Počasí nám opravdu dává zabrat. A meteorologové ne a ne se do něj trefit! Mají lepší vercajk, větší zkušenosti a čím dál tím nepřesnější předpovědi. Nelze vyloučit, že jim vyjdou ty, co věští teplý duben, ale co se týče pozítří, není na ně spolehnutí. Dokonce i Dagmar Honsová, která se zatím spletla vždycky a tak měla naději, že když bude říkat něco jiného než ostatní, se konečně trefí, se minula. Moje diagnóza je, že meteorologové jsou v pořádku, zato počasí se zbláznilo.

Vysvětlení, že za to může dvanáct měsíčků, kteří se ožrali tak, že nevědí, kde mají sedět, mě neuspokojilo. A jelikož mi před léty všechny učebnice angličtiny tvrdily, že tamní domorodci – tedy Angličané o ničem jiném, než o počasí nemluví, vydal jsem se s nadějí do Shakespearovy otčiny netuše, že nakonec právě u něj najdu to, co hledám. Kdo za to za všechno může, včetně příslibu kdy to skončí.

Začal jsem u královny Viktorie (za její éry se také začíná rozvíjet vědecké předpovídání počasí), o níž se sluší také zmínit. Jeden její životopisec napsal: „Královna Viktorie byla žena vášnivá. Měřila (ke svému trápení) sotva stošedesátpět centimetrů, byla macatá, náruživě jedla, měla slabost pro klaret a whisky (při večeři si obojí míchala do jedné sklenice), byla vznětlivá, čiperná, ale svéhlavá, měla smysl pro humor a zajíkavě se hihňávala, byla rozcitlivělá, místy hysterická.“

Myšlenka o její možné reinkarnaci mě ale napadla až při další četbě: „Královna...měla pocit, že by mohla světu něco sdělit prostřednictvím pera. Vydala už Listy a pak Další listy z deníku našeho života na Vysočině, jež si vysloužily chvalozpěvné kritiky od všech, kdo je četli.“ Pana Gladstona, který jí věrně sloužil, však na odchodnou neodměnila titulem peera, z čehož jsem usoudil, jaké budou její prognózy i co se týká počasí a pustil se hlouběji do minulosti.

Stonehenge mi žádnou odpověď nedalo, o něco historicky bližší dějepisec mě ujistil, že maďarský národní hrdina Juro Janosik je ideovým bratrem Robina Hooda, který nikdy neexistoval a tak jsem se nakonec raději zavrtal ve století šestnáctém. A zde jsem to našel:

„A proto marně dřel se tažný vůl
a oráč za ním marně cedil pot,
obilí shnilo, dřív než mohlo dozrát
a ovčí pastviny jsou zatopené –
pomřelo stádo, krkavci hned ztloustli.
Kde si dřív hrály děti, je teď bahno,
bludiště stezek na přerostlých polích
zarostlo tak, že nepozná je nikdo.
Teď smrtelníky čeká v zimě hlad,
není jim zrovna do zpěvu či tance...
Ten nelad dokonale převrátil
koloběh roku: stařec bílý mráz
do klína leh si zrudlým růžičkám,
babizně zimě na olysalých
a zmrzlých skráních drze vysmívá se
věneček jarních poupat. Jaro, léto,
plodivý podzim, přeukrutná zima
převlékly šat a popletený svět
je od sebe už vůbec nerozezná.
Celý ten řetěz zla však pochází
z našeho sváru. My za všechno můžem,
jsme toho příčinou a důvodem.“

Tak to jasně řekla Titanie Oberonovi ve Snu noci svatojánské, navíc v překladu Martina Hilského. Když jde něco špatně, ženy mluví o vině v množném čísle, když se něco povede, hlásí to v první osobě singuláru. Svár zavinila jasně ona! A mně je jasné (to je najednou jasu!), že pokud Oberon s Pukem jí letos v té magické noci (a ta je ještě daleko!) pomocí halucinogenních bylin nenapraví hlavu, bude nám dopřáno čekat dalších třistapětašedesát dlouhých a co se týče počasí zcela pomatených dnů.