V pondělí po ránu jsem si chtěl poslechnout, jak to vidí Ivan Hoffman, a dozvěděl jsem se, že on už nic vidět nebude. Ne, že by mu vydloubali oči, ale že místo něj přidou JAKTOVIDIČI a ti to budou vidět daleko lépe. Tak to jsem čuměl!

Následně mi vášnivým šepotem sdělili, že bude devět hodin. Pak tam byly jaktovidičky, které se mi snažily vsugerovat, že s nimi sdílím jednu kuchyň. Jedna připravovala vtipný rumový dort (velký tác plný malých odlívek rumu, na ty menší tác plný malých odlívek rumu, na něj…, КАК PУССКИЕ БАБИКИ), zatímco druhá sdělovala, že když se dozvěděla kdo přijde do rádyja, skákala po kuchyni radostí.

A tak to šlo dál a dál okolo lesa, pole skal a dneska mi Kája Gott sdělil (naprosto neopakovatelným způsobem) jeden židovský vtip a taky to, že když se před čtyřmi roky ženil, tak žádné jeho fanynky neprotestovaly. Pak jsem se ještě dozvěděl, jak na nějakou paní žárlili manželové a to už jsem nevydržel a tak nevím, kdo to byl.

To je znělka, která mě provázela od dětství, která se mi po druhé obtiskla do paměti v srpnu 1968, která přežila reálný socialismus včetně levé kráčející kupředu a zpátky ni krok a zmršilo ji teprve radio ve svobodných časech. Neumím si dost dobře představit, že by BBC pentlila svou výraznou znělku (také ji pamatuji od války) nějakými hudebními kudrlinkami.

No a se slovy, která z toho rádia tečou, je to ještě horší. Byl tam předtím sice jeden, co pronášel humorně bodré hlášky a sám se jim vždy zvesela zasmál, ale kam se hrabe na ty tlachající tetky. Jako by nestačilo, že musím být povinně členem a povinně platit příspěvky České lékařské komoře, jak blahé paměti ROHu, ale musím taky platit rozhlasu, který poslouchat nebudu. Proč?!