Ale jasně že ne. Žádný mozek krvácet nebude, jen jsem potřebovala přitáhnout pozornost. Drogy a krev jsou sázkou na jistotu. Zvolila jsem stejnou strategii, s jakou se podařilo vyvolat v lidech plošně po celém světě přehnaný strach z psychedelických látek a vybudovat kolem nich majestátní věže z mýtů. Třeba to bude fungovat i naopak, i když to, co přináší současný psychedelický výzkum, zpravidla už tak dramatické není.

Organizace i výzkumníci aktivní v současné psychedelické renesanci usilují o to tyto věže cihlu po cihle rozebrat. K tomu využívají vědecky podložených informací o jejich skutečných rizicích a přínosech. Psychedelika jsou kvůli své ilegalitě a také unikátnosti účinku poměrně kontroverzním tématem. Do velké míry jde nejspíše o nedostatek informací, které se k běžnému občanu dostanou. Roli hraje i způsob, jímž jsou tyto informace předávány.

Čím více se dozvídám o psychedelických látkách, tím více nepochopitelné mi připadá jejich současné legislativní uchopení, tedy jako návykových látek bez žádného terapeutického využití. Poznání v této oblasti je v současnosti na takové úrovni, že míra jejich restrikce v dnešní společnosti se zdá být poněkud absurdní. To dokládá dnes již řada studií, které naznačují velkou účinnost těchto látek na řadu duševních i jiných potíží, se kterými si často konvenční medicína neví rady. Dlouho se ví, že závislost na nich nevzniká. Ale nakládání s nimi v jakékoliv formě se i přesto trestá. Barevný svět paradoxů.

Nebudu tvrdit, že psychedelika nikdy nevedla k nehodám, jak se o nich traduje. Vedla. Šlo sice o ojedinělé případy, nicméně často tragické – u některých lidí se objevily duševní problémy, a jiní skutečně sem tam skákali z oken. Ostatně skáčou i bez psychedelik. Ale je cestou je zakázat a připravit se tak zároveň o možnosti jejich terapeutického využití? Když se stane autonehoda, zakážeme auta? Když dojde k úmrtí po uklouznutí ve vaně, zrušíme vany? Takhle by to vypadalo, kdybychom použili logiku ilegalizace psychedelik. Není ale lepší nastavit pravidla autodopravy a naučit se řídit? Koupit si protiskluzovou podložku? Naučit se s psychedeliky zacházet…? Podat je v prostředí, kde není okno a kde je dostatek lidí, kteří by případnému skoku zabránili. Mít dostatek kompetentních osob, které vytvoří takové prostředí, že nikoho skákat z okna ani nenapadne. Vzdělávat je. Tradiční kultury, které tyto látky s prospěchem pro jedince i společnost dokázaly využívat tisíce let, ukazují, že možné to je. I současné vědecké studie těchto látek přinášejí důkazy o tom, že je možné minimalizovat rizika a maximalizovat přínosy, které tyto látky mají.

Těmito zdánlivě simplifikujícími srovnáními s jinými běžnými situacemi v našich životech chci jen poukázat na mocný vliv jednotlivých příběhů, které se skrze senzacechtivá média dostaly na pomyslný trůn, k němuž lid stále vzhlíží a jejichž poselství bez zbytečných otázek naslouchá. Chopila se jich takovým způsobem, že pro řadu lidí byly vyhlášeny jedinou možnou pravdou. Psychedelické látky jsou učebnicovým příkladem efektivity mediální hysterie. Z různých stran přesvědčeně zaznívá, že z psychedelik se lze zbláznit nebo zabít. Slýchám to takřka denně, nic nového. Normálně v takové situaci zívám a odcházím, kdyby jen nešlo o informace tak vzdálené realitě. Takhle mi nezbývá, než se pokoušet znovu a znovu ukazovat druhou stránku věci. Tu, která v určitých akademických kruzích již má své místo, ale do širokého povědomí se stále ještě nedostala. Spolu s dalšími psychedelickými výzkumníky mám v téhle oblasti tendenci usilovat spíše o statistické zhodnocení rizik, než se opírat o několik málo výjimečných a z kontextu vytržených případových studií s barevným titulkem a sexy obrázkem.

Dvě studie se rozhodly vyzvat na souboj tyto již tradiční veřejností přijímané stereotypy o tom, že psychedelika mohou vést k psychóze a jiným duševním potížím, stejně jako ke zvýšenému riziku sebevraždy. Jako zbraň zvolily čísla z průzkumů obyvatel. A čísla mluví jasně. V první studii norští výzkumníci Paul Johansen a Teri Krebs analyzovali data z národního průzkumu ve Spojených státech. Šlo o náhodný vzorek obecné populace o počtu 135 000 lidí z let 2008 až 2011. Výzkumníci zjistili, že jedinci, kteří v životě někdy užili LSD nebo jiné psychedelické látky, neměli zvýšené riziko rozvoje duševního onemocnění, ať už šlo o schizofrenii, psychózu, depresi, úzkostnou poruchu či sebevražedné pokusy.

Další studie rozšířila vzorek na 190 000 respondentů ze stejného zdroje dat, kde navíc zahrnula rok 2012. Opět nezjistila žádnou souvislost s nepříznivými výsledky v oblasti duševního zdraví. A co víc, bylo zjištěno, že lidé, kteří užili LSD nebo psilocybin, měli nižší míru celoživotního výskytu sebevražedných myšlenek a pokusů.

Lze se jen domnívat, co je skutečným důvodem ilegality těchto látek. Jak už to tak bývá, pravděpodobně jich bude více. Jisté ale je, že racionální zhodnocení založené na vědeckých poznatcích to není. Podle Teri Krebs vedly k zákazu spíše politické důvody. Roli zde nepochybně hrály i již zmíněné případy ne úplně zdařilých intoxikací. Ty ale byly způsobeny především neodborným podáním a neznalostí pravidel bezpečného užívání – nelze z nich tedy vinit látku jako takovou. Možná jde také o strach z nového. Roli mohlo hrát i nadšení z těchto látek v rekreačním kontextu. Hodně se mluví i o tom, že lidem se po psychedelických látkách otevírají nové perspektivy, začínají přemýšlet jinak, zpochybňovat zavedená pravidla, ba dokonce zákony. To může souviset opět s tématem politických motivací. Preventivně rovnou hlásím, že cílem rozhodně není zabřednout do konspiračních náznaků. Tuhle zmínku tedy uvádím spíše jako pobídku k zamyšlení.

Teri Krebs je velkou advokátkou lidského práva na užívání psychedelik. Argumenty se zdají být jasné. Jde o látky, které v kontrolovaném a bezpečném prostředí představují minimální rizika a mohou mít terapeutický potenciál u řady potíží, dnešní konvenční medicínou často jen těžko léčitelných. Říci s jistotou, podle pravidel klinického hodnocení léčivých látek, že psychedelika léčí, zatím nelze. Dostatečně velké studie zatím nebyly uskutečněny, i kvůli jejich komplikovanému legislativnímu postavení. Ale již teď vše naznačuje tomu, že výsledky budou příznivé. Tedy velký terapeutický potenciál a minimální rizika.

Je řada činností, při nichž si může člověk ublížit. V autě, ve vaně… Řídit i koupat se můžeme. Dokonce můžeme řadu jiných věcí – ničit si tělo kouřením, alkoholem či chemikáliemi v jídle. Proč bychom nemohli mít možnost vědomě podstupovat ještě menší rizika při užívání psychedelik, pakliže na základě relevantních informací zhodnotíme, že přínosy převažují, nebo pokud jednoduše chceme? A jestli jen chtít nestačí… tak pokud mohou představovat účinnou alternativu k duševním potížím, se kterými si nevíme rady? Uchopení psychedelik skutečně silně naráží na lidskou svobodu mít možnost sám se rozhodnout, jak chci naložit se svým životem. Když splňuji tu základní podmínku, že tím nenaruším svobodu druhých. A o to snad jde.

60. léta byla divoká doba. Tehdy bylo možná skutečně nejjednodušší a nejefektivnější cestou všechny ty neznámé látky prostě a bezpodmínečně zakázat. Nechci zde mudrovat nad tím, jestli to bylo rozhodnutí správné či nikoliv. Dnes jsme každopádně jinde, naše poznání je také na jiné úrovni. A snad jsme i poučení dost na to, abychom dokázali přehodnotit tyto historické artefakty, oprostit se od nefunkčních až absurdních vzorců a nelpět na pověrách a nepodložených tezích z minulosti (či krvavých titulcích ve zprávách). Vše nasvědčuje tomu, že dnes již máme dostatek schopností vytvořit nový, tentokrát bezpečný a kontrolovaný rámec pro nakládání s touto unikátní skupinou látek. A těžit z toho, co nám mohou nabídnout.

Rita Kočárová
Česká psychedelická společnost

1. Johansen, P. Ø. & Krebs, T. S. J. (2015). Psychedelics not linked to mental health problems or suicidal behavior: A population study. Journal of Psychopharmacology, Vol. 29/3., s. 270-279.
http://dx.doi.org/10.1177/0269881114568039

2. Hendricks, P. S., Thorne, C. B., Clark, C. B., Coombs, D. W. & Johnson, M. W. J. (2015). Classic psychedelic use is associated with reduced psychological distress and suicidality in the United States adult population. Journal of Psychopharmacology, Vol. 29/3., s. 280-288.
http://dx.doi.org/10.1177/0269881114565653