tělesnosti vzdorující proti nejrůznějším uzavírajícím SYSTÉMŮM založeným na moci, kontrole, disciplíně, ideologii, manipulaci, loajalitě a lži.

Hovořím za subjekt formovaný tělesnou bouří a intelektuální vzpourou vytvářející „velkou diskontinuitu“ s Vaší generací. Jeho horizontem touhy je otevřenost, a proto je vymezený vůči politické autoritativnosti, fascinaci mocí, sociálnímu inženýrství a formám tělesnosti vyznávajícím loajalitu, kontrolu a machismus.

Tento ne-politický, tělesně femininní subjekt (viz publikace „Vraťte nám vlasy!") se projevuje tvořivým chaosem a antikonzumenstvím.

Formoval se v zóně, kde se dalo bouřit a vzdorovat, tvořit, svobodně myslet a podrývat systém. Byla to zóna spontánní protireakce vůči donucovacímu systému, tedy hodnotám, postojům, zkušenostem a morálce, které většinově sdílela právě Vaše generace.

Osobně se utvářel v období normalizace, v zóně undergroundového hnutí, v aktivitách spojených s vydáváním podzemního časopisu Vokno a samozřejmě ve spolupráci s Chartou 77.

Pokud Václav Havel charakterizoval tento subjekt bez politické minulosti, Petr Uhl jako příliš anarchistický a Václav Černý jako nebezpečí kultury, vystihli jeho znaky jen částečně. Unikla jim radikalita političnosti tohoto subjektu, neboť z hlediska diskursu moci byl prvním antisystémovým subjektem v historii 20. století: neusiloval o změnu společenského řádu, ani o dialog s mocí a se systémem (komunistickým) nechtěl mít nic společného. Byl založený na vztahování se k sobě samému, intuitivním poznání „zrady vzdělanců“ a potřebnosti vlivu duchovních lidí.

Proto byl z Vaší generace inspirativní spíše enfant terrible laického katolického hnutí a intelektuálního světa Jiří Němec, který měl v undergroundu přezdívku Starej, než vyloučený reformní komunista Jaroslav Šabata, který měl v padesátých letech přezdívku Rudý kat.

Pane profesore, na základě Vašeho prohlášení si veřejnost může myslet, že jste byl na diskusním večeru se zaměstnanci ÚSTR nevybíravým způsobem dehonestován. Pokud považujete za dehonestaci filosofické otázky týkající se problému legitimita/legalita, pokud jako odborník obhajujete neprofesionální práci svých kolegů nebo rigidním způsobem lpíte na stylu a jazyku, kterým se vyznačoval totalitní režim a dialektickým způsobem z podněcovatelů v politické i ideologické oblasti činíte oběti, je třeba se bouřit a vzdorovat.

Obdobně je třeba se bouřit a vzdorovat vůči změnám v Ústavu, které nemají povahu pouhého excesu, ale mají strukturu RAKOVINY SYSTÉMU - přebujelosti moci: počínaje ideologicko-klientelistickou volbou Senátu některých členů Rady Ústavu, mocenským způsobem kritiky založené na bossingu a na vylučování druhého, politickým a konspirativním odvoláním bývalého ředitele, dehonestací odborné práce výzkumníků, politickou snahou ovládnout výklad dějin odmítáním teorie totalitarismu, klientelistickým obsazováním manažerských funkcí na základě podvodné plagiátorské koncepce, personálními čistkami v managementu a časopisu Paměť a dějiny, ideologickou volbou některých členů vědecké rady, depolitizací komunismu, evaluací, která probíhá za aktivní přítomnosti členů politického orgánu Rady Ústavu, snahou o demontáž Ústavu za pomoci různých organizačních změn, delimitací asi 40 zaměstnanců pod jinou složku státu, účelovou změnou zákona, atd.

Pokud byste byl ochoten vzít svou otázku „považujete situaci za nelegitimní, tak mně řekněte jak z toho?“ opravdu vážně, potom se otvírá nikoliv prostor pro řešení generačního sporu, ale prostor k důležitějším badatelským otázkám: Kolik lidských nadějí a osudů bylo zmařeno v nejlepším rozletu? Co o nich doopravdy víme? Jak může hovořit oběť, jestliže ztratí prostředky své žaloby? Jak porozumět tělesnosti dějin?

Právě takové otázky mohou vytvořit mosty i mezi generačními ostrovy.

S pozdravem Mirek Vodrážka, vyloučený redaktor časopisu Paměť a dějiny

V Praze dne 9. září 2013

STURM UND DRANG * - německé literární hnutí působící v 18. století, které se zasazovalo o tvořivou svobodu člověka-jedince, odmítalo konvence a společenské předsudky a řídilo se jen zákonitostmi vlastního srdce.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

gaia napsal(a):

moc dlouhý na blog, kdo to má číst, stejně tak tolik papíru, co vyplodí ten ústav púro přepirování minulosti. Minulé věci se stejně nedají řešit dnešní oprikou.
19. 09. 2013 | 10:57

Michal Macek napsal(a):

julca z metra:

prestante se hadat vy cuzy tlusty a makejte! nebo pudete sedet jakoze sem tady!
19. 09. 2013 | 11:03

Přidat komentář napsal(a):

Proboha co to todle zase za blábol. Diletantské dizidentské a komunistické zoufaltví v jednom chuchvalci slizu a Petruška
19. 09. 2013 | 11:43

Neudržitelný napsal(a):

Autor
" Ústav pro studium totalitních režimů se stává pro současnou elitu laboratoří moci."
Ústav pro studium totalitních režimů je pro všechny ostatní (tedy mimo tu současnou "elitu") naprosto zbytečný ouřad.
19. 09. 2013 | 12:06

Luba napsal(a):

Tak to vypadá,
že předvolební boj už vypukl. Prozatím to bylo takové vlažné.
Nanicovaté. A tu ... ÚSTRčený Vodrážka se rozhodl svým manipulativním článkem podpořit svého kamaráda, novopečeného lidovce Daniela Hermana, a trochu to tu rozhicovat.

Asi předpokládá,
že většině čtenářů chybí informace, neumí pracovat se zdroji a vystačí s tím, být na té správné straně, ať už vlevo či vpravo, ať už na straně bolševiků, komunistů, nekomunistů či antikomunistů. A že se nezajímají o pravdivý stav věcí.

Z hlediska mého, jako poučeného čtenáře, udělal pan Vodrážka "malou chybičku". Jedno ze svých tvrzení se snažil doložit údajným výňatkem z článku pana Schneidera z "České pozice", kterého znám jako výborného a nestranného novináře.
Ba co víc ... Jan Schneider celou sérií svých článků podrobil Vodrážkovým oblíbencem vedený ÚSTR zdrcující kritice.

Je tedy poněkud komické,
že si odborář Vodrážka vzal za svědka své litánie zrovna jeho. I pojal jsem podezření, že nám pan Vodrážka tak trochu lže.
A nemýlil jsem se!

Vodrážka totiž napsal:

"Novinář Jan Schneider jako první v médiích naznačil, že vzhledem k tomu, že Pavla Foglová umí vystupovat jako nastrčená „firma“ (Česká pozice 15. 4. 2013), vystupuje jednou s podezřením na praní peněz pro politické strany, podruhé na „vyčistění“ Ústavu."

Originální citace ze Sneiderova článku "Nová šéfka ÚSTR Pavla Foglová měla v minulosti vazbu na ODS" s anotací "Rada ústavu, kterou zvolil „levicový“ Senát, překvapivě vybrala ředitelku ÚSTR z řad „pravice“:

Ve skutečnosti Jan Schneider nic takového netvrdil, jen citoval slova jiného novináře, a sice Jaroslava Spurného z Respektu, který se paní Foglové věnoval v článku "Půjč mi dvacet miliónů".

Výše zmíněná slova, vydávaná za originální výrok pana Schneidera, jsou ve skutečnosti Vodrážkovým pustým výmyslem!

Naopak - Schneiderův článek vypovídá spíše ve prospěch výběru Petrušky Šustrové a její známé, nové ředitelky ÚSTR Foglové.

Cituji pasáž z inkriminovaného:

"... Je totiž velmi pravděpodobné, že Šustrová byla přesvědčena o tom, že Foglová je vhodnou kandidátkou, a to přesto (nebo dokonce právě proto), že byla v minulosti takto nepřehlédnutelně svázána s ODS. ... Proč to Šustrová udělala?

Můžeme se domnívat (odhlédneme-li od charakteru oné 15 let staré vazby Foglové na ODS), že tak zručně uťala ty zpovykané výkřiky o jakémsi překývnutí ÚSTR směrem doleva a „mocenském revanši“.
A dodala vážnosti Zaorálkovým slovům o tom, že sociální demokracie je ochotna jednat o budoucnosti ÚSTR konsenzuálně.

Tak, jak se měl kdysi chovat zakladatel ÚSTR, totiž česká politická „pravice“. A tak Rada ÚSTR, kterou zvolil „levicový“ Senát, nyní překvapivě zvolila ředitelku z řad „pravice“."

Více zde:
http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/nova-sefka-ustr-pavla-foglova-mela-v-minulosti-vazbu-na-ods?page=0,1

Tož tak se to má, přátelé ...

O legalitě a legitimitě nás poučuje podvodník. :)
Na to si nikdy nezvyknu ...
19. 09. 2013 | 12:59

zvýší to národní důchod? napsal(a):

V konci všech konců nejde než o otázku vkusu.
Mám li si vybrat mezi odpor vzbuzujícím restitučněteroristickým (vždycky se ptej: kdo platí) mluvčím biskupské konference a vcelku rozumnou kamarádkou Petrušky Šustrové (jejíž objektivity v přístupu k dějinám si vážím), má Petruška jednoznačě navrch.

Cokoli na světě se dá dostatečně dlouhým pidlacím a obracecím pertraktováním změnit ve svůj dokonalý opak.
Vyloučený redaktor by měl vynaložit hlavně snahu, aby nám jako nezaměstnastnaný nezůstal viset na kolektivním krku a nestal se bídnou kverulující sockou.
19. 09. 2013 | 13:11

resl napsal(a):

ÚSTR je dobře placená schovávačka, proto o něj bojují všichni. Dle mého názoru má nové vedení utajit vše, co by mohlo nynějším a budoucím politikům, případně podnikatelům ublížit. V předešlém vedení nebyl nikdo namočen v bolševickém marastu, zatímco v dnešním téměř každý. Nic jiného bych konspirativně nehledal. Komunisti vítězí, ač by se měli válet minimálě po kriminálech.
19. 09. 2013 | 13:52

mb napsal(a):

Luba odvádí ´kurva´ dobrou práci ...

... chci vás v zelených ... zdravím ...
19. 09. 2013 | 13:59

mb napsal(a):

((( protože je članek častečně spojen s undergroundem, může se částečně mluvit sprostně ... )))
19. 09. 2013 | 14:00

stejskal napsal(a):

Dobrý den,

poslal jsem panu Vilému Prečanovi odkaz na tento text a nabídl mu zde prostor k polemice. Toto mi odpověděl, plně to respektuji. l.s.

Vážený pane Stejskale,

děkuji Vám za laskavou nabídku. Dopis p. Vodrážky mi byl doručen předsedou Vědecké rady ÚSTR, neměl jsem však zatím čas ho číst. Pochybuji, že je v něm něco nového, o jsem od p. Vodrážky nečetl někde jinde, anebo přímo nevyslechl na poradě zaměstnanců ÚSTR s členy vědecké rady 19. srpna t. r.

Panu Vodrážkovi ostatně nejde o komunikaci se mnou, ale o zveřejnění vlastních názorů, jinak by mi byl napsal přímo a nevolil by formu otevřeného dopisu. Na osobní dopis je slušné reagovat, nebo alespoň kvitovat jeho doručení. Neodpovědět na otevřený dopis nepovažuji za nezdvořilost.

Necítím potřebu s p. Vodrážkou komunikovat ani reagovat na jeho otevřený dopis, a tak na Vaši nabídku nereflektuji. Toto mé sdělení může být zveřejněno, pouze však v plném znění.

S pozdravem

Vilém Prečan
19. 09. 2013 | 14:28

Luba napsal(a):

Další články Jana Schneidera (Česká pozice) u ÚSTRu:

Řežba o ÚSTR ve stylu tety Kateřiny

/V uplynulém týdnu jsme byli svědky mnoha natolik neuvěřitelných výroků, že se vkrádá otázka:
Kdo se ve skutečnosti chová jako bolševik?/

http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/rezba-o-ustr-ve-stylu-tety-kateriny

Nenechme se vydírat ústavem pro studium totality

/Je na čase zapomenout na různé exhibice a pošuky ukájející se v halasném osočování protivníků, píše o situaci v ÚSTR Jan Schneider./

http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/nenechme-se-vydirat-ustavem-pro-studium-totality

Dokud se bude o ÚSTR lhát, bude třeba reagovat

/Jde nám opravdu o to, abychom se jako společnost vyvarovali jakýchkoliv autoritativních režimů, diktatur a totalit – anebo jen některých?/

http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/dokud-se-bude-o-ustr-lhat-bude-treba-reagovat

Badateli ÚSTR Stárkovi by neuškodil vědečtější přístup

/I kvůli ideologickým žvástům „ikony undergroundu“ Ústav pro studium totalitních režimů nevyprodukoval žádnou objektivnější reflexi totality./

http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/badateli-ustr-starkovi-neuskodil-vedectejsi-pristup

Má-li ÚSTR bádat důstojně, musí hledat spravedlivé i mezi „estébáky“

/Dokud Ústav pro studium totalitních režimů neprokáže nadhled a objektivitu, bude upadat a pracovat na svém zrušení./

http://www.ceskapozice.cz/domov/pravo-bezpecnost/ma-li-ustr-badat-dustojne-musi-hledat-spravedlive-i-mezi-%E2%80%9Eestebaky%E2%80%9C

Co má vlastně zkoumat Ústav pro studium totalitních režimů?

/Jan Schneider nesouhlasí s tezí novináře Marka Švehly, že „ÚSTR tu není od toho, aby kádroval řadové aktéry normalizace“./

http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/co-ma-vlastne-zkoumat-ustav-pro-studium-totalitnich-rezimu
19. 09. 2013 | 14:31

Luba napsal(a):

Martine,
kdepak já ...

To pan Schneider odvádí zatraceně dobrou práci! :)

Jan Schneider -
Stálý spolupracovník ČESKÉ POZICE. V prosinci 1976 připojil svůj podpis pod Chartu 77. Spolupracoval se skupinou The Plastic People of the Universe. V roce 1993 získal Cambridge Certificate in Religious Studies. Od roku 1990 působil ve službách zpravodajských, policejních a vládních, mimo jiné byl ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost.
Od roku 2005 pracuje jako publicista a bezpečnostní analytik.
19. 09. 2013 | 14:38

o čem tu disputovat, drazí mistři? napsal(a):

Myslím, že Prečanova odpověď svědčí o jeho stále ještě zdravém rozumu.
Vést diskurz s Yosify, bohorodičkami a čochtany by mohl chtít jen člověk postrádající úsudek a sebeúctu.
A odpovídat na hermanovské (pokud nepůjdu dál, ke zdroji) úderky je vcelku zbytečné, jiný než krátkodechý (doufejme) politikářský smysl v nich není.

PS. Ale zaplaťpámbu za Lubu, připomíná souvislosti.
19. 09. 2013 | 17:31

Jáchym napsal(a):

Luba
Dobrá práce.
************************
Napadá mne, jestli by nebylo načase založit Ústav pro studium špecifík čechodemokracie.
Šéfem by se mohl vlastnoústně jmenovat bakalář Šimon Heller, tiskového mluvčího by mohl dělat Luděk Sobota, aby to nebylo tak depresivní.
19. 09. 2013 | 19:43

Jáchym napsal(a):

Je ovšem milé, že při míchání svého slovního salátu našel pan Vodrážka způsob, jak se umlátit vlastními argumenty - a tak ušetřil Lubovi a případným masochistům, prohrabávajícím se jeho textem, značný kus práce.
19. 09. 2013 | 19:50

mb napsal(a):

ne ne luba, vy jste si toho všimnul a uvedl na pravou míru ( já to tedy neověřím - lenost, a nedostatek času ) a/le věřím vám ... už jste si podal přihlášku Luba ???

je to pár stovek za rok ... to dáte ...

hezký den ...
19. 09. 2013 | 21:52

argun napsal(a):

Příšerná litanie, to nejde učíst. Délka znehodnocuje smysluplné sdělení. Ale kdybyste pane Vodrážko, byl skutečně bouří a vzdorem undergroundu, stačila by Vám na adresu Petrušky a spol. jediná věta - jděte do pr....
20. 09. 2013 | 19:41

argun napsal(a):

Luba

Více než Janu Schneiderovi věřím Čunasovi Stárkovi. A ten už se z Petrušky poblil.
20. 09. 2013 | 19:45

Luba napsal(a):

argune,
inu - čuňas.
20. 09. 2013 | 23:31

Töpferr-Krytinář-Smoljak napsal(a):

Bláboly pana Vodrážky o "feminním těle" a vzdoru vůči machismu starších historiků znějí v kontextu dění kolem ÚSTRK jako zprávy z Marsu. Hlavně že našemu navoněnému postmodernistovi, zaklínajícímu se Lyotardem a Foucaltem, nevadí právoplatný zakladatel ústavu: Ivánek "Íčko" Langer.
21. 09. 2013 | 08:31

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy