Únor 48: Teror, vydírání a únosy oponentů. Ale také nemocný a vyčerpaný prezident

23. 02. 2018 | 15:11
Přečteno 4979 krát
Prof. Jiří Kocian se zaměřuje na české a československé dějiny po roce 1945, konkrétně na vývoj politického systému a politického stranictví. Od roku 1994 působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Je členem několika oborových grémií v rámci spolupráce ústavu s dalšími historickými pracovišti, pedagogicky působí na Univerzitě Karlově a na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Autorsky či spoluautorsky se podílel na několika monografiích, je autorem odborných studií, podílel se na vzniku učebnic nejnovějších dějin.

Co, proč, ale také jak se v únoru 1948 vlastně dělo? Od jednoho ze základních mezníků historie Československa a tedy i České republiky uplyne 25. února sedmdesát let. A nejenom proto je i dnes užitečné si klást tyto otázky.

Prezident Edvard Beneš dostal v ten den od premiéra Klementa Gottwalda k podpisu abdikační listiny dvanácti odstoupivších ministrů (podali ji už 20. února), což prezidenta ještě neopravňovalo k rozpuštění Gottwaldovy šestadvacetičlenné vlády a vypsání nových voleb. K tomu byla nutná až nadpoloviční většina.

Jenomže dnes už víme, že ten den (tedy 25. února) podali dodatečně demisi další dva sociálnědemokratičtí ministři Václav Majer s Františkem Tymešem. A to mělo znamenat, jak potvrzují mnozí autoři, jediné: odvolání a v podstatě pád Gottwaldova kabinetu a s velkou pravděpodobností i oslabení či prohru komunistů v nových volbách připravovaných na jaro 1948.

Důležitou otázkou tudíž je: věděl Edvard Beneš o tom, že demisi ve skutečnosti podává ne dvanáct, nýbrž čtrnáct ministrů, tedy nadpoloviční většina? Ze všech dostupných pramenů a svědectví vyplývá, že prezident o těchto dvou dodatečných demisích věděl, respektive, přinejmenším se o nich dozvěděl při Gottwaldově dopolední návštěvě 25. února 1948, v jejímž rámci Gottwald přednesl dr. Benešovi návrh na přijetí demise. Návrh obsahoval i sdělení o tom, že 25. února podávají demisi dva výše jmenovaní sociálně demokratičtí ministři. Proč tedy prezident Gottwaldovu vládu podle Ústavy ČSR neodvolal?

Byla vůbec i jiná možnost?
Edvard Beneš jednal především pod obrovským tlakem Gottwalda a jeho komunistů a nepochybně i sovětských diplomatů, které Kreml do Prahy v těch dnech posílal. Vážně nemocný prezident (měl za sebou několik vážných mozkových příhod) byl už natolik vyčerpán, že neměl síly promýšlet či prosazovat jiné varianty řešení vládní krize. Gottwaldovi tedy s jeho požadavkem na pouhé doplnění vlády 25. února ustoupil. Tím ustoupil i ústavnímu článku, podle něhož mohl vládu odvolat a vypsat nové volby.

Po sedmdesáti letech je velmi obtížné Edvarda Beneše soudit. Respektuji nicméně i závěry některých kolegů historiků. Například podle Václava Vebera Edvard Beneš fatálně selhal a obešel ústavu, což umožnilo komunistický mocenský převrat.

Z ústavně právního hlediska prezident nepochybně kapituloval: nebránil se jako hlava státu protiústavní změně. Přesto bych dodal, že je otázkou, zda by v tehdejší velmi bouřlivé a vyhrocené situaci bylo vůbec možné vyjednat něco jiného, zda se vůbec dalo hovořit o ústavních poměrech. Beneš navíc onoho 25. února už dopoledne předem Gottwaldovi slíbil, že abdikační listiny podepíše a že si jen do té doby potřebuje odpočinout. Když se pak Gottwald dostavil v 16.30 na Hrad, Edvard Beneš abdikace nyní již 14 ministrů podepsal během několika minut. Jednalo se ostatně o velmi krátkou schůzku.

Při posuzování tehdejších - pro tuto zemi tragických - událostí, ale i jednání prezidenta Beneše, bychom si měli uvědomit, v jakých poměrech hlava státu jednala: ještě před podpisem demise zahájili komunisté pronásledování a zatýkání svých odpůrců, akční výbory Národní fronty započaly s čistkami na úřadech, závodech a ministerstvech, často bez udání jakýchkoli důvodů.

Jistě si mnozí demokratičtí politici v těchto dnech navíc připomněli, že již od podzimu roku 1947 bylo možné reflektovat řadu varovných signálů o změně v politice komunistů. Vzpomeňme například, že tři ministři (Petr Zenkl, Jan Masaryk, Prokop Drtina) obdrželi již v září 1947 v poštovních balíčcích výbušniny, což dnes známe jako "krčmáňskou aféru". Její tehdejší vyšetřování vedlo k závěrům, že faktické její strůjce bylo možné hledat nejspíše v řadách KSČ.

Komunisté též zinscenovali koncem roku 1947 i tzv. "mosteckou špionážní aféru", při níž docházelo k zatýkání domnělých organizátorů protistátního spiknutí, do něhož měli být dle komunistů zapojeny i špičky národně socialistické strany.

Takže už jen připomínám, že 21. února 1948 odstartovala kromě toho rozsáhlá vlna represí: násilně byly obsazovány zejména sekretariáty národně socialistické strany, na Slovensku pak sekretariáty Demokratické strany. Do Prahy byly ještě před vládní krizí povolány pohotovostní pluky Sboru národní bezpečnosti s tím, že Gottwald nařídil obsadit důležitá bezpečnostní a ekonomická centra. Formovaly se první jednotky Lidových milicí, které byly vyzbrojovány.

A nekomunistické strany? Jejich členové byli v podstatě ponecháni svému osudu, strany zůstaly izolovány od svých ministrů. Pokud to bylo ještě možné, jednaly v sekretariátech. Velmi složitá a bouřlivá situace nastala ve vedení sociální demokracie, které bylo v krizi, nejednotné a zčásti paralyzované prokomunistickými bojůvkami. Sokol i legionářská obec, jako organizace, na jejichž podporu spoléhal i prezident Beneš, byly rovněž v podstatě paralyzovány. Násilí a teror měly tedy zcela volné ruce.

Na místě je otázka, zda o tom byl prezident Beneš informován? Samozřejmě, že byl. Při řešení ústavní krize se rozhodoval zejména pod vlivem nastupujícího násilí. Dostupné informace nasvědčují i tomu, že se obával ještě větších represí, občanských nepokojů či ozbrojeného konfliktu, který by komunisté mohli řešit - tentokrát už zbraněmi. Vládu tedy podle ústavy nerozpustil a souhlasil jen s jejím doplněním za ministry, kteří rezignovali.

Lze Edvarda Beneše soudit za protiústavní chování? V každém případě ale komunisty - i za teror, který rozpoutali
A demokratičtí ministři? Ti ponechali prezidenta Beneše zcela osamoceného. Někteří ho znali blíže, takže začali ještě před vyvrcholením vládní a politické krize pochybovat, zda prezident bude schopen dodržet příslib, že demisi ministrů nepřijme. Proto je velmi důležité připomenout, že na podporu prezidenta Beneše vystoupili 23. února a 25. února studenti, kteří zorganizovali dva pochody na Pražský hrad.

Dnes lze říci, a to i na základě poznatků, které máme k dispozici, že prezident Beneš v únoru 1948 postupoval a rozhodl se v rozporu s ústavou. Lze mu to ale - s vědomím, co dnes víme - vyčítat, soudit ho? Jednoznačně lze ovšem na druhé straně konstatovat, že komunisté uchvátili moc v únoru 1948 za pomoci nátlaku na prezidenta a zahájeným represemi. Jakoukoliv možnost faktického ústavního řešení za pomoci násilí a zahájených čistek bez pardonu tvrdě likvidovali.

Demokratickým ministrům bych proto vyčetl, že v tom velmi nemocného a oslabeného prezidenta nechali - ať krizi nějak vyřeší. Radili mu a naléhali, ať dál s Gottwaldem vyjednává, neustupuje mu, nepřijme demisi jejich ministrů. Někteří, a znali ho dobře, mohli navíc předpokládat, že nezvolí cestu násilí proti násilí, nýbrž kompromis či ústup. Mohlo jim to ostatně napovědět i odmítnutí československé účasti na Marshallově plánu v červenci 1947 (Plán evropské obnovy, přijal Kongres USA s cílem zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě), kdy se podvolil přání Kremlu.

Čtenář možná namítne, že Edvard Beneš si dělal o komunistech a tedy i sovětském vůdci Stalinovi, s nímž už v roce 1943 podepsal smlouvu a přátelství a spolupráci, velké iluze. Námitka je na místě. Prezident až příliš dlouho věřil, že komunisté se budou i při ústavní krizi chovat jako demokraté, že budou respektovat demokratická pravidla. Jenomže oni je porušili.

Zkusme tedy "protiústavnost" Benešova rozhodování otočit: v rozporu s ústavou jednali v únoru 1948 především komunisté a prezident už neměl sílu jim vzdorovat, protože se bál zesílení již tak brutálního teroru. A to pomíjím hrozbu vojenského zásahu Sovětské armády do Československa. Alespoň sovětský diplomat Valerian Zorin, který přiletěl 19. února 1948 do Prahy, zmínil dle některých svědectví při schůzkách s čelnými československými politiky (setkal se například s Gottwaldem, Masarykem či Majerem), že k vyřešení krize je možné využít i sovětské pomoci. Rudá armáda byla tehdy dislokována ve východním Německu, v Rakousku, v Polsku a Maďarsku - tedy všude kolem Československa.

Když dnes jako historik pročítám únorové zápisy ze schůzí vlády, Národní fronty či vedení nekomunistických stran, nelze si nevšimnout často opomíjeného faktu: všude rezonuje velká obava z revanše Německa, jakkoliv si dnes můžeme s údivem říkat: vždyť bylo po válce na kolenou. Jenomže ten strach lidé stále měli a přátelství se Sovětským svazem chápali většinou jako záruku před německou hrozbou. V obavě ze ztráty spojenectví se SSSR proto dokonce i demokratické strany nechtěly vztahy s československými komunisty vyhrotit. Byly necelé tři roky po druhé světové válce.

Tolik několik poznámek k "ústavnosti" komunistického převratu před sedmdesáti lety.

Profesor Jiří Kocian

Profesor J. Kocian
Profesor J. Kocian

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy