Připálil jsem čočku. Jíst se to nedá. Když se připálí zelí, nic se nestane, naopak, chuť je pikantní, ale čočka, to je něco jiného. Smrdí. A nevím zda se line horší zápach z ní, nebo z voňavé svíčky, kterou jsem zapálil, abych to napravil.

Na vině (kromě mé blbosti, ale vinu je dobré rozprostřít) je Milan Lasica a jeho soubor fejetonů O lidech a lidech. Našteloval jsem si pečlivě kuchyňskou minutku na půlhodinu, ale nějak jsem ji přeslechl. Kdybych byl četl zprávy na internetu, například jak Joaquín Guzmán Loera, Leader of the Sinaloa Drug Cartel, Is Arrested in Mexico, bylo by se mi to nestalo. Přestože četba o zatčení šéfa drogového kartelu je jistě dramatičtější než úvahy nad současnými výzkumy, včetně toho který zjistil, že Portugalci chodí spát nejpozději ze všech občanů EU.

Ani prezident Janukovyč, který odjel na jihovýchod Ukrajiny, aby zde, jak uvedl, besedoval s občany (asi po vzoru obrazu z neveřejné výstavy Bedřicha Bobše nazvaného Královna Alžběta beseduje s traktoristy, když se byl krátce předtím nechal inspirovat obrazem téhož Mistra: Dáma na lovu s minometem a malým psíčkem, jen dámu nahradil ruskými snipery a minomet puškami), by mě nepřiměl k takové zhovadilosti, jakou je vytvoření nepoživatelné večeře.

Vím totiž, že tu má pan prezident plnohodnotného zastánce v osobě nanejvýš povolané, zástupce ombudsmanky. Stanislava Křečka, který se za jeho práva bere, přestože je okřikován nějakou ženskou, což snižuje vážnost jeho úřadu. Odstoupit odmítá, ale to Janukovyč také. Třeba má zprávy o možné pomoci, i když teď by to už asi nebyla internacionální. Jistý bych si ale nebyl. Sysel Phil z Pensylvanie se taky loni do jara netrefil (ale za to může Titanie, jak jsem vypátral nedávno) a to, že na něj občané chtěli podat žalobu, považuji za přehnané. Sysel i Křeček se mohou vyjadřovat, jak si zamanou, je to jejich právo, ať už se pohybují v noře nabo na Vznešeném Úřadě.

Nicméně v něčem se text Milana Lasici dotýká žhavé současnosti, přestože byl publikován před osmi roky. Pojednává o oblíbené činnosti, o předstírání práce. V tom ohledu jsou si parlamenty všech zemí rovny. Naposled ten ukrajinský, který po vzoru Odysseovy ženy Penelópé zrušil, co předtím odhlasoval. Uzdravená Tymošenková tak vykročila ze šatlavy přímo do volebního boje.

Možná by se měl Joaquín Guzmán Loera obrátit na parlament. To ho ale – hlupáka – nenapadlo. Ten náš by pro jeho návrh jistě zvedl ruku, sice s vědomím, že právě přijatý zákon bude nutné okamžitě novelizovat, ale prošlo by to. Národní shromáždění (tak se tehdy říkalo parlamentu) schválilo „Smlouvu o dočasném (třiadvacetiletém) pobytu spřátelených vojsk“ v říjnu 1968 razdva. V listopadu 1989 také netrvalo dlouho vypuštění článku 4 o vedoucí úloze KSČ z Ústavy. Někdy parlamenty pracují hbitě, přestože jde o rozhodnutí z kategorie zásadních.

Mám zkrátka dojem, že na Ukrajině to smrdí víc než moje připálená čočka a proto chválím poslance, že raději odjeli do Soči na Olympijádu (konečně teď na to mají a nemusí jim to platit z eráru Poslanecká sněmovna, jako ondyno těm fotbalistům; stejně jim nakonec nedala ani zlámanou grešli) a nechtěli si v tom pálit prsty. Co kdyby museli svá rozhodnutí den ze dne měnit...

V této souvislosti poněkud mrazí úvaha, že současný prezident Velkoruské říše, Vladimír Putin, je jediným potenciálně spolehlivým a současně silným možným budoucím spojencem EU proti rozpínavosti islámu.