Mezi oblíbené zábavy patří dělení lidí na různé skupiny. Znám několik osob, které ačkoliv se navzájem nikdy nesetkaly, používají stejný klasifikační systém a lidstvo dělí na sebe, pak na blbé a nakonec na úplně blbé. Nejznámější ale je dělení na ty, kteří dělí své bližní na dvě skupiny a na ty, kteří to nedělají.

Hlásím se k té druhé partě, což mi ale nebrání, abych nerozlišoval mezi vlastnostmi, kterými se lidé vyznačují a podle nich nevymýšlel svůj třídící systém, nebo se s takovým neztotožnil. K těm již hotovým patří třeba systém, který vytvořil Leary (ano, ten falešný prorok LSD), který sestavil dvouosou charakteristiku mezilidských tendencí, kdy na vertikále stojí v protikladech submise, tedy tendence přizpůsobit se, poslechnout a dominance, tendence opačná, tedy řídit a vládnout, zatímco na horizontálu umístil agresivitu v kontrastu s přátelskostí.

Takhle to vypadá jednoduše až prostince, ale když vidíte v síti zakresleného „pavouka“ získaných odpovědí, dostáváte velice plastický obraz reálných mezilidských postojů. Jen namátkou: na mnoha kurzech, kde jsme seznamovali frekventanty s touto metodou, jsme je nechali podle ní cvičně vytvořit profil Babičky (ano, té od Boženy Němcové). A vždy se nám ta laskavá stařenka vyjevila jako osobnost dominantní, pevně cloumající otěžemi dění na Starém Bělidle.

Jinou zajímavou dvojicí vlastností, sledovanou nyní intenzivněji sociálními psychology, je soustava charakteristik vřelosti a kompetence. Vřelost je charakterizována veselostí, důvěryhodností, tolerancí, přátelskostí a pocitem jistoty, kompetence schopnostmi, inteligencí, znalostmi a schopností jejich uplatnění. Je zajímavé, že sami na sobě si ceníme více svých kompetencí, na druhých naopak více oceňujeme vřelost. Kompetentní politik, který prokáže malou empatii získává méně hlasů, než když rozložení jeho charakteristik je opačné.

Profesorka Amy Cuddy, která nyní vyučuje na Harvard Business School, říká, že vřelost nebo naopak chlad je první a nejdůležitější vlastnost, kterou vnímáme. „Cítím se v přítomnosti tohoto člověka dobře, nebo ne?“ je jednoduchá otázka, kterou bychom si asi položili, kdybychom o tom uvažovali. Ale naše emoční naladění to postihne daleko dřív a my nevědomky už zaujímáme určité postoje a hodnotící stanoviska.

Kompetenci posuzujeme až za druhé, a to pod vlivem primárního hodnocení asi takto: „Je to náš přítel, nebo nepřítel, který je takhle schopný nebo neschopný?“ Přitom je tu určitý paradox. Zatímco od druhých žádáme, aby byli vřelí, sami bychom rádi vystupovali jako kompetentní. Háček může vězet především v tom, že drobné selhání v kompetencích (neumí matematiku) ubírá v sociálním poli člověku na hodnotě daleko méně, než stejně drobné, někdy dokonce menší (nepomohl mamince s kočárkem do tramvaje) selhání v dimenzi vřelosti.

Při obecně panující všelidské tendenci ke generalizaci a vytváření „haló efektu“, označovanému českým nevědeckým, ale výstižným pojmem „dojmologie“, jsme všichni – tedy vy i já – ochotni rychle přidělit někomu nálepku hodného nebo zlého. To, jak posuzujeme, můžeme názorně analyzovat, pokud obě charakteristiky umístíme do tzv. latinského čtverce. Současně se dozvíme o postojích, které většina lidí ke svým bližním, takto vybaveným, zaujme a tedy také to, jaké postoje k nim nevědomky zaujme jeden každý z nás.



Amy Cuddy prohlašuje, že na základě tohoto dělení, můžeme předpovědět nejen své vlastní postoje a reakce, ale také postoje skupinové a z nich vyplývající sociální zákonitosti, včetně hlubokých nedorozumění a konfliktů. Klasické členění na „my a oni“ podle ní dostává širší dimenze, protože jak pro jedince, tak pro societu se mohou „oni“ dostat do některé ze čtyř uvedených skupin.

Nejvýhodnější postavení mají členové první skupiny vnímaní jako vřelí a kompetentní, kde obdiv evokuje dvě základní reakce: aktivní – nabídnutou pomoc a pasivní – ochotu ke spolupráci. Naproti tomu ti, kteří jsou vyhodnoceni jako nekompetentní, chladní a vyvolávající opovržení, se mohou dočkat pasivně poškozujících postojů (ignorování), či dokonce aktivně poškozujících reakcí ve formě maskovaného či otevřeného násilí.

Chladní a kompetentní, jimž závidíme, mohou vyvolávat protichůdné emoce: jednak respekt, jednak pocity frustrace spojující v sobě sebelítost s pomstychtivou agresivitou. Chladného člověka nemusíme mít rádi a přesto můžeme obdivovat jeho schopnosti a můžeme chtít se mu vyrovnat (takže je v jistém směru pro nás vzorem). Na druhé straně se příslušníci této skupiny nejčastěji stávají obětmi kolektivního násilí až genocidy. Jako příklad uvádí Cuddy židovskou populaci, která je vnímaná jako velmi schopná, ale „cizí“ a tedy chladná. Totéž podle ní platí o skupině „vzdělanců a inteligence“ zlikvidované Rudými Khmery v Kambodži, nebo o Tutsiích ve Rwandě.

Stejný trend však můžeme vysledovat i v individuálních vztazích: sexuální obtěžování, které může být považováno již za snahu aktivně uškodit (neplést si s pouhým flirtováním), je zaměřováno vůči ženám, které jsou přesvědčivě kompetentní a současně chladné a nedobytné. Ale nemusí jít jen o sex, sem patří také oběti šikany všech stupňů, bez ohledu na to, jakým způsobem je dodatečně útočníky vysvětlována.
Také poslední skupiny nešikovných dobráků vyvolává protichůdné emoce a postoje: jejím příslušníkům se sice často dostává pomoci od okolí, ale také mohou být ponecháni svému osudu bez většího zájmu, což je typicky případ starých lidí, nebo handicapovaných jedinců. Postoje druhých nejsou apriorně tak vyhraněné jako v předešlých případech a jsou často výrazně závislé na situačních faktorech. „Když je to váš soused, s nímž si povídáte přes plot, pomůžete mu spíš, než když o něm budete rozhodovat někde v kanceláři“, říká Amy Cuddy.

V životě pochopitelně situace není tak jednoduchá, jak by se zdálo z předloženého schematu. Do hry vstupují faktory, kterým se dnes říká genderové (jako by nestačil starý rozdíl pohlaví!). Například pracující matky jsou vnímány – doloženo mnoha studiemi – jako milejší, vřelejší, ale méně kompetentní, než pracující otcové. Už je pro to vytvořen terminus technicus: mateřská daň. Naopak, my otcové se těšíme určitým sociálním výhodám ve srovnání se spolupracovníky, kteří jsou bezdětní. Svou roli hraje i dosažený formální status a další.

Nicméně základní prvky tohoto systému nelze podceňovat, ani v osobním životě, ani v širších společenských souvislostech. Vyzývám zde čtenáře, aby si do příslušného chlívku zařadili třeba některé „nepřizpůsobivé“ spoluobčany, kteří jsou současně natolik přizpůsobiví, že bez práce fasují v podobě sociálních dávek koláče. Vsadím sirotčí peníze, že budou vyhodnoceni jako v parazitování velmi kompetentní a současně chladně vypočítaví. Pikantní na tom je, že u většiny občanů se do stejné skupiny dostane vláda. Kdo tam bude ještě patřit? A protože morálka se vyvíjí z těch nejjednodušších emocí po ty vyšlechtěné etické, máme okamžitě morální ospravedlnění pro…

…pro cokoliv! Proto je dobré v situacích, kdy zatoužíme prudce až nekontrolovaně po onom zkratkovém „cokoliv“, zavčas vzpomenout Kázání na hoře z Lukášova Evangelia, kde je psáno: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni, neboť jakým soudem soudíte, takovým budete i souzeni a jakou mírou měříte, bude vám i naměřeno“. Uvarujeme se tak třeba zbrklosti, které bychom litovali. Sociální instinkty a tlaky nemusí mít vždycky pozitivní výsledky, zvlášť blíží-li se davovému zblbnutí.